ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3397.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3397/2020-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobců a) A. H., bytem XY, b) P. K., narozeného XY, bytem XY, c) M. D., narozeného XY, bytem XY, právně zastoupených Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem v Praze, Vodičkova 695, a d) J. Š., narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, ze kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 40 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 14/2017, o dovolání žalobců a), b) a d) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2019, č. j. 30 Co 363/2019-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit společně a nerozdílně žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Odůvodnění:
Žalobci se podanou žalobou domáhali náhrady nemajetkové újmy v celkové výši 40 000 000 Kč, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu ze strany Městského soudu v Praze, Ministerstva zahraničních věcí, Úřadu pro zahraniční styky a informace a Vojenského zpravodajství. Tato újma jim měla vzniknout na pracovní cestě v Libanonu při přepadení a držení neznámými únosci pravděpodobně na území Sýrie a Libanonu v roce 2015. Zadržení trvalo více než šest měsíců a žalobci měli za to, že bylo zapříčiněno jednáním výše uvedených orgánů státu.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 1. 2018, č. j. 12 C 14/2017-64, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna uhradit každému ze žalobců částku 10 000 000 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 12. 2019, č. j. 30 Co 363/2019-140, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně konstatoval, že v řízení absentuje jak nezákonné rozhodnutí, tak i tvrzený nesprávný úřední postup jako předpoklady vzniku škody či nemajetkové újmy.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovolatelé a), b) a d) včasným dovoláním [žalobce c) nezaplatil v zákonné lhůtě soudní poplatek a dovolací řízení bylo vůči němu zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 9. 2020, č. j. 12 C 14/2017-158], které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelé ve svém podání uvedli, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. K únosu žalobců mělo dojít činností a pochybením Úřadu pro zahraniční styky a informace a Vojenského zpravodajství. Za újmu tímto způsobenou by měl odpovídat stát. Dle dovolatelů soudy žalobu zamítly proto, že činnost zpravodajských služeb nemůže být „nesprávným úředním postupem“ a žalobě by tak nemohlo být vyhověno i kdyby se prokázalo, že únos žalobců byl přímým důsledkem činnosti těchto zpravodajských služeb. Tento závěr považovali dovolatelé za absurdní.
Poukázali také na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, ze kterého plyne, že za újmu způsobenou výkonem pravomocí veřejného ochránce práv odpovídá stát. Analogicky lze dle nich tento závěr vztáhnout i na zpravodajské služby.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že napadený rozsudek považuje za správný a navrhla, aby soud dovolání odmítl nebo případně zamítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolatelé předložili jako otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, kterou měl současně odvolací soud nesprávně posoudit, tezi: „zda stát odpovídá za újmu způsobenou úředním postupem zpravodajských služeb“.
Na vyřešení uvedené otázky napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo, neboť odvolací soud své rozhodnutí o zamítnutí žaloby založil na závěru, že ani jedno z předestřených rozhodnutí (extradikční usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. Nt 408/2014 a navazující) nelze považovat za nezákonné. Soud se dále zabýval i otázkou příčinné souvislosti mezi tvrzenými nesprávnými postupy soudů, státních zastupitelství a zpravodajských služeb a újmou dovolatelů a uzavřel, že pokud rozhodující skutečností pro potenciální vznik nemajetkové újmy na straně žalobců bylo kriminální jednání únosců v Libanonu, nemůže být v projednávané věci založena příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem (ať různě postulovaným) a vznikem nemajetkové újmy žalobců. Při absenci této kumulativní podmínky zakládající případnou odpovědnost státu je pak dle odvolacího soudu zcela správný závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby. Tento závěr dovolatelé ve svém podání nenapadli.
Odvolací soud se pak výslovně „nad rámec těchto pro posouzení věci určujících úvah“ zabýval i dovolateli vymezenou otázkou odpovědnosti státu za újmu způsobenou činností zpravodajských služeb, vůči jehož negativnímu postoji směřuje i celá argumentace dovolání, avšak na řešení této otázky napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo a polemika s ním tak nemůže vést k založení přípustnosti dovolání.
Dovolací soud dodává, že založil-li odvolací soud právní závěr současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (v takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž naopak dovoláním napaden byl, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku to nemůže mít vliv; viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 17).
K tomuto názoru se pak Nejvyšší soud přihlásil rovněž v usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, v němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (vztaženo na občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2013, nyní jestliže dovolání proti některé z těchto otázek není přípustné podle §237 o. s. ř.; viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1459/2020).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu