ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1357.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1357/2021-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. M., bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 940/14, proti žalovanému F. M., bytem XY, zastoupenému JUDr. Ivou Kuckirovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2, o 550.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 263 C 86/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2019, č. j. 19 Co 315/2018-223, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivy Kuckirové, advokátky.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 5. 2018, č. j. 263 C 86/2013-190, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 550.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Spor mezi účastníky řízení se týkal koupě movitých věcí, které tvořily vybavení tzv. XY provozovaného žalovaným v nebytových prostorách domu v XY.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2019, č. j. 19 Co 315/2018-223, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem a státem, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání.
Žalovaný navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Argument dovolatele, že „je nutno v dovolacím řízení posoudit právní otázku, resp. tuto posoudit jinak oproti jejímu posouzení Krajským soudem v Brně, zda se při určení předmětu koupě obecným ustanovením o specifikaci movitých věcí, se současným odkazem na znalecké posudky obsahující konkrétní specifikaci prodávaných movitých věcí s určením množství bez ujednání o koupi, jak věc stojí a leží a rovněž bez místa určení, kde se věci nacházejí jedná o koupi věcí určených úhrnně či nikoli“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena (opětovně, ale) jinak“ (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, která jsou dostupná veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu ). Z dovolání pak není zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného (či procesního) práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. V ymezení přípustnosti dovolání nekoresponduje ani té variantě přípustnosti dovolání, podle níž je dovolání přípustné tehdy, kdy řešení sporné právní otázky odporuje dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu, neboť z dovolatelova vymezení přípustnosti dovolání není zřejmé, od jakého ustáleného řešení konkrétní právní otázky, ať již hmotného nebo procesního práva, se rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje.
Dovolatel tak požadavku §241a odst. 2 o. s. ř. nedostál. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
K dovolacím námitkám zpochybňujícím skutková zjištění odvolacího soudu se sluší připomenout, že skutkový stav věci, k němuž dospěl hodnocením provedených důkazů odvolací soud, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 8. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu