ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.66.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 66/2021-145
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. M., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem v Rumburku, Matušova 982/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 214 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29 C 186/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2020, č. j. 51 Co 346/2019-114, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal na žalované zaplacení částky 214 200 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v rámci trestního stíhání. To proti němu bylo vedeno protiprávně a skončilo zproštěním obžaloby. V rámci trestního stíhání byl žalobci dne 16. 6. 2009 při prohlídce jiných prostor odňat motocykl XY registrační značky XY. Motocykl mu nebyl vrácen a byl uskladněn u soukromé společnosti, z jejíchž prostor byl někdy v polovině září roku 2009 odcizen. Cena motocyklu byla stanovena znalcem na žalovanou částku.
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 5. 2019, č. j. 29 C 186/2016-83, zamítl žalobu o zaplacení částky 214 200 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované na nákladech řízení částku 2 100 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 14. 1. 2020, č. j. 51 Co 346/2019-114, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I), a uložil žalobci zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka žalobce zpochybňující závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce nemohl platně nabýt vlastnické právo k předmětnému motocyklu v situaci, kdy kupní smlouvu uzavřel s neexistujícím subjektem, nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, pokud odvolací soud uzavřel, že v souladu se zásadou nemo plus iuris ad alium transferre potest quam ipse habet , tj. nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám má, žalobce nemohl nabýt vlastnické právo k předmětnému motocyklu, neboť nebylo prokázáno, že by prodávající byl vlastníkem tohoto motocyklu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 33 Odo 713/2004).
Jestliže žalobce svou argumentaci staví na vlastní verzi skutkových zjištění o dobré víře a o uvedení v omyl při uzavírání kupní smlouvy k předmětnému motocyklu, nenapadá právní posouzení ze strany odvolacího soudu, ale jeho skutková zjištění, čímž uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Otázka, zda vlastnictví věci vydané nebo odňaté podle §78 či §79 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), jež není zákonnou podmínkou pro vrácení této věci podle §80 odst. 1 trestního řádu (nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání a jestliže na ni neuplatňuje právo jiná osoba), je podmínkou nároku na náhradu škody vůči státu, který věc nevrátil, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť se ohledně jejího posouzení odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu), a proto škoda na věci by mohla vzniknout pouze jejímu vlastníkovi, jímž žalobce není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4973/2014, uveřejněný pod číslem 35/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 13. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 1013/16, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000).
Žalobce napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku II o nákladech řízení, podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobce odmítl jako objektivně nepřípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 5. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu