ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3544.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3544/2020-252
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. M., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 34/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, č. j. 39 Co 291/2019-174, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, č. j. 39 Co 291/2019-174, ve výroku I, jímž byl potvrzen výrok I, výrok II v části, jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 990 000 Kč, a závislý výrok III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 1. 2018, č. j. 43 C 34/2017-99, a v závislém výroku II a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. 1. 2018, č. j. 43 C 34/2017-99, ve výroku I, v části výroku II, jíž byla zamítnuta žaloba co do částky 990 000 Kč, a v závislém výroku III se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 1. 2018, č. j. 43 C 34/2017-99, konstatoval, že v řízení vedeném Policií ČR, Obvodním ředitelstvím policie Praha I, 3. oddělením hospodářské kriminality pod č. j. KRPA-43249/T4-2013-001193-1-DŠ, rovněž vedeného pod č. j. ORI-17630/ČJ-2010-001193-DŠ (dále jen „posuzované řízení“), došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 1 240 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
2. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce se v řízení domáhá odčinění nemajetkové újmy ve výši 250 000 Kč způsobené nezákonnými rozhodnutími a odepřením práv žalobci jako oběti trestného činu a dále odčinění nemajetkové újmy ve výši 990 000 Kč, jež měla být žalobci způsobena nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Žalobce svým podáním učiněným prostřednictvím zvoleného advokáta ze dne 17. 3. 2011 Policii České republiky, Obvodnímu ředitelství policie Praha I, služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení hospodářské kriminality k č. j. ORI 17630-18/ČJ-2010-001193-DŠ, oznámil skutečnosti, že byl spáchán trestný čin, přičemž se připojil k trestním oznámením, která byla podána v měsících září až prosinec roku 2010 jinými osobami. Trestní oznámení žalobce bylo usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, odloženo. Usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 0 ZN 1423/2013-99, byla zamítnuta jako nedůvodná stížnost oznamovatelů mimo jiné i žalobce ohledně odložení věci podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. z. spáchané formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. z. Usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-1-DŠ, jakož i rozhodnutí Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, s tím, že jsou nezákonnými rozhodnutími ve smyslu ust. §8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.
4. Po právní stránce se odvolací soud ve vztahu k právu žalobce na odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované řízení, jež k okamžiku rozhodování soudu prvního stupně trvalo šest let a deset měsíců a k okamžiku rozhodování odvolacího soudu osm let a sedm měsíců, je nepřiměřeně dlouhým. V rámci hodnocení formy přiměřeného zadostiučinění soud prvního stupně konstatoval, že jedním z nejdůležitějších kritérií při stanovení formy a případné výše odškodnění je samotný význam řízení, ve kterém došlo k nesprávnému úřednímu postupu, pro samotného účastníka řízení. Žalobci měla být způsobena škoda spočívající v nevyplacení mzdy ve výši 67 400 Kč, přičemž tato částka vyjadřuje finanční částku, které se žalobce, jakožto osoba poškozená může domáhat po případných pachatelích trestného činu za situace, pokud vina na straně pachatelů bude prokázána. Zdůraznil, že trestní řízení je však stále ve fázi prověřování trestních oznámení poškozených, prozatím nebylo zahájeno trestní stíhání konkrétních osob a za této situace žalobce není v trestně procesním vztahu s konkrétní obviněnou osobou, aby se prozatím mohl domoci svých nároků přímo v trestním řízení v rámci adhezního řízení ve smyslu §43 odst. 3 tr. ř. Dosud nebylo zahájeno trestní stíhání konkrétních osob, nelze dopředu předjímat výsledek tohoto prověřování orgánů činných v trestním řízení, kdy dosud není dána ani vyšší míra pravděpodobnosti, že byl spáchán trestný čin konkrétními osobami. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že význam řízení pro účastníka je velmi snížený, a to i s ohledem na absentující tvrzení žalobce ohledně výše škody, přičemž tyto skutečnosti nevyplynuly ani z provedeného dokazování. Rovněž s tímto posouzením se odvolací soud ztotožnil a ve shodě se soudem prvního stupně nedospěl k závěru o peněžitém zadostiučinění jako odpovídající satisfakci vzniklé nemajetkové újmy žalobce. Dále podotkl, že v této souvislosti není neopodstatněná odvolací argumentace žalované, spočívající ve skutečnosti, že žalobce mohl kdykoliv svůj nárok na náhradu škody uplatnit po jím tvrzených škůdcích, resp. pachatelích trestného činu v občanském soudním řízení. Současně trestní věc je nadále vedena pouze ve fázi prověřování, nebylo zahájeno trestní stíhání konkrétních osob, a nelze ani zatím dospět k závěru, že byl trestný čin spáchán a kým. V souvislosti s právě uvedeným nelze ani uzavřít, že vůbec bude o nároku o náhradu škody poškozených, mimo jiné i žalobce, v trestním řízení rozhodnuto. Odvolací soud na rozdíl od žalované však dospěl k závěru, že žalobce má opodstatněné právo na to, aby jeho trestní oznámení bylo vyřízeno v přiměřené lhůtě, aniž by bylo zahájeno trestní stíhání konkrétních osob, a když tak nelze jeho jednání posoudit jako kvalifikované připojení se s nárokem na náhradu škody v trestním řízení vůči konkrétním osobám. Lze poukázat na to, že význam řízení je vůbec nejpodstatnějším kritériem při stanovení formy zadostiučinění a případné výše odškodnění v penězích. Za velmi sníženého významu řízení pro žalobce z důvodů právě shora uvedených odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním vzniklé nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení je samotné konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, aniž by bylo namístě zadostiučinění v penězích.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 990 000 Kč dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.
6. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda lze význam předmětu řízení pro žalobce ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), považovat za velmi snížený, odůvodňující závěr o dostatečnosti konstatování porušení práva a nepřiznání zadostiučinění v penězích, a to pouze z důvodu, že žalobce vystupuje v trestním řízení jako oznamovatel a poškozený, a zároveň toto trestní řízení je pouze ve fázi prověřování, když nebylo doposud zahájeno trestní stíhání konkrétních osob, přičemž žalobce jako poškozeného lze důvodně považovat za oběť trestného činu obchodování s lidmi. Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobce v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, č. j. 30 Cdo 2715/2019-196, který se týkal shodné věci jiného žalobce. V této souvislosti odkázal žalobce též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30Cdo 763/2009, a na Stanovisko.
7. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
9. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
10. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání je přípustné, neboť při řešení otázky přiměřené formy zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
13. Dovolání je důvodné.
14. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
15. Podle §13 odst. 1 OdpŠk je nesprávným úředním postupem také porušení povinnosti učinit úkon anebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Právo na náhradu škody má ve smyslu §13 odst. 2 OdpŠk ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
16. Podle §31a OdpŠk, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
17. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo podle §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
18. K uvedené otázce se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, týkajícím se skutkově obdobné věci jiného poškozeného, v němž shrnul dosavadní judikaturu: „Povahou adhezního řízení a jeho vztahem k občanskoprávnímu řízení se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015. Konstatoval, že uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným v adhezním řízení nemůže nikdy vést k jeho definitivnímu odepření, neboť i v případě, že je poškozený s celým uplatněným nárokem nebo s jeho zbytkem odkázán na občanskoprávní řízení či jiné řízení, není vyloučeno, aby se ho v něm následně s úspěchem domáhal. Tím se rozhodování soudu o nároku poškozeného v adhezním řízení významně odlišuje od rozhodování o totožném nároku před soudem v řízení občanskoprávním, jehož výsledkem může být i jeho úplné či částečné pravomocné zamítnutí. Dále v tomto rozsudku přijal a odůvodnil závěr, že předpoklad zvýšeného významu řízení pro účastníka se neuplatní, domáhal-li se účastník nároku na náhradu škody na zdraví jako poškozený v adhezním řízení.
19. Výše uvedený závěr Nejvyšší soud dále upřesnil v rozsudku ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2399/2017: ‚Uvedený závěr však neznamená, že význam adhezního řízení pro poškozeného lze bez dalšího považovat za snížený jen kvůli tomu, že poškozený využil beneficia legis a domáhá se svého majetkového nároku vůči pachateli trestného činu v rámci probíhajícího trestního řízení (srov. bod 28 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, a tam citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva). Lze vyjít z toho, že význam adhezního řízení pro poškozeného je zásadně standardní; u adhezního řízení se sice neprosadí předpoklad typově zvýšeného významu předmětu řízení, jak se jinak děje například ve věcech pracovněprávních sporů nebo věcí týkajících se zdraví nebo života (srov. Stanovisko nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014), ale ani se význam řízení o majetkovém nároku poškozeného bez dalšího nesnižuje jen kvůli tomu, že daný nárok byl uplatněn v adhezním řízení. K tomu pak přistupují jednotlivé okolnosti konkrétního případu, které mohou takto standardní význam řízení pro poškozeného modifikovat (viz například výše uvedená skutečnost zjevné – apriorní – nevymahatelnosti nároku). Z citovaných judikatorních závěrů tak vyplývá, že i (výrazně) snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému, neboť konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného právě toliko nepatrný.‘
20. Evropský soud pro lidská práva (dále jen ‚ESLP‘) se otázkou aplikovatelnosti práv garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy na postavení poškozených v trestním řízení zabýval v rozsudku ze dne 12. 2. 2004, ve věci Perez proti Francii, stížnost č. 47287/99. V dané věci ESLP zaujal oproti své předcházející judikatuře nový přístup ohledně použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na připojení se poškozeného k trestnímu řízení. Dospěl k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je použitelný i na řízení, v nichž se poškozený připojil k řízení již ve stádiu samotného předběžného šetření, přičemž není podstatné, zda též poškozený formálně v trestním řízení uplatnil právo na náhradu škody. Uvedený závěr dopadá i na ty případy, kdy ohledně práva na náhradu škody může být zahájeno, či již probíhá, řízení před civilními soudy. Tedy i v případech, kdy se v trestním řízení rozhoduje pouze o trestním obvinění, je pro použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy rozhodujícím faktorem, zda od okamžiku připojení se poškozeného k trestnímu řízení až do jeho skončení zůstala občanskoprávní složka (ve smyslu autonomního výkladu Úmluvy) úzce spojena s průběhem trestního řízení, jinými slovy, zda trestní řízení mělo na občanskoprávní složku vliv. Limity použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy ESLP shledal pouze v tom, že Úmluva nepřiznává žádné právo na ‚soukromou odplatu‘ ani na actio popularis. Právo nechat stíhat nebo odsoudit jinou osobu za trestný čin proto nemůže být uplatňováno nezávisle. Je neoddělitelné od výkonu práva poškozeného vést občanskoprávní řízení podle vnitrostátního práva, byť i jen za účelem získání symbolické náhrady nebo ochrany takového občanského práva, jakým je například právo na dobrou pověst (srov. body 65 až 71 citovaného rozhodnutí).
21. Souvislostí trestního řízení s civilními, resp. základními právy poškozených se v nyní posuzované věci zabýval již Ústavní soud ve zrušujícím nálezu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13. V bodě 24 uvedl: ‚Trestný čin obchodování s lidmi (§232a trestního zákona, resp. §168 trestního zákoníku), zejména je-li páchán za použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo při zneužití omylu, tísně nebo závislosti poškozeného za účelem jeho užití k otroctví nebo nevolnictví, nebo k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, představuje mimořádně závažný zásah do základních práv na osobní svobodu a osobní bezpečnost, zákazu držení v otroctví nebo nevolnictví a podrobení nuceným pracím nebo službám a na zachování lidské důstojnosti, zaručených v čl. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny a v čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 5 odst. 1 Úmluvy, jakož i v řadě dalších mezinárodních smluv. Závažnost a nebezpečnost tohoto zásahu zvyšují pak zejména takové okolnosti jako je spáchání takového činu v organizované skupině či v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch či prospěch velkého rozsahu. Obdobně to platí i pro trestné činy vydírání (§235 trestního zákona, resp. §175 trestního zákoníku), útisku (§237 trestního zákona, §177 trestního zákoníku) a nebezpečného vyhrožování (§353 trestního zákoníku). Uvedená ústavně zaručená práva přitom patří - stejně jako právo na život – k základním lidským právům (hlava druhá, oddíl první Listiny) náležejícím každému člověku bez ohledu na státní občanství (čl. 42 odst. 2 Listiny).‘.“
22. Z výše uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu ohledně sníženého významu předmětu posuzovaného řízení pro dovolatele, jejž odvolací soud dovodil jednak z okolnosti, že dovolatel svá práva mohl uplatnit v civilním řízení, jednak z okolnosti, že trestní řízení bylo vedeno teprve ve fázi prověřování, není správný.
23. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu částky 990 000 Kč vztahující se k právu na odčinění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem policejního orgánu spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení a v závislém nákladovém výroku podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
24. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu