ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.335.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 335/2021-550
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce P. S., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1922/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 42/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2020, č. j. 62 Co 270/2019-494, 62 Co 8/2020, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 17/2011.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 3. 2019, č. j. 26 C 42/2017-376, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 21. 11. 2019, č. j. 26 C 42/2017-439, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 82 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 22. 9. 2016 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 17 500 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (odvolací soud) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 187,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 22. 9. 2016 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů před soudem prvního stupně (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků II a IV napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V rozsahu, ve kterém dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 187,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 22. 9. 2016 do zaplacení, je dovolání subjektivně nepřípustné, neboť k podání dovolání je (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Jinak řečeno dovolání může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura v čísle 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000 téhož časopisu, pod číslem 7, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 154).
V rozsahu, ve kterém dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o zamítnutí žaloby o zaplacení 17 312,50 Kč (17 500 Kč – 187,50 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 22. 9. 2016 do zaplacení, není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo o vztah pracovněprávní a napadeným výrokem bylo v této části rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč (k příslušenství pohledávky se nepřihlíží). Za rozhodnou pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu je třeba považovat sice výši peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3261/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. III. ÚS 2386/2019, ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2195/2019, či ze dne 26. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 435/2020).
V rozsahu výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 3. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu