ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.3357.2020.1
sp. zn. 32 Cdo 3357/2020-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně DASTIT Group a. s. , identifikační číslo osoby 24794376, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, zastoupené Mgr. Radomírem Pivodou, advokátem se sídlem v Praze, Na Příkopě 583/15, proti žalované CARDUUS Asset Management, investiční společnost, a. s. , identifikační číslo osoby 04113721, se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 642/17, obhospodařovateli investičního fondu Uzavřený podílový fond CARDUUS Opportunity II., CARDUUS Asset Management, investiční společnost, a. s., identifikační číslo osoby 75161206, se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 642/17, zastoupené Mgr. Jakubem Joskou, advokátem se sídlem v Praze 1, Salvátorská 931/8, o zaplacení 513 311,15 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 24 C 127/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, č. j. 11 Co 1/2020-119, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 12 922,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Radomíra Pivody, advokáta se sídlem v Praze, Na Příkopě 583/15.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2019, č. j. 24 C 127/2019-88, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 406 334,28 Kč a 106 976,87 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2020, č. j. 11 Co 1/2020-119, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna plnit z majetku investičního fondu Uzavřený podílový fond CARDUUS Opportunity II., CARDUUS Asset Management, investiční společnost, a. s., identifikační číslo osoby 75161206, jinak jej potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 513 311,15 Kč jako úroku z prodlení s plněním (poskytnutím tranše úvěru dle úvěrové smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou). Žalovaná neplnění odůvodňovala zánikem závazku pro nemožnost plnění podle §2006 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), neboť podle ní hrozilo spáchání trestného činu podvodu; neposkytnutím úvěru žalobkyni údajně žalovaná bránila dokončení trestného činu. Soud prvního stupně i odvolací soud dospěly k závěru, že v posuzované věci faktická nemožnost plnění ani právní nesplnitelnost závazku nenastala, pročež je právní obrana žalované nedůvodná. Vycházeje především ze zjištění, že žalovaná neoznámila skutečnosti podle §367 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t. z.“), odvolací soud uzavřel, že žalovaná (coby úvěrující, jež se smluvně zavázala poskytnout úvěr žalobkyni) se po uzavření úvěrové smlouvy nemohla sama stavět do role orgánu činného v trestním řízení, a tím se účelově vyhýbat plnění svých závazků, že tedy žalovaná porušila zásadu pacta sunt servanda , pročež se neplněním úvěrové smlouvy dostala do prodlení, za něž žalobkyni náleží úrok odpovídající žalované částce.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) dovolání. Má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, jež dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a sice 1) zda může povinnost překazit trestný čin podle §367 t. z., o kterém se smluvní strana úvěrové smlouvy dozví po jejím uzavření, založit zánik smluvního závazku podle §2006 o. z., a 2) zda je z hlediska §2006 o. z. rozhodné, jakým způsobem dojde k překažení trestného činu. Odvolací soud přitom podle dovolatelky tyto otázky posoudil nesprávně.
Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Klade-li dovolatelka Nejvyššímu soudu (coby dosud neřešenou) otázku zániku smluvního závazku podle §2006 o. z. pro povinnost překazit trestný čin, resp. otázku způsobu překažení trestného činu z pohledu důsledků do aplikace §2006 o. z., pak napadené rozhodnutí na vyřešení těchto otázek hmotného práva nezávisí. Vystavěla-li totiž dovolatelka svoji procesní obranu na argumentaci, podle níž po poskytnutí úvěru žalobkyni by mohlo dojít k obohacení žalobkyně na úkor části stávajících společníků cílových společností (Dastit management, spol. s r. o., a DASTIT TECHNOLOGY s. r. o.), k jejichž ovládnutí měly peněžní prostředky sloužit (s poukazem na to, že současní vlastníci podílů v cílových společnostech by nezískali ani 10 % jejich tržní hodnoty), pak odvolací soud této konstrukci o snaze dovolatelky zabránit trestnému činu neuvěřil, což opřel o skutkové zjištění, že dovolatelka – kromě neposkytnutí tranše úvěru – žádný relevantní procesní krok k údajnému překažení trestného činu neuskutečnila, přitom včasným oznámením skutečností podle §367 t. z., jež v takovém případě dovolatelka učinit mohla, by podle odvolacího soudu ani nedošlo k porušení smlouvy o úvěru (jejího čl. 8.1.). Odvolací soud tu navíc vycházel též ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých pouhý velký nepoměr mezi původně nabízenou kupní cenou ve výši 20 000 000 Kč za 20% podíl ve společnosti žalobkyně a následně (po uzavření úvěrové smlouvy) ve výši 510 000 000 Kč za 51% podíl ve společnosti žalobkyně nemohl dovolatelku vést hodnověrným způsobem k domněnce, že jde o podvodné jednání.
Jestliže tedy skutková zjištění vedla odvolací soud k závěru, že dovolatelka žádný trestný čin překazit nehodlala, od čehož se pak odvíjela navazující konkluze odvolacího soudu, že právní nesplnitelnost závazku z ničeho nevyplývala a dovolatelka se toliko snažila účelově vyhnout plnění svého závazku s nepřípadným odkazem na §2006 o. z., pak otázku zániku smluvního závazku podle §2006 o. z. v důsledku plnění povinnosti překazit trestný čin ani otázku způsobu překažení trestného činu z pohledu důsledků do aplikace §2006 o. z. neřešil; na řešení žádné z těchto otázek, dovolatelkou k řešení předestíraných, tudíž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Skutková zjištění o tom, že dovolatelka žádné kroky směřující k tomu, aby trestný čin překazila, nečinila, a jejich hodnocení, jež na základě zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v §132 o. s. ř. vyústilo v závěr odvolacího soudu, že důvodem neplnění nebyla snaha dovolatelky překazit trestný čin, přitom žádným dovolacím důvodem napadnout nelze (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96); na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelka (od 1. 1. 2013) k dispozici nemá (§241a odst. 1 o. s. ř.). Ostatně skutková zjištění odvolacího soudu o absenci kroků dovolatelky ve smyslu §367 t. z., jež by směřovaly k tomu, aby trestný čin překazila, dovolatelka ani nezpochybňuje.
Z výše uvedeného tedy plyne, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. naplněny nejsou.
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, tj. včetně akcesorického (nákladového) výroku II., pak proti němu není dovolání objektivně přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka ve věci úspěšná nebyla, právo na náhradu nákladů řízení tudíž nemá. Žalobkyni, zastoupené advokátem, vznikly náklady právního zastoupení za podání vyjádření k dovolání, a proto jí byla přiznána náhrada nákladů řízení za jeden úkon právní služby ve výši 10 380 Kč společně s paušální náhradou ve výši 300 Kč a zvýšením o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, celkem tedy 12 922,80 Kč [§7 bod 6., §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, §137 odst. 3 o. s. ř.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná osoba domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. 3. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu