ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3624.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3624/2020-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně JAPIS s. r. o. , IČO 47282185, se sídlem v Chabařovicích, V Aleji 480, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 170/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020, č. j. 12 Co 368/2019-135, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované náhrady za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 30 C 294/2011 a řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 164 EC 79/2011.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 8. 2019, č. j. 14 C 170/2018-100, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 200 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a dále uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu, jímž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o částce 99 999 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda spolu svým předmětem řízení vedená u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 30 C 294/2011 a u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 164 EC 79/2011 souvisela natolik úzce, aby bylo možno újmu vzniklou jejich nepřiměřenou délkou v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat výlučně jako újmu jedinou, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť se odvolací soud při jejím posouzení neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010), jestliže přihlédl k tomu, že předmětem obou řízení bylo posouzení otázky, zda má žalobkyně právo na pojistné plnění v konkrétní výši. Otázka obligatorního či fakultativního přerušení jednoho z uvedených řízení přitom nehraje žádnou roli. Podstatná je jen uvedená úzká vazba mezi předměty daných řízení a jejich souběh.
Na otázce, zda lze vykládat v neprospěch účastníka řízení, že podal důvodný návrh na jeho přerušení, rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nestojí (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitka podjatosti soudců odvolacího soudu je jednak uplatněna pozdě, neboť odvolací řízení je již skončeno, a navíc jako k vadě řízení k ní nelze přihlédnout, stejně jako nelze přihlédnout k námitce překvapivosti napadeného rozhodnutí, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu