Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18.03.2021, sp. zn. 30 Cdo 739/2020 [ usnesení / výz-D ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.739.2020.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.739.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 739/2020-124 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce V. J. , nar. XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 209 201 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 27/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j. 19 Co 283/2019-99, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 6. 5. 2019, č. j. 20 C 27/2018-70, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 104 948 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu v rozsahu částky 104 253 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalobci (výrok III). K odvolání žalované Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I a ve výroku III o nákladech řízení (první výrok), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 209 201 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního stíhání. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná výslovně v celém rozsahu včasným dovoláním. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jeno. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázka, zda je třeba zohlednit při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání, že poškozenému (obviněnému) již bylo poskytnuto zadostiučinění v jiné formě (zastavením trestního stíhání z důvodu promlčení trestní odpovědnosti), nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl při stanovení formy a výše zadostiučinění k tomu, že posuzované trestní stíhání skončilo zastavením z důvodu promlčení trestní odpovědnosti a pokud vzhledem ke konkrétním specifickým okolnostem posuzované věci (šlo o extrémně dlouhé trestní stíhání trvající téměř 11 a půl roku, po celou jeho dobu žalobce svou vinu popíral, žalobce byl osobou netrestanou a nadto v průběhu řízení onkologicky onemocněl, což ve spojení s trestním stíháním pro něj znamenalo velký psychický tlak), dospěl k závěru, že zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení pro žalobce nepředstavuje dostačující zadostiučinění (ani ve spojení s konstatováním porušení práva), a že je namístě peněžitá satisfakce, a to v plné výši, tj. pokud za dané situace zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení považoval za natolik nedostatečné (zanedbatelné) zadostiučinění pro žalobce, pro které nebylo namístě přistoupit k jakémukoliv snížení poskytované relutární satisfakce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 843/2017, obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4689/2015, ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3305/2015, ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3793/2016, ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4012/2016, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2101/2019). Žalovaná svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i tu část jeho prvního výroku a druhý výrok, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto vzhledem k výše uvedenému, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. 3. 2021 Mgr. Jiří Němec předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/18/2021
Spisová značka:30 Cdo 739/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.739.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ]
Dotčené předpisy:§237 o. s. ř.
§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
§243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Staženo pro jurilogie.cz:2021-05-28