ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1317.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1317/2021-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. S. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Františkem Vokůrkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Jeseniova 2863/50, proti žalovanému M. R., bytem XY, zastoupenému Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, o zaplacení 60.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 121/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2020, č. j. 11 Co 240/2020-232, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.800 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Františka Vokůrky, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. 11. 2019, č. j. 23 C 121/2014-212, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 20.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z této částky od 10. 4. 2013 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení dalších 217.292 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výrok III., IV., V.).
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 11. 2020, č. j. 11 Co 240/2020-232, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I., ve výroku II. jej změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci 40.000 Kč s 7,05 % úrokem z prodlení od 10. 4. 2013 do zaplacení a ve zbytku tento výrok potvrdil; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že kupní smlouvou uzavřenou dne 9. 10. 2012 žalovaný žalobci prodal nebytové jednotky č. XY (jiný nebytový prostor) a č. XY (jiný nebytový prostor) nacházející se v prvním podzemním podlaží domu č. p. XY v XY, spolu s příslušným spoluvlastnickým podílem na společných částech domu a pozemku za sjednanou cenu 965.000 Kč; jednotky byly inzerovány jako atelier. Až po uzavření kupní smlouvy žalobce zjistil, že byly kolaudovány jako sklep a že probíhá správní řízení, jehož cílem je rekolaudace na atelier. Dopisy ze dne 28. 2. 2013 a 3. 4. 2013 žalobce žalovanému vytkl vadu předmětu koupě spočívající v nevyhovujícím zakrytí bývalé výtahové šachty (stropního prostupu mezi nebytovými jednotkami a nebytovým prostorem v prvním nadzemním podlaží) toliko sádrokartonem; stavební úřad uložil žalobci tuto vadu odstranit, což žalobce s nákladem 41.960 Kč učinil, neboť jinak by k rekolaudaci nedošlo. Dále žalobce žalovanému vytkl nevyhovující řešení vedení kanalizace pod podlahou nebytových jednotek s tím, že na odstranění této vady vynaložil 195.332 Kč; současně uplatnil slevu z kupní ceny ve výši 150.000 Kč, resp. 164.092 Kč. Ze znaleckého posudku znalce Ing. Řezáče se podává, že uzavření šachetního otvoru bylo v rozporu s právními předpisy a normami a nesplňovalo bezpečnostní požadavky. Původní řešení čerpací stanice kanalizace nesplňovalo požadavky norem a právních předpisů a snižovalo možnosti funkčního využití nebytových jednotek. Prostory, v nichž se vady vyskytly, jsou společnými částmi domu, nejsou součástí nebytových jednotek. Na vady žalobce neupozornil, vyšly najevo až dodatečně, nešlo o vady zjevné. Na podkladě provedených důkazů soudy shodně dovodily, že vytčené nedostatky jsou vadami ve smyslu §499 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a že žalovaný za ně odpovídá. Žalobce coby kupující má právo na přiměřenou slevu ze sjednané ceny dle §597 odst. 1 obč. zák. Zatímco soud prvního stupně shledal odpovídající slevu z kupní ceny ve výši 20.000 Kč zohledňující, že předmětem koupě byl (rovněž) podíl na společných částech domu v rozsahu 12,8 %, odvolací soud dospěl k závěru, že pro určení výše slevy z kupní ceny je rozhodující, jak se existence vytčených vad projevila v obou nebytových jednotkách; při zvážení všech okolností případu shledal přiměřenou slevu ve výši 60.000 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na jehož přípustnost usuzuje především z toho, že závisí na otázkách hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, přičemž tyto formuluje následovně: 1) „ zakládá informace prodávajícího o existenci probíhajícího stavebního řízení ohledně převáděných nemovitostí a o vstupu kupujícího do práv a povinností stavebníka v tomto řízení uvedená v kupní smlouvě právo kupujícího na to, aby bylo toto stavební řízení úspěšně dokončeno, a v případě, že tomu tak není, jedná se o vadu zakoupené nemovitosti? “, a 2) „ je-li spolu s nebytovou jednotkou převáděn spoluvlastnický podíl na společných prostorách budovy a vyskytne-li se vada lokalizovaná ve společných prostorách, přihlíží se při určení výše slevy z kupní ceny nemovitosti k celkovým nákladům vynaloženým na opravu vady společných prostor nebo k nákladům odpovídajícím výši spoluvlastnického podílu nabytého kupujícím na těchto prostorách? “. Dále namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky 3), zda „ může soud dojít k právnímu závěru, zda zjištěné vady brání nebo nebrání řádnému užívání prodané věci pouze s odkazem na znalecký posudek, aniž by se sám zabýval právním posouzením a aplikací příslušných předpisů “, a otázky 4) zda „ je stanovená sleva ve výši 60.000 Kč z celkové kupní ceny 965.000 Kč z titulu vytknutých vad přiměřenou slevou, resp. zda je v souladu s ust. §597 odst. 1 OZ “. Dovolatel prosazuje, že vytčené nedostatky nejsou vadami předmětu koupě ve smyslu ustanovení §499 obč. zák., a pokud se jedná o vady, považuje soudem určenou výši slevy z kupní ceny za nepřiměřenou. Dále odvolacímu soudu vytýká, že vycházel z nesprávných skutkových zjištění, a výhrady má k odůvodnění napadeného rozhodnutí, které shledává nedostatečným.
Žalobce se vyjádřil k námitkám uplatněným v dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obecně platí, že spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, že rozhodnutí závisí na otázkách hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen . Takovými však nejsou k dovolacímu přezkumu předestřené otázky 1) a 2). Odvolací soud se totiž otázkou probíhajícího stavebního (rekolaudačního) řízení ve vztahu k právům a povinnostem stavebníka vůbec nezabýval, resp. neposuzoval, zda měl žalobce jako kupující právo na to, aby bylo stavební řízení úspěšně dokončeno . Stejně tak nebylo pro právní posouzení věci odvolacím soudem určující, jaké náklady byly celkově vynaloženy na opravu společných prostor a jak se na nich žalobce podílel, neboť uzavřel, že výši slevy nelze bez dalšího dovodit jen z nákladů, které žalobce vynaložil na odstranění reklamovaných vad, nýbrž rozhodující je, v jakém rozsahu se tyto vady projevily v nebytových jednotkách, které od žalovaného koupil. Stejně tak otázka 3) není způsobilá založit přípustnost dovolání. Nesměřuje totiž proti právním závěrům, nýbrž proti vyhodnocení důkazu znaleckým posudkem a proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení vycházel. Dovolatel pomíjí, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud je povinen z něj vycházet. Ani způsob a výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se v posuzovaném případě nejedná.
Z výše uvedeného je zřejmé, že pro řešení otázek 1), 2) a 3), které žalovaný předestřel k dovolacímu přezkumu, nemůže být dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016).
Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání z pohledu v něm formulované otázky 4), tedy, zda se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky přiměřenosti slevy z kupní ceny.
Podle §597 odst. 1 obč. zák., jestliže dodatečně vyjde najevo vada, na kterou prodávající kupujícího neupozornil, má kupující právo na přiměřenou slevu ze sjednané ceny odpovídající povaze a rozsahu vady; jde-li o vadu, která činí věc neupotřebitelnou, má též právo od smlouvy odstoupit.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (např. rozsudky ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 33 Odo 557/2004, ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 956/2002, ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2641/2012, nebo usnesení ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 33 Cdo 1878/2010) konstatoval, že pro určení výše slevy přiznávané z titulu odpovědnosti za vady zákon nestanoví žádné obecné pravidlo a soudu je přenecháno, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (k tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp., zn. 21 Cdo 5236/2007). Rozsah snížení ceny však musí být vždy posouzen s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu. Výše slevy z ceny pak závisí především na povaze a rozsahu vad vzhledem k ceně, dále na snížení funkčních vlastností věci a její estetické hodnoty, na další upotřebitelnosti, ceně nutných oprav věci a jiných obdobných hlediscích. Řečeno jinak, výše slevy by neměla vyjadřovat jen snížení směnné hodnoty věci a při jejím určení je třeba přihlédnout k tomu, jak se vytčená vada projevila při užívání věci, zda a jak toto užívání komplikuje či omezuje a zda snižuje její životnost (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 69/2013).
Odvolací soud daný případ posoudil ve shodě se shora uvedenou judikaturou, tedy zejména přihlédl k tomu, jak se vytčené vady projevily při užívání nebytových jednotek, zda a jak toto užívání komplikují či omezují a jeho závěr, že odpovídající výše slevy ze sjednané kupní ceny je 60.000 Kč, není zřejmě nepřiměřený.
Přestože žalovaný v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozsudku odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti výroku, jímž odvolací soud potvrdil žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně, neuplatnil. Nadto proti této části rozhodnutí odvolacího soudu, není dovolání subjektivně přípustné.
Proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. přípustné.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. S ohledem na výsledek řízení již nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu