ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1405.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 1405/2019-191
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek Klášterní dvůr 931-934, Rajhrad , se sídlem v Rajhradě, Klášterní Dvůr 932, identifikační číslo 29193818, zastoupeného Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 197/14, proti žalované Tokad, s.r.o. , se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, identifikační číslo 28549121, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o zaplacení 380.083,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 47/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 91 Co 544/2015-138, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 91 Co 544/2015-138, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeného do datové schránky Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 30. 1. 2015, se žalobce domáhá zaplacení částky 380.083,30 Kč s úrokem z prodlení od 1. 2. 2012 do zaplacení s odůvodněním, že tato částka představuje rozdíl mezi dohodnutou cenou tepelné energie podle smlouvy o dodávce energie ze dne 16. 6. 2009 č. 1/2009 se sazbou 525,- Kč/GJ, a částkou účtovanou žalovanou pro rok 2011 ve výši 768,- Kč/GJ. Jelikož žalobce tak na zálohách zaplatil více oproti původně dohodnuté ceně energií, vzniklý rozdíl požaduje vrátit.
Rozsudkem ze dne 23. 7. 2015, č. j. 7 C 47/2015-70, Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že dne 16. 6. 2009 účastníci řízení uzavřeli smlouvu o dodávce tepelné energie č. 1/2009, kterou se žalovaná zavázala dodávat odběrateli tepelnou energii za cenu 525,- Kč/GJ (v odůvodnění rozsudku chybně uvedeno „252,- Kč/GJ“), která měla být „podle cenové doložky“ cenou předběžnou. Smlouva měla platit od 16. 6. 2009 do 31. 12. 2024. Z faktury č. 7/2012 plyne, že za období roku 2011 bylo odebráno teplo v rozsahu 1.564 GJ, což při ceně 768,- Kč/GJ představuje 1.201.183,30 Kč a na zálohách žalobce zaplatil 1.320.000,- Kč. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 9 EC 386/2011 soud prvního stupně zjistil, že mezi týmiž účastníky probíhalo řízení o vrácení částky 526.846,63 Kč podle stejné smlouvy o dodávce tepla za rok 2010, kdy žalovaná oproti smluvnímu ujednání o výši ceny jednotkové tepelné energie místo částky 525,- Kč/GJ účtovala žalobci 563,80 Kč/GJ, a proto žalobce za uvedené období roku 2010 přeplatil na zálohách 526.846,63 Kč. Rozsudkem ze dne 31. 7. 2014, č. j. 9 EC 386/2011-183, obvodní soud žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že žalovaná nebyla oprávněna jednostranně zvýšit cenu za dodávku tepla. Jestliže žalobce zaplatil vyšší cenu, došlo na straně žalované k získání bezdůvodného obohacení podle §451 obč. zák., a tento majetkový prospěch musí být podle §456 obč. zák. vydán tomu, na jehož úkor byl získán. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2015, č. j. 13 Co 20/2015-234, rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se s tím, že nesjednali-li si účastníci zvýšení ceny tepla, neměla žalovaná právo cenu zvýšit a je tak povinna bezdůvodné obohacení žalobci vydat. Za tohoto stavu soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná skutečně neměla právo zvýšit jednostranně cenu dodávané energie, ale pro jí vznesenou námitku promlčení nelze žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení přiznat. Dozvěděl-li se žalobce z faktury č. 7/2012, že došlo k nesprávnému vyúčtování, začala běžet dvouletá promlčecí doba dnem 23. 2. 2012 a uplynula dne 23. 2. 2014.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 91 Co 544/2015-138, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Neztotožnil se s jeho závěrem o neurčitosti a tedy neplatnosti ustanovení čl. III. přílohy č. 1 smlouvy o dodávce tepelné energie („Cenová doložka“). Dovodil, že se účastníci platně dohodli, že sjednaná cena tepelné energie je cenou předběžnou a může být měněna v závislosti na dodaném množství tepelné energie, což odpovídá postupům Energetického regulačního úřadu vyjádřeným v jeho cenových rozhodnutích. Odvolací soud nepřehlédl, že dohodnutá cena měla platit jen pro rok 2009. Zdůraznil, že neplatnost smluvního ujednání umožňujícího dodavateli jednostranné zvyšování dříve sjednané ceny, s odkazem na §56 odst. 3 písm. i) zákona č. 40/1964 Sb. (viz §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.) - dále jen „obč. zák.“, dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5205/2007, jen ve vztahu ke spotřebitelům, což však nedopadá do poměrů nyní souzené věci. Jelikož žalobce splnil svou smluvní povinnost a zaplatil fakturu č. 7/2012, nemohlo dojít na straně žalované k získání bezdůvodného obohacení, a žalobci nevzniklo právo na jeho vydání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, neboť podle jeho přesvědčení „odvolací soud věc nesprávně právně posoudil … Právní posouzení odvolacího soudu je v rozporu nejen s právním posouzením soudu prvního stupně, ale i s dřívějším rozhodnutím Městského soudu v Praze ve skutkově zcela shodné věci, ve které bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 13 Co 20/2015, v níž podala žalovaná dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.“ Po rozsáhlé rekapitulaci skutkového stavu věci dovolatel – posuzováno podle celého obsahu dovolání (§42 odst. 1 o. s. ř.) - v otázce vymezení předpokladů přípustnosti dovolání uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu odporuje závěrům judikatury představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5205/2007, neboť vztah ze smlouvy o dodávce tepelné energie č. 1/2009 mezi žalobcem, který je co do právní formy společenstvím vlastníků jednotek (dále jen „SVJ“), a žalovanou, je vztahem ze spotřebitelské smlouvy. Žalobce je sice právnickou osobou, avšak při uzavírání smlouvy vystupoval jako spotřebitel. Společenství vlastníků je specifickým právním subjektem, jehož existence není spojena s tvorbou zisku. V době uzavírání smlouvy (16. 6. 2009) byly za spotřebitele považovány jak osoby fyzické, tak i osoby právnické. I přesto, že změnou zákona s účinností od 1. 8. 2010 došlo k omezení okruhu osob považovaných za spotřebitele v tom směru, že do budoucna jím může být pouze osoba fyzická, je SVJ natolik specifickým subjektem práva, že je na něj nutno nadále pohlížet jako na spotřebitele. Je proto vyloučeno jednostranné zvyšování cen tepla dodavatelem (žalovanou) vůči žalobci jako spotřebiteli.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5152/2016 dovolání žalobce odmítl pro nepřípustnost. Ve vztahu k dovoláním předestřené otázce možnosti jednostranného zvýšení ceny tepelné energie uzavřel, že odvolací soud se při řešení této otázky nemohl odchýlit od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5205/2007, neboť tyto na nyní souzenou věc nedopadají. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že podle §56 odst. 3 písm. i) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), „je nepřípustné ujednání, které dodavatele opravňuje ke zvýšení ceny zboží či služeb, aniž by spotřebitel byl oprávněn od smlouvy odstoupit, je-li cena sjednaná v době uzavření smlouvy při splnění podstatně překročena.“ V situaci, kdy podle smlouvy bylo odběrateli znemožněno smlouvu vypovědět v době, kdy mu byly dodávky poskytovány a kdy došlo k jednostrannému zvýšení ceny, shledal Nejvyšší soud ujednání o možnosti jednostranného zvyšování ceny neplatným pro rozpor s ustanovením §56 odst. 3 písm. i) obč. zák., podmiňujícím platnost možností spotřebitele (odběratele) od smlouvy odstoupit. Pro závěr, zda byl naplněn předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. bylo určující, zda rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s nosným důvodem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5205/2007, tzn., zda měl žalobce v nyní souzené věci ve vztahu s žalovanou postavení spotřebitele. Nejvyšší soud s odkazem na ustanovení §52 odst. 3 obč. zák. ve znění do 31. 7. 2010 zdůraznil, že za spotřebitele byla považována osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejednala v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Za použití ustanovení §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění do 31. 7. 2010, §2 písm. b) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., zdůraznil, že spotřebitel je účastníkem trhu vstupující do soukromoprávních vztahů s podnikajícími fyzickými nebo právnickými osobami, přičemž nenakupuje zboží a nevyužívá služeb podnikatelů (dodavatelů) pro svou obchodní nebo jinou podnikatelskou činnost, ale ze zásady v těchto vztazích jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby. Jako tzv. slabší (zranitelnější) straně je mu poskytována zvýšená právní ochrana. Její nezbytnost je dána nerovným postavením spotřebitele ve vztahu s dodavatelem (obchodníkem profesionálem), vyplývajícím z nerovnováhy vyjednávací síly, nerovnoměrnosti znalostí (u profesionála větší zkušenost s prodejem jeho vlastního nabízeného výrobku, produktu či služeb, doprovázená zpravidla i lepší znalostí práva) a z ekonomické neúměrnosti zdrojů smluvních stran (srovnej závěry R 93/2013). Při aplikaci eurokonformního výkladu, založeného na čl. 2 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, čl. 1 bod 2. písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. 5. 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží, čl. 2 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. 6. 2000, o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu, a čl. 2 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. 9. 2002, o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES, se vymezil k rozdílné definici „spotřebitele“ pro účely jeho soukromoprávní ochrany [§52 odst. 3 obč. zák. a §2 písm. b) zákona č. 321/2001 Sb.] a ochrany veřejnoprávní [§2 písm. b) zákona č. 634/1992 Sb.], které platily v okamžiku, kdy žalobce uzavíral spornou smlouvu o dodávce tepelné energie č. 1/2009. Pochybnosti o tom, zda lze právnickou osobu považovat za spotřebitele se zřetelem k interpretaci Soudního dvora Evropské unie [dříve Evropského soudního dvora – srovnej např. rozsudek ze dne 22. 11. 2001 ve spojených věcech C-541/99 a C-542/99 Cape Snc proti Idealservice Srl ( C-541/99 ) a Idealservice MN RE Sas proti OMAI Srl (C-542/99)] odstranil zákon č. 155/2010 Sb., kterým se mění některé zákony ke zkvalitnění jejich aplikace a ke snížení administrativní zátěže podnikatelů, jenž novelizoval ustanovení §52 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., a §2 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb. tak, že od 1. 8. 2010 je za spotřebitele jak v oblasti soukromého práva, tak i práva veřejného považována pouze fyzická osoba. Nejvyšší soud přihlédl k charakteru dříve přijatých směrnic na ochranu spotřebitele, založených na zásadě tzv. minimální harmonizace (na rozdíl od nyní platné směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/RE ze dne 25. 10. 2011, o právech spotřebitelů, která stojí na zásadě maximální harmonizace – viz čl. 4 „Úroveň harmonizace“), a v zájmu zajištění dodržení cílů sledovaných evropským zákonodárcem v oblasti spotřebitelských smluv, jakož i soudržnosti unijního práva, zohlednil pojem „spotřebitel“ obsažený v unijních právních předpisech při výkladu téhož pojmu obsaženého v §52 odst. 3 obč. zák. ve znění do 31. 7. 2010. Autonomní charakter práva Evropské unie znamená, že výklad směrnic i provádějící národní úpravy musí být vždy prováděn v kontextu unijního práva, a nikoliv národního práva a jeho pojmosloví (srovnej ESD, C-29/76, ve věci LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti Eurocontrol). Z uvedených důvodů je proto pojem „osoby, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti“ vyložit restriktivním způsobem, tak, že spotřebitelem v tomto pojetí může být jen osoba fyzická. Jelikož žalobce při uzavírání smlouvy s žalovanou nebyl v postavení spotřebitele, nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5205/2007, a tento předpoklad přípustnosti dovolání není dán, a dovolání z této příčiny nemohlo být přípustné. Přípustnost dovolání podle Nejvyššího soudu nebyl způsobilý založit tvrzený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015, č. j. 13 Co 20/2015-234, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 7. 2014, č. j. 9 EC 386/2011-183, kterým byl rozhodnut spor mezi týmiž účastníky týkající se dodávky tepla žalovanou za období roku 2010. K tomu Nejvyšší soud dodal, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. je založena na rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a nikoli na rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem jiného odvolacího soudu. Dovolací soud v odůvodnění svého usnesení nepominul, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3618/2015, byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015, č. j. 13 Co 20/2015-234, a částečně i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 7. 2014, č. j. 9 EC 386/2011- 183, zrušeny a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení. Jelikož kromě dvou shora uvedených otázek dovolatel nepředložil k řešení žádnou jinou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nálezem ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3236/18, Ústavní soud konstatoval, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, č. j. 33 Cdo 5152/2016-170, bylo porušeno právo stěžovatele na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a toto usnesení zrušil. Ve shodě s Nejvyšším soudem se Ústavní soud ztotožnil se závěrem, že pojem „spotřebitel“, jenž byl v soukromoprávní linii zakotven do právního řádu s účinností od 1. 1. 2000 novelou občanského zákoníku č. 367/2000 Sb., musí být vykládán tzv. eurokonformním způsobem. Požadavek na eurokonformní výklad národního práva v souladu s čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii a judikaturou Soudního dvora EU je v judikatuře Ústavního soudu považován za princip, podle kterého mají být národní právní předpisy, včetně Ústavy, interpretovány v souladu s principy evropské integrace a spolupráce unijních orgánů a orgánů členského státu [srov. zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 66/04 ze dne 3. 5. 2006 (N 93/41 SbNU 195; 434/2006 Sb.)]. Ústavní soud akcentoval se zřetelem na rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 1. 2001ve spojených věcech Cape Snc proti Idealservice Srl (C-541/99) a Idealservice MN RE Sas proti OMAI Srl (C-542/99), který aplikoval rovněž Nejvyšší soud, že pojem „spotřebitel“ obsažený ve směrnici Rady 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, jež byla do českého právního řádu transponována právě zákonem č. 367/2000 Sb., musí být vztažen výlučně na fyzické osoby; a contrario je tedy vyloučeno rozšíření definice spotřebitele na právnické osoby. V tomto směru Nejvyšší soud neměl jinou možnost, než předpoklad přípustnosti, založený na tvrzení žalobce o možnosti rozšíření definice spotřebitele rovněž na právnické osoby, odmítnout. Tuto námitku, opakovaně předkládanou rovněž v ústavní stížnosti, musel ze stejných důvodů odmítnout rovněž Ústavní soud. Naproti tomu ve vztahu ke druhé otázce, týkající se přípustnosti dovolání ohledně platnosti cenové doložky, se Ústavní soud s Nejvyšším soudem neztotožnil, neboť výsledek proběhnuvšího řízení není slučitelný s předchozími judikatorními závěry Nejvyššího soudu, což s přihlédnutím ke specifičnosti vzniklé situace (obecné soudy rozhodovaly v totožné věci, tj. věci týkající se stejných nároků uplatňovaných stejnými účastníky, avšak diametrálně odlišně) Ústavní soud neakceptoval. Nejvyššímu soudu přitom nevytkl způsob, jakým posoudil přípustnost dovolání, neboť stěžovatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění této obligatorní náležitosti dovolání podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. V celé řadě svých rozhodnutí přitom Ústavní soud potvrdil, že tento mimořádný opravný prostředek musí obsahovat vymezení předpokladů přípustnosti, mj. proto, že k jeho podání je povinné zastoupení advokátem, jehož úkolem je seznámit se s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážit, zda ve věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (srov. zejména stanovisko pléna Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb., a tam citovanou judikaturu). Ústavní soud s vědomím toho, že stěžovatel rozhodovací praxi Nejvyššího soudu v dovolání nezmínil a odkázal jen na rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím jiného odvolacího soudu (resp. jiného senátu stejného soudu), vyčítá Nejvyššímu soudu, že byť si byl vědom skutečnosti, že rozhodnutí odvolacího soudu prokazatelně popírá předchozí judikatorní závěry dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3618/2015 (vydaným v řízení mezi týmiž účastníky o vyúčtování dodávek tepla za rok 2010) pominul, že v nyní souzené věci závěr odvolacího soudu o tom, že ujednání v čl. III. „Cenová doložka“ o možnosti změnit cenu tepelné energie v závislosti na množství dodaného tepla je určité, a tudíž platné (pro řízení o vyúčtování dodávek tepla za rok 2011), odporuje tomu, co ve vztahu ke stejnému ujednání, ovšem pro potřeby řízení o vyúčtování dodávek tepla za rok 2010, řekl jiný senát téhož odvolacího soudu (tj., že jde o neplatné ujednání). Ústavní soud považuje za nepřípustné, aby „[V] řízení o jedné a téže věci, tj. věci týkající se stejného nároku, založeného na stejném smluvním ujednání a uzavřeným mezi stejnými účastníky, obecné soudy dospěly ke zcela odlišným právním závěrům. Zatímco v soudním řízení týkajícím se vyúčtování dodávek tepla za rok 2010 Nejvyšší soud konstatoval, že nedošlo k platnému sjednání kupní ceny, a to ani ve vztahu k výchozí částce 525 Kč/GJ, přičemž s takto vysloveným právním názorem vrátil věc soudu prvního stupně; v řízení souvisejícím s vyúčtováním dodávek tepla za rok 2011, jež je přezkoumáváno v nyní projednávané ústavní stížnosti, byl pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu aprobován názor, že cenová doložka byla sjednána platně, což dodavateli tepelné energie umožnilo v konečném vyúčtování přihlédnout k případným změnám (např. změně cen paliv) a navýšit výchozí předběžnou cenu 525 Kč/GJ. Tento výsledný stav nejednoty judikatury, jenž je apriorně ústavně nekonformní, však nemůže Ústavní soud akceptovat.“ Podle Ústavního soudu „Nejvyšší soud … odmítnutím stěžovatelova dovolání zapříčinil stav, v rámci kterého byla ve skutkově i právně shodné věci, tj. ve věci týkající se stejných nároků a stejných osob, vydána vzájemně neslučitelná rozhodnutí, z nichž jedno je konečné (nyní napadené odmítací usnesení Nejvyššího soudu) a druhé co do vysloveného právního závěru dovolacího soudu závazné pro nalézací soud, jemuž byla věc vrácena. Nejvyšší soud přitom měl a mohl tomuto nežádoucímu výsledku jednoduše zabránit tím, že by využil svých pravomocí v oblasti sjednocování judikatury. (…) odmítl věcně projednat podané dovolání s dominantním argumentem, že jeho přípustnost je podle zákona založena na rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a nikoliv na rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s jiným rozsudkem jiného odvolacího soudu, přičemž však prokazatelně již znal výsledek dovolacího řízení o tomto ,jiném rozsudku jiného odvolacího soudu,, který ovšem konstatoval nesprávnost jeho právního názoru, dopustil se nepřípustného formalismu a odepření přístupu k soudu … [V] pochybnostech a hraničních případech, kterým byla i nyní rozhodovaná věc, proto Nejvyšší soud má hledat způsoby, jakými sjednotí judikaturu obecných soudů, namísto hledání způsobů pro procesní odmítnutí dovolání.“
Přestože není úkolem Nejvyššího soudu, aby sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele, považuje Nejvyšší soud - vázán shora citovaným nálezem Ústavního soudu - dovolání za přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále opět jen „o. s. ř.“).
Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, zdůraznil, že „v obecné rovině je rozdílná rozhodovací praxe soudů o ,totožných', respektive obdobných věcech nežádoucí … materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád … stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy), přistupují k výkladu právních norem. Princip rovnosti před zákonem pak znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně [viz nálezy sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016 (N 113/81 SbNU 771); a sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455)].“
V nyní posuzované věci v okamžiku rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání žalobce existovalo dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu v prakticky shodné věci v řešení klíčové otázky platnosti smlouvy o dodávce energie ze dne 16. 6. 2009. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3618/2015, ve věci týchž účastníků v řízení o vrácení částky 526.846,63 Kč jako přeplatku na zálohách za dodávku tepla v roce 2010 se podává, že „smluvní strany (obligatorně) písemně uzavřené smlouvy o dodávce tepelné energie ujednaly předběžnou cenu dodávané komodity pro rok 2009 ve výši 525, Kč/GJ (čl. I. bod 2 cenového ujednání) s tím, že dle cenové doložky rozhodné pro konečné vyúčtování záloh (čl. I. bod 6 cenového ujednání) je stanovená cena určena toliko jako předběžná z důvodu možných změn cen energií, právních předpisů či množství dodaného tepla (čl. III. bod 1 cenového ujednání), přičemž v případě změny cen paliv a energií v průběhu roku měla být předběžná cena úměrně tomu změněna a promítnuta do „fakturace“ dodávky za příslušný měsíc a měsíce následující (čl. III. bod 2 cenového ujednání). Na uvedeném skutkovém podkladě žel nelze dovodit, že cena dodávané tepelné energie byla stanovena způsobem umožňujícím ve světle výše citovaných judikatorních a doktrinálních závěrů její zcela nepochybné určení (výpočet), a to již v době uzavření smlouvy. Vždyť smluvci výslovně deklarovali toliko předběžný charakter cenového ujednání a definovali široký, leč blíže nespecifikovaný, okruh okolností, jež, aniž se vědělo zda, případně, kdy nastanou, měly mít vliv na konečnou cenu dodávky; navíc, aniž byl eventuální způsob ovlivnění konečné ceny dojednanými faktory jakkoliv konkrétně kvantifikován. Závěr odvolacího soudu, že smluvní strany dojednaly určitým způsobem, a tudíž platně, cenu dodané tepelné energie částkou 525,- Kč/GJ, tak na podkladě soudy nižšího stupně zjištěného skutkového stavu neobstojí (§76 odst. 3 věty druhé písm. d/ energetického zákona, §37 odst. 1 obč. zák.). Poněvadž rozhodnutí o povinnosti žalovaného vydat v souvislosti s vyúčtováním zaplacených záloh žalobci z titulu bezdůvodného obohacení právě 202.257,50 Kč s příslušenstvím je založeno na nesprávném právním závěru, že účastníci sjednali platně cenu dodávané tepelné energie částkou 525,- Kč/GJ, bylo dovolání shledáno důvodným. Nejvyšší soud proto přistoupil podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i v tomu odpovídajícím rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně, taktéž zatíženému nastíněnými pochybeními v právním posouzení, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.“
Se zřetelem k závěru vyjádřenému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3618/2015, že je neplatná celá smlouva o dodávce tepelné energie ze dne 16. 6. 2009, při respektování nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3236/18, nezbylo než rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 91 Co 544/2015-138, založený na závěru o platnosti čl. III. přílohy č. 1 smlouvy o dodávce tepelné energie („Cenové ujednání“), zrušit a věc mu vrátit k novému projednání a rozhodnutí (§243e odst. 1, odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Odvolací soud (popř. soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím řízení nekončí; o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu