ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.748.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 748/2021-377
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně ZETEN spol. s r. o., IČO 48361330, se sídlem v Blovicích, Husova 276, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Pernerova 697/35, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 6 460 880,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 27/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2020, č. j. 16 Co 240/2020-354, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 6 460 880,30 Kč, která jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004, č. j. F 48906/2004, jež bylo následně zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 5. 2007, č. j. 29 Odo 1065/2006-196, a náhrady nemajetkové újmy v téže výši, která jí měla být způsobena nepřiměřeně dlouhým rejstříkovým řízením o výmaz zástavního práva. Požadavek na náhradu nemajetkové újmy vzala žalobkyně v průběhu řízení zpět.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 10. 2017, č. j. 11 C 27/2013-260, řízení v části, v níž žalobkyně požadovala zaplacení 6 460 880,30 Kč jako náhradu nemajetkové újmy, zastavil (výrok I), žalobu v části, v níž žalobkyně požadovala zaplacení 6 460 880,30 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení jako náhradu škody, zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (odvolací soud) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé a ve výroku III o nákladech řízení potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
K přípustnosti dovolání žalobkyně obecně uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázku, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, žalobkyně řádně nevymezila, z obsahu dovolání lze nicméně dovodit, že odvolacímu soudu vytýká, že na ni uvalil nesplnitelné důkazní břemeno, a v této souvislosti namítá rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 1430/13. V něm Ústavní soud dovodil, že za situace, kdy žalobce není schopen přesně určit a prokázat výši škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, přičemž však prokáže a odůvodní, že mu taková škoda vznikla, nemohou obecné soudy rozhodnout, že mu proto škoda nebude vůbec nahrazena nebo že mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou není příčinná souvislost. Uvedená námitka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť v posuzované věci soudy nevycházely ze závěru, že žalobkyně neprokázala výši škody, nýbrž ze závěru, že mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou není příčinná souvislost. Žalobu přitom nezamítly pro neunesení důkazního břemene, ale na základě zjištěného skutkového stavu věci uzavřely, že ke vzniku tvrzené škody v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím nedošlo. Uvedená námitka žalobkyně se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobkyně v dovolání rovněž citovala nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 4227/12, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2490/2011, to však samo o sobě jako vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nepostačuje. Dovolatelka neuvedla, v čem se odvolací soud od této judikatury odchýlil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a tento údaj nelze dovodit ani z obsahu dovolání. I při namítání porušení ústavně zaručených práv je povinností dovolatele řádně vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a občanského soudního řádu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS - st. 45/16). Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Žalobkyně měla také za to, že „je zcela na místě, aby se dovolací soud touto věcí zabýval z titulu jejího dosavadního neřešení, pokud se týká
· vztahu postupu žalobkyně dle pokynu a poučení soudu ve věci prokázání příčinné souvislosti a následný závěr o neunesení tohoto důkazního břemene, resp.
· prokázání obchodní příležitosti ke zpeněžení obchodního podílu realizací prodeje zástavy obchodního podílu dle §117a odst. 4 obch. zák. jako dostatečného důkazu o příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím rejstříkového soudu a vznikem škody na straně žalobkyně.“
Tyto otázky jsou formulovány v obecné rovině a ve vztahu k nim dovolání postrádá jakoukoli argumentaci (dovolací důvod). Dovolání tak i v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
V rozsahu výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
K případným vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu