ECLI:CZ:NS:2021:30.ND.339.2021.1
sp. zn. 30 Nd 339/2021
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců 1) J. N. , narozeného XY, bytem XY, 2) R. N. , narozené XY, bytem XY, a 3) P. N. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Romanem Klimusem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 188/119d, proti žalované Bonfort Fortune AG , evidenční číslo CHE-107.083.097, se sídlem v Siebnenu, Bahnhofstrasse 55a, Švýcarská konfederace, o určení místní příslušnosti soudu podle §11 odst. 3 občanského soudního řádu k projednání návrhu na zaplacení částky 1 906 088 Euro s příslušenstvím, takto:
Žalobu žalobců 1) J. N., 2) R. N., a 3) P. N. o zaplacení částky 1 906 088 Euro s příslušenstvím projedná a rozhodne Obvodní soud pro Prahu 4.
Odůvodnění:
Nejvyššímu soudu byla dne 19. 7. 2021 doručena žaloba žalobců směřující proti žalované právnické osobě se sídlem ve Švýcarské konfederaci o zaplacení částky 1 906 088 Euro s příslušenstvím spojená se žádostí o určení místně příslušného soudu pro rozhodnutí ve věci samé podle ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Z předložených listin vyplývá, že žalobci a žalovaná uzavřeli dne 8. 9. 2020 dohodu o přistoupení k dluhu, kdy žalovaná měla – mimo jiné – přistoupit k dluhům třetí osoby, společnosti Venture Invest Inc., která se žalobci postupně uzavřela vícero smluv o (vý)půjčce. V čl. III. dohody o přistoupení k dluhu bylo účastníky sjednáno, že spory ze smlouvy vzniklé budou řešit soudy České republiky, místní příslušnost konkrétního soudu však nebyla sjednána.
Podle §11 odst. 3 o. s. ř., jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.
Podle ustanovení §84 o. s. ř. je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.
Podle ustanovení §85 odst. 1 o. s. ř. je obecným soudem fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje.
Podle ustanovení §86 odst. 2 o. s. ř., proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, je možno uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek.
Ve věci se jedná o spor s mezinárodním prvkem, neboť žalovaná je právnickou osobou se sídlem ve Švýcarské konfederaci. Strany si v čl. III dohody o přistoupení k dluhu sjednaly, že „Spory vzniklé z tohoto právního úkonu nebo v souvislosti s ním budou řešeny příslušnými soudy České republiky“. Místní příslušnost konkrétního soudu nebyla sjednána.
Nejvyšší soud se s ohledem na podmínky pro určení místně příslušného soudu v §11 odst. 3 o. s. ř. zabýval na prvním místě otázkou, zda mají české soudy pravomoc (mezinárodní příslušnost) o návrhu žalobců vůbec rozhodnout (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněné pod číslem 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro posouzení mezinárodní příslušnosti (pravomoci) tuzemských soudů je určující Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, publikovaná v Úředním věstníku Evropské unie L 339/1 dne 21. 12. 2007 pod číslem 2007/712/ES (dále jen „Luganská úmluva II“), která byla ratifikována Evropskou unií a představuje součást přímo aplikovatelného unijního práva. Z hlediska časové působnosti se Luganská úmluva II dle čl. 63 odst. 1 vztahuje na řízení zahájená a na listiny vyhotovené nebo registrované jako veřejné listiny po vstupu této úmluvy v platnost ve státě původu, a je-li žádáno o uznání nebo výkon rozhodnutí nebo veřejných listin, také v dožádaném státě, přičemž v souladu s čl. 69 je Luganská úmluva II ve státech Evropské unie účinná od 1. 1. 2010, ve Švýcarsku pak od 1. 1. 2011.
Podle čl. 1 odst. 1 protokolu č. 2 o jednotném výkladu úmluvy a o Stálém výboru bere každý soud používající a vykládající úmluvu řádný ohled na zásady stanovené jakýmkoli významným rozhodnutím vydaným soudy států vázaných úmluvou a Soudním dvorem Evropských společenství k dotčenému/dotčeným ustanovení/m nebo jakémukoli podobnému/jakýmkoliv podobným ustanovení/m Luganské úmluvy z roku 1988 a aktů uvedených v čl. 64 odst. 1 úmluvy.
Luganská úmluva II se podle svého čl. 1 odst. 1 vztahuje na občanské a obchodní věci bez ohledu na druh soudu, což je podmínka, kterou nyní projednávaný návrh žalobců splňuje a splňuje současně i podmínky časové působnosti Luganské úmluvy II, jak jsou výše uvedeny. Z hlediska osobní a teritoriální působnosti Luganské úmluvy II je rozhodné jen to, že návrh byl podán k soudu smluvního státu. Z toho plyne, že pravomoc (mezinárodní příslušnost) soudů České republiky k rozhodnutí o návrhu žalobců je třeba posoudit právě a jen podle Luganské úmluvy II.
Podle čl. 23 odst. 1 Luganské úmluvy II platí, že dohodnou-li se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště na území státu vázaného touto úmluvou, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého státu vázaného úmluvou, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná.
Z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. 11. 2000, ve věci C-387/98, Coreck Maritime GmbH proti Handelsveem BV a dalším , vyplývá, že výslovné stanovení konkrétního příslušného soudu není potřeba, je nicméně nutné, aby se strany shodly s dostatečnou přesností na samotné dohodě o volbě soudu a na objektivních faktorech, na základě kterých má být konkrétní prorogovaný soud určen (srov. MAGNUS, U., MANKOWSKI, P. a kol. Brussels Ibis Regulation . Kolín nad Rýnem: Verlag Dr. Otto Schmidt, 2016, s. 21), uvedenému judikatornímu požadavku prorogační doložka účastníků vtělená do smlouvy, z níž je žalováno, vyhovuje.
Jestliže si strany písemně sjednaly mezinárodní příslušnost soudů České republiky pro spory plynoucí z Dohody o přistoupení k dluhu, pak tím uzavřely ve vztahu k soudním řízením dohodu o prorogaci ve smyslu čl. 23 odst. 1 Luganské úmluvy II. Místní příslušnost soudu však nebyla sjednána a z uvedeného ustanovení Luganské úmluvy II se nikterak nepodává. Z předložených listin ani z tvrzení žalobců přitom nevyplývá, že by žalovaná měla v České republice nějaký majetek nebo obecný soud.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že jsou naplněny zákonné předpoklady pro určení místně příslušného soudu podle §11 odst. 3 o. s. ř., neboť věc patří do pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti nelze zjistit. Nejvyšší soud proto určil, že žalobu projedná a rozhodne Obvodní soud pro Prahu 4, v jehož obvodu bydlí žalobkyně 2). Nejvyšší soud vzal současně na zřetel, že dohoda, z níž je žalováno, byla uzavřena v hlavním městě Praze a soud tímto rozhodnutím určený je z hlediska svého sídla dobře dostupný pro všechny účastníky řízení (jejich zástupce).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu