ECLI:CZ:NS:2021:30.ND.210.2021.1
sp. zn. 30 Nd 210/2021-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Davida Vláčila v právní věci oprávněného D. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 42, proti povinným 1) K. A. , nar. XY, naposledy bytem XY, 2) J. S. , nar. XY, bytem XY, o pověření k provedení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 EXE 647/2021, o určení místně příslušného soudu, takto:
Věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 EXE 647/2021 projedná a rozhodne Obvodní soud pro Prahu 9.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „procesní soud“) usnesením ze dne 25. 3. 2021, č. j. 14 EXE 647/2021-18, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení věc předloží Nejvyššímu soudu k určení, který soud věc projedná a rozhodne (výrok II).
Procesní soud v odůvodnění usnesení uvedl, že oprávněný podal prostřednictvím soudního exekutora návrh na nařízení exekuce a pověření exekutora jejím provedením, přičemž příslušnost exekučního soudu dovozoval z bydliště prvního povinného. První povinný neprochází registrem obyvatel, registrem cizinecké policie pro pobyt cizinců, ani registrem osob podnikajících dle živnostenského zákona. Soudu není znám ani případný majetek prvního povinného umístěný v jeho obvodu. Podle procesního soudu tak chybějí podmínky pro určení místní příslušnosti a je na Nejvyšším soudu, aby v souladu s §11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), určil, který soud věc projedná a rozhodne.
Podle §45 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění účinném od 1. 1. 2013, (dále „exekuční řád“), je místně příslušným soudem soud, v jehož obvodu má povinný, je-li fyzickou osobou, místo svého trvalého pobytu, popřípadě místo pobytu na území České republiky podle druhu pobytu cizince. Nemá-li povinný, který je fyzickou osobou, v České republice místo trvalého pobytu nebo místo pobytu podle předchozí věty, je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný majetek (odstavec 2). Je-li podle odstavce 2 místně příslušných několik soudů, je místně příslušným ten soud, jehož název je první v abecedním, případně číselném pořadí (odstavec 3).
Podle §52 odst. 1 exekučního řádu platí, že nestanoví-li exekuční řád jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.
Podle §105 odst. 2 o. s. ř., vysloví-li soud, že není příslušný, postoupí věc po právní moci tohoto usnesení příslušnému soudu nebo ji za podmínek §11 odst. 3 o. s. ř. předloží Nejvyššímu soudu.
Podle §11 odst. 3 o. s. ř., jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.
Již dříve Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je-li mu věc předložena k postupu podle §11 odst. 3 o. s. ř. procesním soudem, který vyslovil svou místní nepříslušnost, pak Nejvyšší soud „určí místně příslušný soud, aniž zkoumá (aniž je oprávněn zkoumat), zda je dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci.“ Otázku, zda je dána pravomoc českého soudu, má posoudit a náležitě odůvodnit soud, který věc Nejvyššímu soudu předkládá (usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněné pod číslem 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V dané věci se sice z odůvodnění usnesení procesního soudu, jímž vyslovil svou místní nepříslušnost a věc předložil Nejvyššímu soudu k rozhodnutí podle §11 odst. 3 o. s. ř., nepodává, jak posoudil pravomoc soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci, Nejvyšší soud však předpokládá, že se touto otázkou nepochybně zabýval a dospěl k závěru, že pravomoc soudů České republiky je dána. Nejvyššímu soudu již nepřísluší, aby se touto otázkou (znovu) zabýval.
Z obsahu procesního spisu dále vyplývá, že se procesnímu soudu nepodařilo zjistit místo pobytu prvního povinného na území České republiky (§45 odst. 2 věta prvá exekučního řádu). Stejnou okolnost ve vztahu k druhému povinnému procesní soud alespoň podle obsahu odůvodnění svého usnesení zjevně neposuzoval. Skutečnost, zda má první povinný ve smyslu §45 odst. 2 věty druhé exekučního řádu exekučně postižitelný majetek na území České republiky, který by mohl být po nařízení exekuce soudním exekutorem zajištěn a zpeněžen, vyjde najevo až při činnosti soudem pověřeného soudního exekutora v rámci provádění exekuce. Exekuční soud proto před nařízením exekuce a pověřením exekutora jejím provedením nezjišťuje existenci majetku povinného (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Nd 200/2012, uveřejněné pod číslem 4/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Současně ale Nejvyšší soud nepřehlédl, že se z obsahu procesního spisu rovněž podává (viz potvrzení o provedené lustraci v informačním systému základních registrů ze dne 23. 3. 2021, č. l. 16), že druhý povinný měl ke dni zahájení exekučního řízení evidován trvalý pobyt na území České republiky, a to na adrese XY.
V případě více povinných může být místně příslušným soudem obecný soud kteréhokoliv povinného, nebyl-li některý z povinných za účastníka řízení označen toliko účelově (srov. obdobně, v případě více žalovaných, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5761/2016), aniž je podstatné, v jakém pořadí byli v návrhu na zahájení exekučního řízení uvedeni, přičemž určení místně příslušného soudu se v takovém případě řídí podle §45 odst. 3 exekučního řádu. Na tomto základě dospěl Nejvyšší soud k závěru, že místně příslušným soudem by v daném případě, kdy kritéria pro určení místně příslušného soudu ve vztahu k prvnímu povinnému zcela chybí, měl být ve smyslu výše citovaného §45 odst. 2 exekučního řádu soud, v jehož obvodu má druhý povinný evidován trvalý pobyt, a tím je Obvodní soud pro Prahu 9 (podle Přílohy č. 4 k zákonu č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
Z tohoto důvodu by bylo možno dospět k závěru, že předpoklady pro postup podle §11 odst. 3 o. s. ř. nejsou dány, neboť podmínky místní příslušnosti v daném případě nechybějí a lze je (alespoň ve vztahu k druhému povinnému) zjistit. Procesní soud tudíž neměl věc předkládat Nejvyššímu soudu k postupu podle §11 odst. 3 o. s. ř., nýbrž po právní moci usnesení, jímž vyslovil svoji místní nepříslušnost, měl věc postoupit Obvodnímu soudu pro Prahu 9 jako soudu místně příslušnému.
Nejvyšší soud však na podkladě níže uvedené argumentace uzavřel, že ani v takovém případě mu nezbývá nic jiného, než určit soud, který věc projedná a rozhodne.
Na tomto místě je třeba uvést, že Nejvyšší soud v minulosti řešil obdobné procesní situace různě. Tak například usnesením ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 20 Nd 92/2005, bylo Nejvyšším soudem zrušeno usnesení procesního soudu, jímž byla vyslovena jeho místní nepříslušnost a věc byla předložena Nejvyššímu soudu k postupu podle §11 odst. 3 o. s. ř., a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 148/2018). V jiných případech Nejvyšší soud rozhodl tak, že se neurčuje, který soud věc projedná a rozhodne (např. usnesení ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Nd 34/2002, usnesení ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 30 Nd 165/2014 nebo usnesení ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Nd 317/2014).
Přestože jsou v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu obdobné procesní situace řešeny různě, tříčlenný senát, jenž byl v předmětné věci určen k rozhodnutí podle §11 odst. 3 o. s. ř. na základě rozvrhu práce Nejvyššího soudu platného v okamžiku, kdy mu byla věc postoupena procesním soudem, dospěl k závěru, že řešená procesní otázka nemá po právní stránce zásadní význam, tudíž podle §20 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, nebyly splněny podmínky pro postoupení věci velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Řešení dané procesní otázky se týká výhradně postupu Nejvyššího soudu při rozhodování podle §11 odst. 3 o. s. ř., nemá proto přesah do činnosti jiných soudů či orgánů veřejné moci. Nejedná se ani o řešení otázky, která by se přímo dotýkala základních práv a svobod účastníků řízení, zvláště pak jejich práva na rovný přístup k soudům či jejich rovného procesního postavení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. I. ÚS 31/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 171/2004). Jak blíže vyplývá z důvodů dále uvedených, řešení dané procesní otázky nezasahuje ani do práva účastníků na zákonného soudce.
V nynější věci pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani jeden z výše uvedených postupů není příslušnými ustanoveními procesního práva předpokládán. I Nejvyšší soud jako orgán státní moci musí postupovat jen v mezích stanovených zákonem (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Z ustanovení §11 odst. 3 ve spojení s §105 o. s. ř. nevyplývá, že by Nejvyšší soud byl oprávněn přezkoumávat správnost usnesení o místní nepříslušnosti a jakkoliv deklarovat jeho nesprávnost či jej dokonce zrušit, neboť není ani soudem odvolacím, ani soudem nadřízeným ve smyslu §105 odst. 3 o. s. ř.
Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že má-li podle §11 odst. 3 o. s. ř. určit soud, který věc projedná a rozhodne, a to na základě rozhodnutí, jímž procesní soud vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o předložení věci Nejvyššímu soudu, pak takový soud určí, aniž zkoumá (aniž je oprávněn zkoumat), zda chybějí podmínky místní příslušnosti nebo zda je lze či nelze zjistit. Vyšel přitom obdobně z důvodů výše citovaného R 11/2015, v němž bylo výslovně uvedeno, že „ustanovení §105 odst. 2 o. s. ř. … odkazem na splnění podmínek §11 odst. 3 o. s. ř. předpokládá, že se otázkou pravomoci českých soudů, jakož i tím, že podmínky pro určení místně příslušného soudu chybějí, dostatečně a s kladným závěrem zabýval předkládající soud.“
Dalším důvodem, proč by Nejvyšší soud měl určit soud, který věc projedná a rozhodne i v případě, kdy nebyly splněny materiální podmínky pro postup podle §11 odst. 3 o. s. ř., je naplnění zásady hospodárnosti řízení, aby již na počátku řízení nedocházelo k dalšímu zbytečnému zdržení v souvislosti s řešením problematiky určení soudu, u něhož bude věc projednána a rozhodnuta, a to začasté bez jakékoliv procesní aktivity samotných účastníků řízení. Jinými slovy řečeno určující rozhodnutí Nejvyššího soudu tak i v tomto případě odvrátí již na samém počátku řízení existující procesní komplikace spojené s nejistotu o tom, který soud má ve věci dále postupovat a rozhodnout.
V této souvislosti nelze pominout, že §11 odst. 3 o. s. ř. nepředpokládá vydání rozhodnutí, kterým Nejvyšší soud určí soud místně příslušný, nýbrž toliko soud, „který věc projedná a rozhodne“, a to právě proto, že rozhodnutí Nejvyššího soudu podle §11 odst. 3 o. s. ř. je zákonem předpokládaným východiskem ze situace, kdy přestože je dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) tuzemských soudů, podmínky pro určení místně příslušného soudu chybí nebo je z různých důvodů nelze zjistit. Z logiky věci pak ani v rozhodnutí podle §11 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud neurčuje soud místně příslušný ve smyslu kritérií stanovených v příslušných procesních ustanoveních, nýbrž právě při absenci těchto kritérií ustanoví soud, který bude ve věci dále postupovat a rozhodovat.
V případě tohoto procesního postupu je však nutno mít na zřeteli, že determinace soudu, u něhož má řízení proběhnout podle předem stanovených zákonných pravidel, je institucionálním vyjádřením práva účastníka na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), specificky pak konkretizací zásady, že nikdo nemá být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobody). Dodržení obecných zákonných podmínek určení příslušnosti soudu je zárukou toho, že nedojde k libovolnému určování příslušnosti soudu, jehož cílem by mohlo být ovlivnění výsledku soudního rozhodování (nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2853/07, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 83/2008).
Není-li tedy Nejvyššímu soudu ani v případě, kdy podmínky pro určení místní příslušnosti nechybějí a lze je zjistit, k dispozici jiný procesní postup než vydání rozhodnutí podle §11 odst. 3 o. s. ř., nesmí tím být obcházena pravidla zajišťující účastníkům, že v jejich případě bude rozhodovat zákonný soudce. Proto je třeba trvat na tom, že není-li některému účastníkovi řízení (zpravidla právě povinnému v exekučním řízení, ale srov. též obdobnou procesní situaci žalovaného, je-li spolu s návrhem žalobce podle §11 odst. 3 o. s. ř. řízení zahajováno u Nejvyššího soudu) doručováno usnesení soudu, jímž vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc předložil Nejvyššímu soudu k postupu podle §11 odst. 3 o. s. ř., a takový účastník proto neměl možnost uplatnit relevantní tvrzení týkající se místní příslušnosti soudu ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu, není usnesení Nejvyššího soudu vydané podle §11odst. 3 o. s. ř. překážkou pro to, aby takový účastník za podmínek §105 odst. 1 o. s. ř. mohl namítat, že je zde (na základě zákonných kritérií) místně příslušný soud, odlišný od toho, jenž byl Nejvyšším soudem určen k projednání a rozhodnutí věci samé.
Nejvyšší soud dospěl tedy k závěru, že i za výše popsaných skutkových okolností mu ve smyslu §11 odst. 3 o. s. ř. nezbývá nic jiného, než aby určil, který soud České republiky danou věc projedná a rozhodne.
Vzhledem k tomu, že z obsahu procesního spisu (kdy je znám trvalý pobyt druhého povinného, pobyt prvního povinného se zjistit nepodařilo a jeho majetek se v této fázi řízení aktivně nevyhledává) se za poměrně jasných zákonných kritérií (§45 exekučního řádu) podává místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 9, Nejvyšší soud z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení určil, že věc vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 14 EXE 647/2021 projedná a rozhodne Obvodní soud pro Prahu 9.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 10. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu