ECLI:CZ:NS:2021:30.ND.530.2021.1
sp. zn. 30 Nd 530/2021-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce Elektrotechnického zkušebního ústavu, s. p. , IČO 00001481, se sídlem v Praze 8, Pod lisem 129/2, zastoupeného Mgr. Lukášem Eichingerem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 94/8, proti žalovanému AB CERTIFICATION , reg. č. 414513275, se sídlem v Paříži, rue de Paradis 19, Francouzská republika, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 15/2021, o zaplacení částky 3 530 EUR s příslušenstvím, o určení místní příslušnosti podle §11 odst. 3 občanského soudního řádu, takto:
Určuje se, že věc dosud vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 13 C 15/2021 projedná a rozhodne Obvodní soud pro Prahu 8.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 2. 6. 2021, č. j. 13 C 15/2021-114, vyslovil svou místní nepříslušnost ve shora označené věci a předložil ji podle §11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o tom, který soud věc projedná a rozhodne, neboť podmínky místní příslušnosti, podle nichž by bylo možno určit příslušný soud, nelze zjistit.
V dané věci byl dne 9. 12. 2020 u Obvodního soudu pro Prahu 8 podán návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, jehož prostřednictvím žalobce požaduje vůči žalovanému zaplacení částky 3 530 EUR s příslušenstvím odpovídající části jeho odměny ze smlouvy o spolupráci (ve znění jejího dodatku č. 1), kterou účastníci uzavřeli dne 8. 8. 2016 pod č. 196/2016, jakož i z posléze uzavřené smlouvy č. 702125. Dále žalobce požaduje zaplacení úroku z prodlení z částky 4 500 EUR za dobu od 15. 3. 2019 do 2. 12. 2020, neboť odměnu v této výši, která žalobci náležela dle zmíněné smlouvy o spolupráci a následně uzavřené smlouvy č. 703912, žalovaný zaplatil opožděně. Obě uvedené položky žalobce současně navýšil o částky 1 200 Kč odpovídající minimálním nákladům spojeným s uplatněním zažalovaných pohledávek ve smyslu nařízení vlády č. 351/2013 Sb.
Žalobce, jehož předmětem podnikání je státní zkušebnictví podle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, svůj nárok dovozuje z čl. III odst. 2 zmíněné smlouvy o spolupráci, jejímž předmětem byla úprava podmínek spolupráce mezi žalobcem a žalovaným v oblasti posuzování shody vybraných skupin výrobků. Žalovaný se touto smlouvou zavázal vyhledávat osoby, které by mohly mít zájem o využití služeb poskytovaných žalobcem a tyto jeho služby též propagovat, přičemž v případě, že přičiněním žalovaného došlo k uzavření smlouvy mezi žalobcem a třetí osobou, bude žalovaný spolu s touto osobou odpovědný za zaplacení žalobcovy odměny za poskytnuté služby společně a nerozdílně. Podle čl. VI odst. 2 této smlouvy si smluvní strany ujednaly, že k řešení sporů z této smlouvy vzniklých jsou příslušné české soudy. Místní příslušnost konkrétního soudu však smlouva neupravuje. Žalovaný byl v podané žalobě označen adresou svého sídla ve Francii, přičemž žalobce se při podání žaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 8 analogicky řídil závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v usnesení ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 30 Nd 400/2018, vydaném v obdobné věci téhož žalobce.
Podle §11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.
Podle §105 odst. 2 o. s. ř. vysloví-li soud, že není příslušný, postoupí věc po právní moci tohoto usnesení příslušnému soudu nebo ji za podmínek §11 odst. 3 předloží Nejvyššímu soudu.
Z ustanovení §11 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že Nejvyšší soud může určit soud, který má věc projednat a rozhodnout v případě chybějících podmínek místní příslušnosti jen tehdy, jde-li o věc spadající do pravomoci českých soudů. Splnění podmínky pravomoci českých soudů pro rozhodnutí podle §11 odst. 3 o. s. ř. však Nejvyšší soud zkoumá toliko v případě, kdy je mu přímo předložen návrh na určení soudu, který věc projedná a rozhodne, a to společně s žalobou nebo jiným návrhem na zahájení řízení, tj. tehdy, jestliže řízení v dané věci před žádným z českých soudů dosud neprobíhá. Oproti tomu, jestliže řízení ve věci již probíhá a procesní soud vysloví svou místní nepříslušnost a postupem podle §105 odst. 2 o. s. ř. věc předloží Nejvyššímu soudu k určení, který soud věc projedná a rozhodne, nemá Nejvyšší soud jinou možnost, než takový soud určit, aniž by sám mohl přezkoumávat, zda je podmínka pravomoci českých soudů v dané věci splněna. Ustanovení §105 odst. 2 o. s. ř. totiž odkazem na splnění podmínek §11 odst. 3 o. s. ř. předpokládá, že se otázkou pravomoci českých soudů, jakož i tím, že podmínky pro určení místně příslušného soudu chybějí, dostatečně a s kladným závěrem zabýval předkládající soud. Jinak řečeno, je-li Nejvyšší soud žádán o určení místně příslušného soudu dle §11 odst. 3 o. s. ř. na základě pravomocného rozhodnutí, jímž soud prvního stupně vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl o postoupení věci Nejvyššímu soudu za účelem určení místně příslušného soudu, Nejvyšší soud určí místně příslušný soud, aniž zkoumá (aniž je oprávněn zkoumat), zda je dána pravomoc českých soudů k projednání a rozhodnutí věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněné pod číslem 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud se předně zabýval otázkou, zda místní příslušnost konkrétního soudu pro dané řízení neplyne z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), dále jen „nařízení Brusel I bis“. V závislosti na předmětu řízení a obsahu předložené smlouvy o spolupráci však poté dospěl k závěru, že místní příslušnost konkrétního soudu nelze dle nařízení Brusel I bis určit, plyne-li z ní, že účastníci si ve věci, v níž není dána výlučná příslušnost soudů podle čl. 24 nařízení Brusel I bis a příslušnost konkrétního soudu nelze dovodit ani za pomoci čl. 7 až 23 tohoto nařízení, sjednali podle čl. 25 odst. 1 tohoto nařízení mezinárodní příslušnost soudů České republiky bez toho, aby též označili konkrétní soud, u něhož má být řízení vedeno.
Podle §84 o. s. ř. je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.
Podle §85 odst. 3 o. s. ř. obecným soudem právnické osoby je okresní soud, v jehož obvodu má sídlo.
Podle §86 o. s. ř. proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, je možno uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek (odstavec 2). Proti zahraniční osobě lze podat žalobu (návrh na zahájení řízení) i u soudu, v jehož obvodu je v České republice umístěn její závod nebo organizační složka jejího závodu (odstavec 3).
Podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 8 žalovaná, jejíž sídlo se nachází ve Francii, nemá v České republice umístěn závod ani organizační složku závodu, přičemž ze spisu není patrný žádný poznatek o tom, že by se zde nacházel její majetek. V závislosti na předmětu řízení současně nepřichází do úvahy místní příslušnost soudu na výběr daná, která je upravena v §87 o. s. ř., ani aplikace §88 o. s. ř., který stanoví případy výlučné místní příslušnosti.
Z výše uvedeného tedy plyne, že jsou naplněny předpoklady pro určení místně příslušného soudu podle §11 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto určil, a to za současného přihlédnutí k zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení, že žalobu projedná a rozhodne Obvodní soud pro Prahu 8, u něhož již bylo řízení zahájeno a v jehož obvodu se současně nachází sídlo žalobce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 10. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu