ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.689.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 689/2021-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce P. B., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, proti žalované a) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, a žalované b) České republice – Nejvyššímu soudu , se sídlem v Brně, Burešova 571/20, o náhradu škody, zadostiučinění, vzniklou zdravotní a psychickou újmu a 9 862 200 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 40 C 140/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2021, č. j. 70 Co 21/2021-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal k soudu I. stupně dne 30. 6. 2020 žalobu o náhradu škody a zadostiučinění ve výši 9 862 200 Kč. Soud I. stupně považoval obsah žaloby za nesrozumitelný a neurčitý, proto žalobce vyzval ve smyslu §43 odst. 1 o. s. ř. k odstranění vad žaloby a poučil jej o následcích neodstranění usnesením ze dne 30. 6. 2020, č. j. 40 C 140/2020-4; soud I. stupně dále žalobci k ochraně jeho práv ustanovil zástupce z řad advokátů. Na uvedenou výzvu reagoval žalobce podáním ze dne 7. 12. 2020. Soud I. stupně při posuzování úplnosti návrhu ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. dospěl k závěru, že žalobu nelze považovat ani po doplnění ze strany žalobce za úplnou, neboť neobsahuje konkrétní vylíčení skutkových okolností případu, soud tak nemá k dispozici jasný podklad pro řízení, když žaloba obsahuje popis skutkového děje jen ve velmi obecné rovině. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 12. 2020, č. j. 40 C 140/2020-30, proto byla žaloba odmítnuta dle §43 odst. 2 o. s. ř. (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Dovoláním napadeným usnesením odvolacího soudu bylo usnesení soudu I. stupně ve výroku I. o odmítnutí žaloby potvrzeno a ve výroku II. bylo změněno tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se soudem I. stupně v závěru, že ani po doplnění žaloby k výzvě soudu I. stupně není možno považovat žalobu žalobce za jasnou, určitou a tedy projednatelnou. Odvolací soud konstatoval, že důsledkem priority tvrzení je to, že prokazovány mohou být jen skutečnosti, které již byly ve své úplnosti tvrzeny, opačný přístup, a to zjišťování skutkových tvrzení z obsahu důkazů, je zásadně nepřípustný. Pokud tedy žalobce neposkytl soudu srozumitelná, jasná a konkrétní skutková tvrzení, nemůže to napravit označením důkazů, ze kterých by si soud dle názoru žalobce měl skutková tvrzení zjistit. Nadto z žaloby ani po jejím doplnění nelze uspokojivě vyřešit ani otázku místní příslušnosti, ani otázku, zda jsou splněny podmínky řízení, tedy zda nebrání projednání věci překážka věci zahájené, případně věci již pravomocně rozsouzené. Odvolací soud proto uzavřel, že žaloba zůstala po jejím doplnění natolik nejasnou a neurčitou, že není způsobilá projednání a rozhodnutí o ní, a tato situace se nezměnila ani v rámci odvolacího řízení.
Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla doposud v praxi dovolacího soudu vyřešena, a to, zda je přípustné, aby bylo rozhodnuto o odmítnutí žaloby, aniž by soudy provedly navrhované důkazy. Žalobce se domnívá, že soud první i druhé instance zatížil řízení vadou, když mu odepřely přístup ke spravedlnosti rozhodnutím o odmítnutí žaloby bez jejího věcného projednání.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud usnesení v celém jeho rozsahu zrušil, stejně tak jako jemu předcházející usnesení soudu I. stupně, a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustným a postupoval dle ustanovení §241b odst. 3 a §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že uvedená námitka dovolatele přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť dovolatelem předestřenou otázku nelze považovat za doposud v praxi dovolacího soudu neřešenou.
Procesní postup soudu spočívající v povinnosti odmítnout usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité, nebylo-li přes výzvu předsedy senátu řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, vyplývá již ze samotného ustanovení §43 o. s. ř. Podle §79 odst. 1 věty první a druhé o. s. ř. přitom musí návrh obsahovat mj. též vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 858/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Pouhým označením důkazů bez vylíčení rozhodujících skutečností nelze splnění povinnosti tvrzení v řízeních ovládaných projednací zásadou dostát; důkazy se označují k prokázání tvrzených skutečností, nikoli naopak (§120 odst. 1 o. s. ř).
Domníval-li se dovolatel, že nelze odmítnout návrh na zahájení řízení bez provedení navrhovaných důkazů, pak zcela opomenul základní sled procesních postupů v občanském soudním řízení. Zda jsou splněny podmínky řízení a zda byly odstraněny případné vady v žalobě (návrhu na zahájení řízení), zkoumá předseda senátu po zahájení řízení (§114 odst. 1 o. s. ř.). Zastaví-li soud řízení proto, že je tu takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit (§104 odst. 1), nebo že se nedostatek podmínky řízení nepodařilo odstranit (§104 odst. 2), popřípadě z jiných důvodů stanovených zákonem, nebo odmítne-li návrh dle §43 odst. 2 o. s ř., je tím řízení skončeno. Dokazování přitom provádí soud až při jednání (§122 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání dle §237 o. s. ř. není proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné [srov. §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 7. 2021
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu