ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1616.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 1616/2020-211
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce H. G. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Ondřejem Preussem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha, Kubelíkova 1189/29, proti žalovanému V. P. , advokátovi, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem Jindřichův Hradec, Stará cesta 205, o zaplacení 188 609,01 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 C 42/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 31. 10. 2019, č. j. 15 Co 329/2019-130, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 10 842 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jiřího Macha, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 6. 2019, č. j. 2 C 42/2019-96, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení 188 609,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 4. 3. 2017 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2019, č. j. 15 Co 329/2019-130, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o částce 188 609,01 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 4. 3. 2017 do zaplacení (výrok I.), ohledně výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalobce zavázal k zaplacení nákladů řízení v částce 45 952 Kč (výrok II.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být odvolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Takovou otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž je výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Žalobce své povinnosti řádně (v intencích výše uvedených postulátů) vymezit přípustnost dovolání nedostál, uvádí-li, že „přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ust. §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že se odvolací soud v rámci svého rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozhodovací praxe mimo jiné uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1645/2004 (ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 3314/09) či ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015)“. Žalobce neoznačil žádnou právní otázku, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. a že v rozporu s jím předestřenými rozhodnutími (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1645/2004, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1509/2015, a nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS 3314/09) dospěl k závěru, že žalovaný „ byl oprávněn si žalované plnění (částku 188 609,01 Kč) ponechat “, ve skutečnosti nesměřuje proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud uzavřel, že dne 25. 3. 2010 žalobce a žalovaný uzavřeli dohodu, podle které si žalovaný z celkové vysouzené částky 357 857,01 Kč vyplacené poddlužníkem žalobce na bankovní účet žalovaného ponechá částku 188 609,01 Kč představující jeho odměnu za dlouholeté právní zastupování žalobce v soudních řízeních. Obdobně skutkové povahy je námitka, že žalovaný advokát náhradu nákladů řízení žalobci nevyúčtoval, že správně měl žalobci inkasované plnění vyplatit a až následně se domáhat plnění od žalobce (odměny za právní služby), a že částka, kterou si žalovaný ponechal, se liší od celkové částky, která mu byla v dotyčných soudních řízeních přiznána. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Lze uzavřít, že předloženou argumentací se žalobce domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Polemika dovolatele s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, nevystihuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Z toho, že na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje odlišnou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 5. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu