ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.1399.2021.1
sp. zn. 32 Cdo 1399/2021-242
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně R. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Josefem Kazdou, advokátem, se sídlem v Třeboni, Palackého nám. 653, proti žalované M. Ť. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 1212/39, o zaplacení částky 670 897,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 30/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočce Olomouc ze dne 14. 1. 2021, č. j. 75 Co 416/2020-199, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 228 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání žalované proti všem výrokům shora označeného rozhodnutí odvolacího soudu, které může být přípustné jen podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku I písm. a), jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 535 843,32 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení zrušen a řízení v této části zastaveno, a ve výroku I písm. b), jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že ohledně částky 680,69 Kč se žaloba zamítá, není dovolání přípustné subjektivně. Z povahy dovolání jako opravného prostředku plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana, v jejíchž poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. k tomu závěry Nejvyššího soudu vyjádřené např. v usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, a v usnesení ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 154).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v této části podle §243c odst. 3 ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolání není přípustné ani ve zbývající části.
Dovolatelka sice při pokusu o vymezení předpokladů přípustnosti dovolání označuje souhrnně všechny předpoklady vypočtené v §237 o. s. ř., ač ty vedle sebe logicky neobstojí (např. právní otázka nemůže být otázkou dosud dovolacím soudem neřešenou a zároveň být dovolacím soudem rozhodována rozdílně), a neformuluje právní otázku, na jejímž řešení přípustnost dovolání zakládá, nicméně v rámci dovolací argumentace polemizuje se způsobem, jakým odvolací soud řešil otázku počátku běhu promlčecí doby, resp. otázku splatnosti předmětného nároku, a namítá, že odvolací soud měl tuto otázku řešit v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu reprezentovanou rozsudky ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1190/2009, a ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách). Z toho lze (podle obsahu) usoudit, že je uplatněn předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že odvolací soud se při řešení uvedené otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Co do požadavků na vymezení předpokladu přípustnosti tedy dovolání obstojí, přitakat však dovolatelce nelze, neboť odvolací soud se od označené judikatury neodchýlil.
V rozsudku ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1190/2009, Nejvyšší soud dovodil, že dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán, dle §340 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), v tom případě, že doba splatnosti nebyla stanovena dohodou. Ve zde projednávané věci doba splatnosti dohodnuta byla (podle obchodních podmínek, jež byly součástí smlouvy, měla splatnost nastat měsíc od zaslání výzvy), pro aplikaci §340 odst. 2 obch. zák. tak nebyly splněny předpoklady. Z týchž důvodů se odvolací soud neodchýlil ani od rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněného pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Přípustnost dovolání proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl jako nepřípustné též ve zbývající části, a to podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2021
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu