ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1702.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1702/2021-142
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Bohemia Faktoring, a.s., sídlem Praha 1, Letenská 121/8, identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláňem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Letenská 121/8, proti žalované E. N. , bytem XY, zastoupené JUDr. Slavomírem Korečkem, advokátem se sídlem Havlíčkův Brod, Horní 2002, o zaplacení 15 238,63 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 196/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2020, č. j. 47 Co 182/2020-106, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 468,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Karla Goláně, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2020, č. j. 8 C 196/2019-63, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 20 124,81 Kč s úrokem ve výši 1 977,15 Kč, s ročním úrokem 15 % z částky 4 159,43 Kč za dobu od 22. 5. 2019 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 1 123,29 Kč a s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 4 331,85 Kč za dobu od 22. 5. 2019 do zaplacení (výrok I.), uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni na nákladech řízení k rukám advokáta JUDr. Ing. Karla Goláně, Ph.D. částku 13.094 Kč (výrok II.) a uložil žalované povinnost nahradit státu na nákladech řízení částku 710 Kč (výrok III.).
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 12. 2020, č. j. 47 Co 182/2020-106, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 4 886,18 Kč, změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 6 547 Kč (výrok II.), uložil žalované povinnost nahradit státu na nákladech řízení 532 Kč (výrok III.), uložil žalobkyni povinnost nahradit státu na nákladech řízení 178 Kč (výrok IV.) a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před odvolacím soudem ve výši 2 710 Kč k rukám advokáta žalobkyně (výrok V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může -li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno; tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.
Formulací, že „se odvolací soud pro řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení, přičemž se žalovaná z těchto důvodů domnívá, že by její dovolání mělo být Nejvyšším soudem České republiky připuštěno “, žalovaná nevymezila řádně přípustnost svého dovolání, neboť nespecifikuje právní otázku, na níž závisí napadené rozhodnutí a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani neuvedla rozhodnutí dovolacího soudu, s nímž má být řešení (a které) otázky hmotného nebo procesního práva v rozporu. Obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) žalovaná v dovolání pouze polemizuje s tím, jak odvolací soud postupoval a jak rozhodl. Absence údaje o tom, v čem podle dovolatelky spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatelky. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti nepostačuje, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba (v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení) konkrétně vymezit též důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Rozlišení podmínek přípustnosti a důvodnosti dovolání a jejich vymezení předpokládá poměrně sofistikovanou úvahu, nicméně právě proto zákon stanoví povinné zastoupení advokátem v dovolacím řízení. Z úpravy přípustnosti dovolání je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II. ÚS 553/16).
Žalovaná sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu (dovolací soud nepřehlédl, že dovolání bylo sice podáno do všech výroků rozsudku odvolacího soudu „mimo výrok I.“, nicméně je zjevné, že jím napadá pouze potvrzující část výroku I. rozsudku odvolacího soudu), ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci nevznesla a navíc dovolání směřující proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. 9. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu