ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3764.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 3764/2020-264
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce H. V. H., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1 315 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 36/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2019, č. j. 19 Co 228/2019-165, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2019, č. j. 19 Co 228/2019-165, ve výroku I a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 2. 2018, č. j. 23 C 36/2017-114, ve výrocích I a II v rozsahu nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení ve výši 1 065 000 Kč s příslušenstvím se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se domáhal zaplacení 250 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími a odepřením práv oběti trestného činu a 1 065 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, které bylo vedeno Policií České republiky (dále jen „policejní orgán“) pod sp. zn. ORI-17630-55/ČJ-2010-001193-DŠ, a posléze sp. zn. ORI-12085/TČ-2011-001491 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Žalovaná žalobci odškodění neposkytla, ve vztahu k újmě způsobené nezákonným rozhodnutím pak vznesla námitku promlčení.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 2. 2018, č. j. 23 C 36/2017-114, zamítl žalobu o zaplacení 1 315 000 Kč (výrok I), konstatoval, že v posuzovaném řízení došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
4. Městský soud v Praze (odvolací soud) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 1 065 000 Kč a ve výroku II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a ve výroku I co do částky 250 000 Kč a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
5. Považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobce byl jedním z poškozených, kteří v průběhu let 2010 až 2011 podali trestní oznámení, podle nichž podezřelé osoby měly jménem společnosti Affumicata, a. s., uzavírat s občany Vietnamské socialistické republiky smlouvy, přičemž jim měly takto dát příslib výdělku za provedení pomocných prací v lese, avšak za odvedenou práci jim nezaplatily. Žalobce podal trestní oznámení dne 27. 7. 2011. V říjnu 2012 byl sepsán záznam o zahájení úkonů trestního řízení k objasnění a prověření těchto skutečností. Usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení hospodářské kriminality, ze dne 10. 6. 2014, č. j. ORIV-12085/TČ-2011-001491 byla věc odložena. Stížnost proti uvedenému usnesení byla zamítnuta usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 2. 9. 2014, č. j. 3 ZN 5103/2012-82. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti nálezem ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14, rozhodl, že těmito usneseními bylo porušeno základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv podle čl. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a usnesení zrušil. Žalobce nebyl stěžovatelem, nicméně jednoho ze stěžovatelů zastupoval JUDr. Matouš Jíra, kterému byl nález Ústavního soudu doručen dne 8. 2. 2016.
6. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že věc je třeba posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a že usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služby kriminální policie a vyšetřování, 1. oddělení hospodářské kriminality, ze dne 10. 6. 2014, č. j. ORIV-12085/TČ-2011-001491, a že usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 2. 9. 2014, č. j. 3 ZN 5103/2012-82, zrušená nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3436/14, jsou nezákonnými rozhodnutími ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk. Nesouhlasil však s tím, jak soud prvního stupně stanovil počátek běhu promlčecí lhůty. Měl za to, že vzhledem k tomu, že žalobce nebyl účastníkem řízení o ústavní stížnosti, nelze běh promlčecí lhůty vázat na okamžik doručení nálezu JUDr. Jírovi, nýbrž až na okamžik, kdy se žalobce mohl seznámit s obsahem nálezu. V rozsahu nároku žalobce na náhradu újmy způsobené nezákonnými rozhodnutími proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
7. Odvolací soud se ztotožnil také se závěrem soudu prvního stupně, že délku posuzovaného řízení nelze považovat za přiměřenou. Prověřování trestního oznámení ve vztahu k žalobci začalo podáním trestního oznámení dne 27. 7. 2011 a do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dne 13. 2. 2018 nedošlo k vydání konečného rozhodnutí. Shodně se soudem prvního stupně hodnotil význam řízení pro žalobce jako snížený a v tomto ohledu odkázal i na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jenž dovodil, že význam řízení pro žalobce je dán jeho zájmem na náhradě škody představující nevyplacenou mzdu za období cca 2 měsíců. Při podání vysvětlení přitom žalobce uváděl částku 50 000 Kč, podle svého tvrzení pak přihlásil do insolvenčního řízení proti společnosti Affumicata, a.s., svou pohledávku ve výši 27 000 Kč. Připojení se poškozeného s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení je určitým benefitem trestního řízení umožňujícím poškozenému, aby se tak rychleji a za podpory trestních orgánů domohl svého nároku na náhradu škody, poškozený by však měl svá práva primárně uplatňovat v občanskoprávním řízení. Zatím ale nedošlo k zahájení trestního stíhání konkrétních osob a nelze ani dospět k závěru, že byl trestný čin spáchán a kým. Nárok na náhradu škody dosud nelze uplatnit vůči určité osobě ve smyslu §43 odst. 3 trestního řádu. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že poskytnutí zadostiučinění v penězích není v tomto případě namístě, a v této souvislosti s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, a to v části týkající se nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení ve výši 1 065 000 Kč s příslušenstvím.
9. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že při řešení otázky hmotného práva – zda lze význam předmětu řízení pro žalobce ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk považovat za velmi snížený, odůvodňující závěr o dostatečnosti konstatování porušení práva a nepřiznání zadostiučinění v penězích, a to pouze z důvodu, že žalobce vystupuje v trestním řízení jako oznamovatel a poškozený, a zároveň toto trestní řízení je pouze ve fázi prověřování, tudíž nebylo doposud (po 8 letech) zahájeno trestní stíhání konkrétních osob, přičemž žalobce jako poškozeného lze důvodně považovat za oběť trestného činu obchodování s lidmi – se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
10. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, a na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), podle jejichž závěrů pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování práva, a dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, v němž dovolací soud posuzoval skutkově shodnou věc jiného poškozeného a v němž dovodil, že „závěr odvolacího soudu ohledně sníženého významu předmětu posuzovaného řízení pro dovolatele, jejž odvolací soud dovodil jednak z okolnosti, že dovolatel svá práva mohl uplatnit v civilním řízení, jednak z okolnosti, že trestní řízení bylo vedeno teprve ve fázi prověřování, je tudíž v rozporu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva.“
11. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
12. Žalovaná ve vyjádření k dovolání namítala, že projednávaná věc se od věci posuzované v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2715/2019 skutkově liší. Žalobce totiž svou pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení a nepřipojil se ani k podání ústavní stížnosti, odvolací soud proto správně považoval význam řízení pro žalobce za snížený. Navrhla, aby dovolání, bude-li přípustné, bylo zamítnuto.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání je přípustné, neboť při řešení otázky přiměřené formy zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání
18. K uvedené otázce se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, týkajícím se skutkově shodné věci, v němž shrnul dosavadní judikaturu:
19. „Povahou adhezního řízení a jeho vztahem k občanskoprávnímu řízení se Nejvyšší soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015. Konstatoval, že uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným v adhezním řízení nemůže nikdy vést k jeho definitivnímu odepření, neboť i v případě, že je poškozený s celým uplatněným nárokem nebo s jeho zbytkem odkázán na občanskoprávní řízení či jiné řízení, není vyloučeno, aby se ho v něm následně s úspěchem domáhal. Tím se rozhodování soudu o nároku poškozeného v adhezním řízení významně odlišuje od rozhodování o totožném nároku před soudem v řízení občanskoprávním, jehož výsledkem může být i jeho úplné či částečné pravomocné zamítnutí. Dále v tomto rozsudku přijal a odůvodnil závěr, že předpoklad zvýšeného významu řízení pro účastníka se neuplatní, domáhal-li se účastník nároku na náhradu škody na zdraví jako poškozený v adhezním řízení.
20. Výše uvedený závěr Nejvyšší soud dále upřesnil v rozsudku ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2399/2017: ‚Uvedený závěr však neznamená, že význam adhezního řízení pro poškozeného lze bez dalšího považovat za snížený jen kvůli tomu, že poškozený využil beneficia legis a domáhá se svého majetkového nároku vůči pachateli trestného činu v rámci probíhajícího trestního řízení (srov. bod 28 nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 2500/17, a tam citovanou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva). Lze vyjít z toho, že význam adhezního řízení pro poškozeného je zásadně standardní; u adhezního řízení se sice neprosadí předpoklad typově zvýšeného významu předmětu řízení, jak se jinak děje například ve věcech pracovněprávních sporů nebo věcí týkajících se zdraví nebo života (srov. Stanovisko nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014), ale ani se význam řízení o majetkovém nároku poškozeného bez dalšího nesnižuje jen kvůli tomu, že daný nárok byl uplatněn v adhezním řízení. K tomu pak přistupují jednotlivé okolnosti konkrétního případu, které mohou takto standardní význam řízení pro poškozeného modifikovat (viz například výše uvedená skutečnost zjevné – apriorní – nevymahatelnosti nároku). Z citovaných judikatorních závěrů tak vyplývá, že i (výrazně) snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému, neboť konstatace porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného právě toliko nepatrný.‘
21. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) se otázkou aplikovatelností práv garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy na postavení poškozených v trestním řízení zabýval v rozsudku ve věci Perez proti Francii ze dne 12. 2. 2004, stížnost č. 47287/99. V dané věci ESLP zaujal oproti své předcházející judikatuře nový přístup ohledně použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na připojení se poškozeného k trestnímu řízení. Dospěl k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je použitelný i na řízení, v nichž se poškozený připojil k řízení již ve stádiu samotného předběžného šetření, přičemž není podstatné, zda též poškozený formálně v trestním řízení uplatnil právo na náhradu škody. Uvedený závěr dopadá i na ty případy, kdy ohledně práva na náhradu škody může být zahájeno, či již probíhá, řízení před civilními soudy. Tedy i v případech, kdy se v trestním řízení rozhoduje pouze o trestním obvinění, je pro použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy rozhodujícím faktorem, zda od okamžiku připojení se poškozeného k trestnímu řízení až do jeho skončení zůstala občanskoprávní složka (ve smyslu autonomního výkladu Úmluvy) úzce spojena s průběhem trestního řízení, jinými slovy, zda trestní řízení mělo na občanskoprávní složku vliv. Limity použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy ESLP shledal pouze v tom, že Úmluva nepřiznává žádné právo na „soukromou odplatu“ ani na actio popularis. Právo nechat stíhat nebo odsoudit jinou osobu za trestný čin proto nemůže být uplatňováno nezávisle. Je neoddělitelné od výkonu práva poškozeného vést občanskoprávní řízení podle vnitrostátního práva, byť i jen za účelem získání symbolické náhrady nebo ochrany takového občanského práva, jakým je například právo na dobrou pověst (srov. body 65 až 71 citovaného rozhodnutí).
22. Souvislostí trestního řízení s civilními, resp. základními právy poškozených se v nyní posuzované věci zabýval již Ústavní soud ve zrušujícím nálezu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13. V bodě 24 uvedl: ‚Trestný čin obchodování s lidmi (§232a trestního zákona, resp. §168 trestního zákoníku), zejména je-li páchán za použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nebo lsti anebo při zneužití omylu, tísně nebo závislosti poškozeného za účelem jeho užití k otroctví nebo nevolnictví, nebo k nuceným pracím nebo k jiným formám vykořisťování, představuje mimořádně závažný zásah do základních práv na osobní svobodu a osobní bezpečnost, zákazu držení v otroctví nebo nevolnictví a podrobení nuceným pracím nebo službám a na zachování lidské důstojnosti, zaručených v čl. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny a v čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 5 odst. 1 Úmluvy, jakož i v řadě dalších mezinárodních smluv. Závažnost a nebezpečnost tohoto zásahu zvyšují pak zejména takové okolnosti jako je spáchání takového činu v organizované skupině či v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch či prospěch velkého rozsahu. Obdobně to platí i pro trestné činy vydírání (§235 trestního zákona, resp. §175 trestního zákoníku), útisku (§237 trestního zákona, §177 trestního zákoníku) a nebezpečného vyhrožování (§353 trestního zákoníku). Uvedená ústavně zaručená práva přitom patří - stejně jako právo na život - k základním lidským právům (hlava druhá, oddíl první Listiny) náležejícím každému člověku bez ohledu na státní občanství (čl. 42 odst. 2 Listiny).‘“
23. Z výše uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu ohledně sníženého významu předmětu posuzovaného řízení pro dovolatele, jejž odvolací soud dovodil jednak z okolnosti, že dovolatel svá práva mohl uplatnit v civilním řízení, jednak z okolnosti, že trestní řízení bylo vedeno teprve ve fázi prověřování, není správný.
24. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu vztahujícímu se k právu na odčinění újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Dovolací soud zrušil napadený rozsudek i v té části, v níž odvolací soud potvrdil výrok II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 2. 2018, č. j. 23 C 36/2017-114, kterým soud prvního stupně konstatoval porušení práva a přiznal tak dovolateli dílčí odškodnění. Konstatování porušení práva totiž nemůže být přiznáno zároveň s přiměřeným zadostiučiněním v penězích, a tato část výroku tudíž za daného stavu samostatně neobstojí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
25. V dalším řízení soudy zhodnotí všechny okolnosti případu, které mohou standardní význam řízení pro poškozeného modifikovat, k čemuž si opatří i korespondující skutková zjištění. Vypořádají se přitom s námitkami žalované vznesenými ve vyjádření k dovolání, která snížený význam řízení pro žalobce dovozuje ze skutečnosti, že pohledávku na zaplacení odměny za vykonanou práci uplatnil i přihláškou v insolvenčním řízení, jakož i z toho, že se nepřipojil k ústavní stížnosti. Vezmou přitom v úvahu, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného, tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).
26. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu