ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3729.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3729/2020-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce V. D. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného doc. JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, proti žalovanému J. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o 4 170 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 15 C 174/2019, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 7. 2020, č. j. 12 Co 53/2020-114, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 13. 8. 2019 domáhal zaplacení částky 4 170 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku neplnění povinností žalovaného vyplývajících mu z uzavřené kupní smlouvy.
Okresní soud v Litoměřicích jako soud prvního stupně usnesením ze dne 21. 1. 2020, č. j. 15 C 174/2019-96, zastavil řízení (výrok I), uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení v částce 61 177,60 Kč (výrok II) a rozhodl, že žalobci se vrací část zaplaceného soudního poplatku ve výši 166 800 Kč (výrok III).
Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka, zda jsou pravidla příslušnosti zakotvená v čl. 7 a 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“) vůči pravidlu příslušnosti zakotvenému v čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis ve vztahu speciality, nebo zda je jejich použití věcí rozhodnutí žalobce, přípustnost dovolání nezakládá, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2842/2013, ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4072/2017, nebo ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4607/2018), pokud dovodil, že jde o příslušnost danou žalobci na výběr.
S ohledem na uvedené nemůže otázka výkladu čl. 8 odst. 4 nařízení Brusel I bis přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť ohledně ní vychází dovolatel z mylné představy o speciální povaze daného ustanovení k pravidlu příslušnosti podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis.
Na otázce, zda je ve věci dán mezinárodní prvek, napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nestojí, neboť tu odvolací soud posoudil shodně, jak se toho domáhá žalobce, tj. shledal, že mezinárodní prvek je dán, neboť ve věci aplikoval nařízení Brusel I bis, jehož použití je podmíněno právě existencí mezinárodního prvku ve sporu.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 3. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu