ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3212.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3212/2020-67
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce V. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Kolínská 1686/13, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu zemědělství , identifikační číslo osoby 00020478, se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, a 2) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 14 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 8/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, č. j. 68 Co 357/2019-42, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 23. 8. 2019, č. j. 24 C 8/2019-33, odmítl žalobu ze dne 25. 4. 2018 doručenou soudu dne 26. 4. 2018, kterou se žalobce domáhá zaplacení 14 000 000 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % od 26. 10. 2017 do zaplacení (výrok I. usnesení soudu prvního stupně), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok II. usnesení soudu prvního stupně) a rozhodl tak, že mezi žalobcem a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III. usnesení soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze rozhodl k odvolání žalobce usnesením ze dne 27. 2. 2020, č. j. 68 Co 357/2019-42, tak, že se potvrzuje usnesení soudu prvního stupně v části, v níž byla odmítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 14 000 000 Kč z titulu náhrady škody způsobené průtahem v řízení u Krajského soudu v Praze ve věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 472/2014 v časovém úseku mezi vyhlášením rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2016 a doručením jeho písemného vyhotovení, a v části, v níž byla odmítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 14 000 000 Kč z titulu náhrady škody způsobené dopisem České republiky – Státního pozemkového úřadu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. SPU 585727/2017/Kav (výrok I. usnesení odvolacího soudu), a že se usnesení soudu prvního stupně v části, v níž byla odmítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 14 000 000 Kč z titulu náhrady škody způsobené Státním pozemkovým úřadem v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 366/2011 tím, že nenamítal, že u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 472/2014 probíhá řízení, v němž byl dříve uplatněn nárok na tentýž pozemek, a v části, v níž byla odmítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 14 000 000 Kč z titulu náhrady škody způsobené rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 15. 4. 2016, č. j. 7 C 472/2014-111, a rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2016, č. j. 19 Co 395/2016-141, mění tak, že se žaloba neodmítá (výrok II. usnesení odvolacího soudu).
Žalobce napadl usnesení odvolacího soudu (pozn. byť je v dovolání uvedeno č. j. 68 Co 375/2019-42, není pochyb, že napadá usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2020, č. j. 68 Co 357/2019-42, a žalobce se dopustil chyby v psaní) v rozsahu jeho výroku I. včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014).
Žalobce v dovolání formuloval právní otázky:
1) „Zda o dvou žalobách, stojících na stejných skutkových základech, lze rozhodnout tak, aby o jedné z nich bylo rozhodnuto zastavením řízení pro litispendenci a o druhé odmítnutím proto, že údajně ‚žalobní tvrzení jsou nesystematická a obtížně srozumitelná‘, aniž by došlo k odmítnutí spravedlnosti.“
2) „Zda v případě, že za jednu žalovanou Českou republiku jednají dvě organizační složky lze posoudit petit, znějící na plnění částky vymezené v jedné výši, též jako petit alternativní či eventuální, resp. zda za jednu Českou republiku odpovídají její organizační složky společně a nerozdílně.“
3) „Zda za jednu Českou republiku ve věcech náhrad škod za nesprávný úřední postup mohou jednat i dvě či více organizačních složek, či zda by za ni neměla v případě, že je tvrzena odpovědnost více organizačních složek, pouze jedna organizační složka.“
4) „Do jaké míry je na soudcovské diskreci posouzení, zda žalobní tvrzení jsou nesystematická a obtížně srozumitelná.“
Otázky 1) a 2) žalobce předkládá jako jednoznačně neřešené v rozhodování dovolacího soudu a otázky 3) a 4) jako vyřešené právní otázky, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak.
Přípustnost dovolání nemůže být založena otázkou 4) již z důvodu, že z dovolání ve vztahu k ní nelze dovodit, od kterého svého řešení právní otázky by se dovolací soud měl odchýlit. Pokud je v dovolání v souvislosti s touto otázkou naznačeno, že se odvolací soud dopustil přehnaného formalismu a dostal se případně též do rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18, dovolací soud se s uvedeným názorem neztotožňuje. Napadené rozhodnutí je vedeno zřetelnou snahou odvolacího soudu porozumět žalobním tvrzením a tzv. oddělit „zrno od plev.“
Pokud se jedná o otázky 2) a 3), na jejich vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zjevně nezávisí. Jak již bylo naznačeno výše, odvolací soud se pokusil oddělit žalobcova tvrzení, která posoudil za dostatečně srozumitelná a určitá, od těch, která těmto kvalitami nedostačovala. Odůvodnění rozhodnutí (ani žádná jiná okolnost) nevede k závěru, že by neporozumění odvolacího soudu části žalobcových tvrzení souviselo se zmíněnými otázkami.
Přípustnost dovolání konečně nemůže založit ani otázka uvedená na prvním místě, neboť ani na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu nezávisí. Usnesení jiného soudu, který řízení o žalobě založené na stejných skutkových tvrzeních zastavil pro překážku zahájeného řízení, není nikterak rozhodné pro posouzení zde rozhodujících soudů ohledně existence vad žaloby v jimi projednávané věci. Odvolací soud se tedy otázkou vyjádřenou v dovolání na prvním místě nezabýval a zabývat se jí ani nemusel. Byť lze do určité míry rozumět pocitu žalobce, že rozhodnutí soudů v jím zahájených řízeních působí jako diskrepantní, nemůže to mít vliv na rozhodnutí o dovolání.
Toliko obiter dictum a pro vysvětlenou dovolací soud uvádí, že odstranění vad žaloby (či odmítnutí žaloby v případě jejich neodstranění) by mělo z logiky věci zásadně předcházet zastavení řízení pro překážku věci zahájené. Z výše uvedeného ovšem vyplývá, že vada řízení, na kterou žalobce formulovanou právní otázkou upozorňoval, nemohla postihnout toto řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 4. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu