ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.759.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 759/2021-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila, v právní věci žalobců a) P. B. , IČO XY, se sídlem XY, b) L. B. , IČO XY, se sídlem XY, c) P. B. , IČO XY, se sídlem XY, zastoupených Mgr. Radanou Vítovcovou, advokátkou se sídlem v Táboře, Pod Tržním náměstím 612/6, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 107/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2020, č. j. 72 Co 460/2019-232, ve spojení s opravným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2020, č. j. 72 Co 460/2019-240, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 9. 2018, č. j. 18 C 107/2015-142, takto:
I. Řízení o dovolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 9. 2018, č. j. 18 C 107/2015-142, se zastavuje .
II. Dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2020, č. j. 72 Co 460/2019-232, ve spojení s opravným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2020, č. j. 72 Co 460/2019-240, se odmítá .
III. Žalobci jsou povinni nahradit společně a nerozdílně žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali náhrady škody, která jim měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí Ministerstva dopravy. To jako speciální silniční úřad ve věcech dálnic vydalo povolení stavby Dálnice D3 Tábor – Veselí nad Lužnicí, čímž mělo dojít ke zrušení odbočovacího pruhu a tím i k odříznutí žalobců od jakéhokoliv přístupu k jejich nemovitostem, ve kterých podnikají.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 9. 2018, č. j. 18 C 107/2015-142, zamítl žalobu, kterou se žalobce a) domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci a) částku 3 489 977 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně b) domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni b) částku 829 426 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu, kterou se žalobce c) domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci c) částku 625 707 Kč s příslušenstvím (výrok III), uložil žalobci a) zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok IV), uložil žalobkyni b) zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 450 Kč (výrok V), uložil žalobci c) zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 450 Kč (výrok VI), a uložil žalobcům a), b) a c) společně a nerozdílně nahradit České republice státem vynaložené náklady tohoto řízení představující znalečné ve výši 7 750 Kč (výrok VII).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé II ohledně částky 618 627 Kč s příslušenstvím zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé III ohledně částky 542 671 Kč s příslušenstvím zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, jinak v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a IV (výrok III), uložil žalobci a) zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 300 Kč (výrok IV), uložil žalobkyni b) zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 750 Kč (výrok V), uložil žalobci c) zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 750 Kč (výrok VI), a uložil žalobcům a), b) a c) společně a nerozdílně zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 na náhradu nákladů řízení 7 750 Kč (výrok VII).
Rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně napadli žalobci v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobci dovoláním napadají nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení podle §243b a §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle §237 přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Námitka, že Obvodní soud pro Prahu 1 neposkytl stranám řádné poučení ve smyslu §118a o. s. ř. (str. 8 dovolání), nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ohledně ní žalobci nepředložili žádnou právní otázku, kterou by dovolací důvod vymezili. V tomto rozsahu tedy dovolání trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Otázka týkající se pojmu zastupujícího soudce nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť zde žalobci ve skutečnosti namítají zmatečnostní vadu podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Taková vada řízení není podle §241a odst. 1 věta druhá o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem, k jejímu prověření slouží žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 30. 1. 2019, sen. zn. 29 NSCR 165/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 1311/19). K této vadě, jakož i k jiným vadám, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, smí dovolací soud přihlédnout toliko v případě, že je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu