ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.47.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 47/2021-112
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně MT Absol s.r.o. , identifikační číslo osoby 27397840, se sídlem v Praze 6, Pod Petřinami 58/16, zastoupené Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kapitána Jaroše 1844/28, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 43 500 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 270/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2020, č. j. 62 Co 235/2020-89, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 31. 3. 2020, č. j. 23 C 270/2018-69, ve výroku I, podle kterého byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 43 500 Kč, tak, že žaloba na zaplacení této částky se zamítá (výrok I napadeného rozsudku). Současně odvolací soud rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení vedeného před soudem prvního stupně i soudem odvolacím (výrok II napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém jeho rozsahu dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Žalobkyně se v řízení před soudem prvního stupně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 41 Cm 47/2010, přičemž požadovala zaplacení částky 294 058,80 Kč. Soud prvního stupně výše zmíněným rozsudkem tomuto žalobnímu požadavku vyhověl pouze zčásti, když vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobkyni částku 43 500 Kč, zatímco ve vztahu ke zbývající části předmětu řízení představované částkou 250 558,80 Kč žalobu zamítl. Odvolání proti tomuto rozsudku následně podala pouze žalovaná, která tak zpochybnila jeho vyhovující výrok o věci samé. Zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně tedy odvoláním žalobkyně napaden nebyl. V době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu byl tudíž předmět odvolacího řízení představován částkou 43 500 Kč.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V rozsudku ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015, Nejvyšší soud dovodil, že v případě rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a zákona č. 82/1998 Sb. se jedná o případ, kdy způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, jak to mají na mysli §153 odst. 2 a §212 písm. c) o. s. ř., pročež odvolací soud není vázán rozsahem, ve kterém se odvolatel domáhá přezkoumání vydaného rozhodnutí. Nejvyšší soud však zároveň konstatoval, že tento závěr neznamená, že by soud či úřad v rámci předběžného projednání nebyl vůbec vázán požadavkem poškozeného, minimálně z hlediska požadované formy satisfakce či výše finanční satisfakce. Je to totiž v prvé řadě poškozený, který se musí rozhodnout, zda bude za utrpěnou nemajetkovou újmu zadostiučinění požadovat a jaká forma či výše zadostiučinění by mu mohla nemajetkovou újmu nahradit. Z tohoto požadavku tak soud vychází.
Podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy odvolací soud může změnit (nebo zrušit) rozhodnutí soudu prvního stupně o poskytnutí zadostiučinění podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. i v širším rozsahu, než bylo odvoláním napadeno, a tudíž může rozhodnout i v neprospěch odvolatele (např. z důvodu, že odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vůbec nevznikla, anebo z důvodu, že přiměřené zadostiučinění bylo již poskytnuto jinak). Na druhou stranu může samostatně nabýt právní moci zamítavý výrok o zaplacení peněžité částky, pokud soud prvního stupně současně vyhověl žalobě konstatováním porušení práva, uložením omluvy či přiznáním části požadované peněžité satisfakce, a to za situace, kdy odvolání podá pouze žalovaná. V takovém případě se totiž projeví shora vyslovená zásada, že soud (a to i odvolací soud) je omezen požadavkem poškozeného. V tomto smyslu je žalobce nadále pán sporu (dominus litis) a požaduje-li i po zamítavém rozsudku soudu prvního stupně zadostiučinění v penězích (ve vyšší částce), je na něm, aby tuto svoji vůli v řízení i adekvátně projevil, a to nejlépe tím, že podá proti takovému zamítavému výroku odvolání (je-li přípustné).
V souladu s tím, co bylo uvedeno výše, však žalobkyně v posuzovaném případě proti zamítavému výroku rozsudku soudu prvního stupně podaným odvoláním nebrojila, v důsledku čehož byl předmět odvolacího řízení následně omezen pouze na částku 43 500 Kč.
Dovolání proti rozsudku, v jehož vydání odvolací řízení vyústilo, tedy není přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč.
Žalobkyně svým dovoláním v projednávané věci napadla také výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž nepřípustné, proto je Nejvyšší soud i v tomto rozsahu odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle §151 odst. 3 o. s. ř. a §1 odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu