ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.689.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 689/2020-123
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce K. J. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem v Brně, Burešova 615/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu imateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 12/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2019, č. j. 53 Co 90/2019-84, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 123 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která měla vzniknout tím, že mu byla po dobu minimálně 82 dnů (od 2. 3. 2016 do 23. 5. 2016) ze strany soudů odepřena ochrana před svévolným zásahem do práva na osobní svobodu a tělesnou a duševní integritu, případně do jiných práv, a to v souvislosti s řízením o vyslovení přípustnosti převzetí a dalšího držení ve zdravotním ústavu (dále též jen „detenční řízení“) vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 19 L 435/2016, konkrétně s rozhodnutím o zastavení řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení žalobce ve zdravotním ústavu ze dne 2. 3. 2016, resp. v souvislosti s nesprávným úředním postupem Obvodního soudu pro Prahu 2, který sám nezahájil detenční řízení poté, co mu bylo oznámeno přeložení žalobce do zdravotního ústavu ležícího v jeho obvodu.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 8. 11. 2017, č. j. 14 C 12/2017-50, zamítl žalobu o zaplacení částky 123 000 Kč (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Soudy vyšly ze zjištění, že žalobce byl dne 16. 2. 2016 bez svého souhlasu umístěn do Psychiatrické nemocnice Bohnice. Téhož dne zahájil Obvodní soud pro Prahu 8 řízení o přípustnosti jeho převzetí a dalšího držení ve zdravotním ústavu a ustanovil žalobci opatrovníka (advokáta). Dne 19. 2. 2016 tento soud rozhodl, že k převzetí došlo ze zákonných důvodů a že tyto důvody trvají. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 29. 2. 2016 prostřednictvím opatrovníka odvolání a téhož dne byl žalobce na žádost rodiny převezen do jiného zdravotního ústavu (Všeobecné fakultní nemocnice v Praze – psychiatrické kliniky), který tuto informaci oznámil tentýž den Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Obvodní soud pro Prahu 2 dne 1. 3. 2016 sdělil tomuto zdravotnímu ústavu, že nové detenční řízení zahajovat nebude, neboť již je zahájeno u Obvodního soudu pro Prahu 8. Obvodní soud pro Prahu 8 na základě oznámení Psychiatrické nemocnice Bohnice o propuštění žalobce z tohoto ústavu dne 29. 2. 2016 poté usnesením ze dne 2. 3. 2016 řízení (o vyslovení přípustnosti dalšího držení ve zdravotním ústavu – poznámka Nejvyššího soudu) zastavil a toto usnesení obsahující poučení o možnosti žalobce prohlásit do dvou týdnů od jeho doručení, že trvá na projednání věci, bylo doručeno opatrovníku žalobce dne 7. 3. 2016. Žalobce byl propuštěn ze Všeobecné fakultní nemocnice v Praze dne 25. 3. 2016 (soudem prvního stupně bylo nesprávně uvedeno datum 23. 5. 2016 – poznámka Nejvyššího soudu). K odvolání žalobce bylo v posuzovaném detenčním řízení odvolacím soudem zrušeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 2. 2016 a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, v němž bylo usnesením ze dne 21. 6. 2016, které nabylo právní moci dne 12. 10. 2016, znovu rozhodnuto, že k převzetí žalobce došlo v souladu se zákonnými důvody.
5. Odvolací soud předně považoval za nedůvodný požadavek žalobce na odškodnění za dobu od 25. 3. 2016 do 23. 5. 2016, neboť z propouštěcí zprávy provedené k důkazu spolehlivě vyplývalo, že žalobce byl propuštěn ze Všeobecné fakultní nemocnice v Praze dne 25. 3. 2016 v ranních hodinách a v uvedeném období tedy již hospitalizován nebyl a nemohla mu vzniknout tvrzená újma. Nárok žalobce neměl za důvodný ani ve vztahu k období jeho hospitalizace od 2. 3. 2016 do 24. 3. 2016, neboť ve shodě se závěry soudu prvního stupně neshledal existenci odpovědnostního titulu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“). Konstatoval, že i přes rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 o zastavení řízení na základě zjevně nesprávného sdělení Psychiatrické nemocnice Bohnice o propuštění žalobce, byť došlo pouze k jeho přeložení do jiného zdravotního ústavu, bylo následně opětovně rozhodnuto o přípustnosti převzetí žalobce do zdravotního ústavu. Podle odvolacího soudu však v konečném důsledku tyto skutečnosti neměly žádný vliv na závěr o absenci odpovědnostního titulu, neboť všechna rozhodnutí vydaná ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 jsou pravomocná a nebyla pro nezákonnost zrušena. Veškerá rozhodnutí též byla řádně doručena opatrovníku žalobce. Odvolací soud též dovodil absenci nesprávného úředního postupu jako odpovědnostního titulu, neboť postup Obvodního soudu pro Prahu 8 se zjevně promítl do jeho rozhodovací činnosti (v tomto směru odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013, jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ) a Obvodní soud pro Prahu 2 podle něj nepochybil, pokud ve věci nezahájil detenční řízení a ve věci nerozhodoval, neboť mu v tom bránilo řízení probíhající u Obvodního soudu pro Prahu 8. Zdůraznil, že sám žalobce tvrdil, že nedošlo k jeho propuštění z Psychiatrické nemocnice Bohnice, ale pouze k přeložení do Všeobecné fakultní nemocnice a nenamítal, že by došlo k ukončení jeho hospitalizace z důvodů pominutí původních důvodů a že by po tomto ukončení nastaly jiné nové důvody pro přijetí jiným zdravotním ústavem. Důvod léčby byl podle odvolacího soudu od počátku stejný.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním (podle svého obsahu směřujícím toliko do výroku odvolacího soudu o věci samé). Navrhl jeho zrušení, též zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně zrušení a vrácení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání žalobce spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na řešení právní otázky, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, „zda v případě přemístění nedobrovolně hospitalizovaného pacienta má být jiným místně příslušným soudem zahájeno nové detenční řízení či má být tímto jiným soudem v detenčním řízení pokračováno, nebo je v obou případech dána překážka litispendence“.
7. Žalobce namítá, že v rámci prevence újmy na základních právech osoby, je při přeložení pacienta nutné, aby se detenční řízení zahájilo znovu nebo aby se s nepravomocným rozhodnutím o zákonnosti detence zacházelo jako s rozhodnutím pravomocným a započalo řízení o přípustnosti dalšího držení v ústavu. Vychází z myšlenky, že původní rozhodnutí o zákonnosti převzetí osoby do nedobrovolné detence se zaměřuje pouze na prvopočátek celého skutkového stavu (aprobuje zbavení osobní svobody na počátku) a vydání takového nepravomocného rozhodnutí nic nemění na situaci, že se osoba fakticky stále nachází v nedobrovolné detenci. Obvodní soud pro Prahu 2 měl tedy podle žalobce poté, co byl informován Všeobecnou fakultní nemocnicí o tom, že je žalobce zadržován bez souhlasu, zahájit detenční řízení nové, nebo alespoň zahájit řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení žalobce v ústavu. Je přesvědčen, že pokud je pacient přeložen jinam, je v řízení příslušné jiné zdravotnické zařízení a místně příslušný je jiný soud, který de facto může dojít k jinému právnímu závěru o přípustnosti detence. Může konstatovat, že vzhledem k možnému zásahu do osobní svobody pacienta je nutno celou věc posoudit znovu, případně že se další detence s ohledem na již prodělanou léčbu a aktuální zdravotní stav jeví jako nepotřebná. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že důvod jeho hospitalizace byl po celou dobu stejný a že proto Obvodní soud pro Prahu 2 správně vyslovil překážku listispendence, když by rozhodoval o skutkově stejné věci. Má za to, že důvody hospitalizace jsou vymezovány až na základě zdravotního stavu osoby, a pokud byl po 14 dnech hospitalizace a léčby převezen do jiného zdravotnického zařízení, kde navíc znovu vyslovil svůj nesouhlas s hospitalizací, měl být jeho zdravotní stav po doposud proběhlé léčbě znovu posouzen (mohl se zlepšit) a teprve na základě tohoto posouzení mohly být opět dány důvody k nedobrovolné hospitalizaci. Nesprávnost závěru o tom, že soud, do jehož obvodu byl hospitalizovaný pacient přemístěn, nemá zahajovat nové detenční řízení, žalobce dokládá na příkladu přemístění pacienta na delší vzdálenost, při kterém podle něj nepůjde snadno naplnit požadavek judikatury Nejvyššího soudu (odkazuje na usnesení ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3005/2017), aby soudce, který rozhoduje o osobní svobodě člověka, jej osobně shlédl.
8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
11. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, neboť otázka, zda v případě přeložení pacienta, který je umístěn ve zdravotním ústavu bez svého písemného souhlasu, do jiného zdravotního ústavu má být soudem, v jehož obvodu se nachází tento jiný zdravotní ústav, zahájeno nové detenční řízení, případně má být tímto jiným soudem v již zahájeném detenčním řízení pokračováno, dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena v poměrech právní úpravy zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), jež na posuzovanou věc dopadá s ohledem na období, v němž byl žalobce bez svého souhlasu hospitalizován.
IV. Důvodnost dovolání
13. Dovolání není důvodné.
14. Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že je při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu vázán důvody vymezenými v dovolání (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Z dovolací argumentace žalobce a jím předložené otázky procesního práva je přitom zřejmé, že dovoláním nejsou zpochybněny závěry odvolacího soudu o neexistenci újmy žalobce v období od 25. 3. 2016 do 23. 5. 2016, kdy již nebyl hospitalizován, a o absenci odpovědnostního titulu spočívajícího v nezákonném rozhodnutí vydaném v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 19 L 435/2016 (pro nesplnění podmínky zrušení či změny takového rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk) či v nesprávném úředním postupu Obvodního soudu pro Prahu 8 (z důvodu, že jeho postup se promítl do vydaných rozhodnutí). Žalobcem uplatněné dovolací námitky se podle svého obsahu týkají výlučně závěru odvolacího soudu o absenci nesprávného úředního postupu Obvodního soudu pro Prahu 2. Pouze v tomto rozsahu tedy byl dovolací soud oprávněn přezkoumávat správnost právního posouzení věci odvolacím soudem.
15. V poměrech procesní úpravy detenčního řízení účinné do 31. 12. 2013, obsažené v ustanovení §191a a násl. občanského soudního řádu, se Nejvyšší soud k předkládané otázce vyjádřil ve Stanovisku pléna ze dne 14. 1. 2009, Cpjn 29/2006, uveřejněném pod číslem 62/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž přijal závěr, že je-li umístěný přeložen do jiného ústavu, znamená to, že z hlediska časového trvá i nadále jeho umístění v ústavu bez jeho písemného souhlasu, resp. omezení ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem. Proto pouhá změna zdravotnického zařízení nemůže mít na probíhající soudní řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče žádný vliv. Účelem tohoto řízení je posouzení, zda je převzetí umístěného nebo jeho držení v ústavu zákonné, takže identita ústavu, kde je občan právě umístěn, nemá z tohoto pohledu žádný význam. Proto ani změna ústavu nemůže mít na řízení jiný dopad než ten, že soud, který musí v každém okamžiku jednat s ústavem, v němž se umístěný právě nachází, vezme jeho přemístění na vědomí a přizpůsobí tomu procesní úkony, jimiž s ústavem vchází v kontakt. Nový (další) ústav také vykonává práva i povinnosti, jež zdravotnickému zařízení občanský soudní řád přiznává, a může například umístěného v případě pominutí důvodů detence propustit. Je-li po zahájení řízení umístěný přemístěn do ústavu, který je v obvodu jiného soudu, přichází v úvahu přikázání věci jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 a 3 o. s. ř. Současně je však třeba mít na zřeteli relativní krátkost lhůt pro rozhodnutí soudu podle §191b odst. 4 o. s. ř. i pro rozsudek podle §191d odst. 4 o. s. ř. Je proto nezbytné vhodnost tohoto postupu v každém individuálním případě bedlivě zvážit.
16. Tyto judikatorní závěry se plně uplatní též v poměrech procesní úpravy detenčního řízení obsažené od 1. 1. 2014 v zákoně o zvláštních řízeních soudních, která co do věcného obsahu nedoznala podstatných změn oproti předchozí právní úpravě obsažené v občanském soudním řádu. Úprava detenčního řízení obsažená v §66 a násl. z. ř. s. stejně jako dřívější právní úprava v §191a a násl. o. s. ř. rozlišuje dvě fáze detenčního řízení – řízení o vyslovení přípustnosti převzetí člověka do zdravotního ústavu a řízení o vyslovení přípustnosti dalšího držení člověka ve zdravotním ústavu. Tyto dvě fáze detenčního řízení na sebe logicky navazují, neboť podle §80 z. ř. s. platí, že jestliže soud vyslovil, že převzetí bylo v souladu se zákonnými důvody a že trvají důvody, aby byl člověk nadále omezen ve styku s vnějším světem, pokračuje v řízení o vyslovení přípustnosti jeho dalšího držení ve zdravotním ústavu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 349/2021).
17. Ani v poměrech současné procesní právní úpravy tedy není důvod v situaci, kdy bylo příslušným soudem (srov. §66 z. ř. s.) zahájeno detenční řízení (případně v něm již bylo rozhodnuto o přípustnosti převzetí ve smyslu §78 odst. 1 z. ř. s.), spojovat s přeložením člověka do jiného zdravotního ústavu povinnost opětovného zahájení detenčního řízení (a zastavení již zahájeného detenčního řízení), neboť stav jeho umístění v ústavu bez písemného souhlasu, resp. jeho omezení ve volném pohybu nebo styku s vnějším světem nadále trvá (pouhou změnou ústavu, v němž je člověk takto umístěn se na tomto stavu nic nemění). Skutečnost, zda (z důvodu plynutí času a průběhu léčby, nikoliv z důvodu změny místa hospitalizace) držení člověka ve zdravotním ústavu je či není nadále nutné, zkoumá soud, u něhož bylo řízení zahájeno bez ohledu na to, v jakém ústavu je člověk aktuálně umístěn. Zákon přitom striktně stanoví relativně krátké lhůty pro takový soudní přezkum. V první fázi detenčního řízení je soud povinen rozhodnout do 7 dnů od převzetí, přičemž nerozhoduje pouze o tom, zda k samotnému převzetí došlo ze zákonných důvodů, ale v kladném případě též o tom, zda tyto důvody trvají (srov. §78 odst. 1 z. ř. s.). Ve druhé fázi pak musí být rozhodnuto o přípustnosti dalšího držení v ústavu nejpozději do tří měsíců od rozhodnutí vydaného v první fázi (soud ke zjištění, zda další držení ve zdravotním ústavu je či není nutné mimo jiné jmenuje znalce či nařídí jednání – srov. §70 odst. 1 a 2 z. ř. s.). Změna zdravotního ústavu, v němž je člověk umístěn, má za následek tedy pouze to, že soud nadále jedná jako s účastníkem se zdravotním ústavem, v němž je člověk umístěn. Ochrana práv umístěného je tedy v případě jeho přeložení do jiného zdravotního ústavu zaručena ve stejném rozsahu, jako by tomu bylo v případě, kdyby k jeho přeložení nedošlo.
18. Místní příslušnost soudu se v průběhu detenčního řízení změnou zdravotního ústavu, v němž je člověk umístěn, nemění a pro její určení jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které byly v době zahájení řízení (srov. §11 odst. 1 větu druhou o. s. ř., v návaznosti na §1 odst. 3 z. ř. s.). Není tedy správný názor žalobce, že po přeložení člověka do zdravotního ústavu ležícího v obvodu jiného soudu se tento soud stává místně příslušným a měl by z tohoto důvodu sám opětovně rozhodnout o přípustnosti převzetí či pokračovat v zahájeném řízení. Z důvodů, jež zmiňuje žalobce v dovolání (hypotetické přeložení do velmi vzdáleného zdravotního ústavu), připadá v takovém případě do úvahy postup podle §12 odst. 2 a 3 o. s. ř., tj. přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti. Takový postup však mohou iniciovat účastníci řízení, popřípadě soud, u nějž bylo řízení zahájeno, nikoliv soud, jemuž má být věc přikázána.
19. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že probíhá-li řízení zahájené podle §76 z. ř. s. není skutečnost, že po jeho zahájení došlo k přeložení člověka do zdravotního ústavu umístěného v obvodu jiného soudu, důvodem pro další zahájení detenčního řízení tímto jiným soudem či pro pokračování v již zahájeném detenčním řízení tímto jiným soudem jako soudem (nově) místně příslušným.
20. Dospěl-li proto v projednávané věci odvolací soud k závěru, že se nejednalo o nesprávný úřední postup, pokud Obvodní soud pro Prahu 2 v situaci, kdy mu bylo Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze oznámeno umístění žalobce bez jeho souhlasu v tomto ústavu po jeho přeložení z Psychiatrické nemocnice Bohnice a kdy zjistil, že u Obvodního soudu pro Prahu 8 již probíhá detenční řízení, sám detenční řízení nezahajoval, případně sám nepokračoval v detenčním řízení již zahájeném Obvodním soudem pro Prahu 8, je toto jeho právní posouzení věci správné.
21. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad žalobce netvrdil a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu.
22. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
23. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a procesně úspěšné žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 8. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu