ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3394.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3394/2020-76
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Davidem Vláčilem v právní věci žalobce L. J. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 55, proti žalované Ryanair Ltd. , se sídlem Airside Business Park, Swords, Co. Dublin K67, Irsko, zastoupené JUDr. Jiřím Spoustou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, o zaplacení 250 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 237/2019, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2020, č. j. 12 Co 141/2020-42, takto:
Dovolací řízení se zastavuje.
Odůvodnění:
Žalovaná je nízkonákladová letecká společnost se sídlem v Irsku, která provozuje mezinárodní leteckou přepravu osob. Žalobce jako cestující (spotřebitel) s bydlištěm v České republice se po žalované domáhá náhrady škody ve výši 250 EUR dle čl. 7 odst. 1 písm. a) a čl. 4 nařízení EP a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů.
Strany mezi sebou uzavřely smlouvu o přepravě osob, jejíž součástí byly i „Všeobecné podmínky přepravy“ obsahující prorogační doložku následujícího znění: „Jste oprávněni vznést proti nám žalobu u svého místního soudu, s výjimkou toho, že do výlučné pravomoci irských soudů spadají žaloby podle nařízení EU č. 261/2004, pokud jste nedodrželi články 15.2.1. až 15.2.7. těchto Všeobecných podmínek přepravy, a žaloby osob, kteří nejsou spotřebiteli (tj. Business to Business, podnikatelské spory).“ Žalobce podal žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“). Žalovaná v řízení vznesla námitku věcné a místní nepříslušnosti a uvedla, že projednání sporu přísluší irským soudům podle sjednané prorogační doložky, neboť v ní uvedený postup nebyl žalobcem dodržen (tím tak zpochybnila mezinárodní příslušnost tuzemských soudů).
Soud prvního stupně při rozhodování o námitce přisvědčil žalované. Uzavřel, že sjednaná prorogační doložka je platná, neboť zde uvedený postup, jehož účelem je předejití vzniku nákladů obou stran v důsledku vedení soudního řízení, je „souladný s právní úpravou ochrany spotřebitele v České republice i Evropské unii“. Žalobce nevyužil předem stanovený a jednoduchý postup uvedený v doložce, a tudíž k projednání sporu jsou příslušné irské soudy. Soud prvního stupně svým usnesením ze dne 27. 3. 2020, č. j. 28 C 237/2019-28, rozhodl o své nepříslušnosti, řízení zastavil a uložil žalobci nahradit žalované náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací svým usnesením ze dne 24. 6. 2020, č. j. 12 Co 141/2020-42, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje a příslušným k projednání věci je Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně). Odvolací soud bez dalšího uzavřel, že doložka byla sjednaná ve prospěch irských soudů a pro posouzení její platnosti aplikoval čl. 3 odst. 3 směrnice Rady 93/13/ES ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „Směrnice“). Prorogační doložku shledal nepřiměřenou podmínkou ve smyslu směrnice a uzavřel, že se jedná o neplatné ujednání i z hlediska českého práva. Dle odvolacího soudu je ve věci dána příslušnost soudů České republiky podle čl. 7 odst. 2 nařízení EP a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“).
Žalovaná podala proti usnesení odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu. V něm namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval dotčené články Směrnice, a domnívá se, že Směrnice nebyla do českého právního řádu transponována správně. Podle žalované měl odvolací soud prorogační doložku podrobit testu přiměřenosti a posoudit případnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. Žalovaná uvádí, že takto sjednaná prorogační doložka nijak neomezuje právo spotřebitele podat žalobu. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry přijatými v usnesení odvolacího soudu.
Dříve, než Nejvyšší soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku týkající se výkladu nařízení Brusel I bis, a to na základě čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, vzala žalovaná podáním ze dne 24. 3. 2021 dovolání výslovně zpět.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle ustanovení §243c odst. 3 věty druhé o. s. ř., vezme-li dovolatel dovolání zcela zpět, dovolací soud řízení zastaví.
Nejvyšší soud v souladu s §243c odst. 3 větou druhou o. s ř. zastavil dovolací řízení, neboť žalovaná vzala zpět dovolání proti v záhlaví citovanému usnesení odvolacího soudu.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 4. 2021
JUDr. David Vláčil
pověřený člen senátu