ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1746.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 1746/2020-247
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce R. N. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Markem Dvořákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 1, proti žalované XY, se sídlem XY, zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D. LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Jablonského 640/2, o zaplacení 524.547 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 3/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2019, č. j. 68 Co 210/2019-213, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.971 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Luďka Lisse, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 524.547 Kč (s příslušenstvím) z titulu smlouvy o zápůjčce, kterou s ním za žalovanou dne 15. 9. 2014 uzavřel (nepravomocně ustanovený) opatrovník M. P..
Obvodní soud pro Prahu 7 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. 4. 2019, č. j. 5 C 3/2016-194, zamítl žalobu o zaplacení 524.547 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 524.547 Kč od 16. 9. 2015 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, č. j. 68 Co 210/2019-213, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 15. 9. 2014 byla uzavřena smlouva o zápůjčce, podle níž žalobce zapůjčil žalované 524.547 Kč a žalovaná se zavázala zápůjčku žalobci vrátit do 15. 9. 2015; smlouvu o zápůjčce za žalovanou uzavřel M. P., kterého Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 7. 2014, č. j. 2 Nc 8016/2014-9, k návrhu tehdejšího společníka žalované, E. T., jmenoval opatrovníkem žalované pro „ řešení všech právních vztahů mezi žalovanou a společností ALOKO s.r.o. a k provádění veškerých hmotněprávních a procesně právních jednání a úkonů v rámci takových právních vztahů, zejména k uplatňování nároků, práv či pohledávek vůči společnosti ALOKO s.r.o., včetně podávání žalob podle občanského soudního řádu a podle zákona o rozhodčím řízení a při zastupování žalované ve sporech vedených mezi žalovanou a společností ALOKO s. r. o .“. Zmíněné rozhodnutí Městského soudu v Praze Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 4. 2015, č. j. 14 Cmo 399/2014-82, zrušil a následně bylo řízení o ustanovení opatrovníka žalované usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2016, č. j. 2 Nc 8016/2014-117, zastaveno. Zapůjčená částka sestávala z 524.472 Kč, kterou bylo třeba zaplatit na soudním poplatku vyměřeném Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (dále jen „Rozhodčí soud“) v řízení vedeném pod sp. zn. RSP 1027/14, o žalobě žalované proti společnosti ALOKO s. r. o., a 75 Kč činil poplatek za bankovní převod. Rozhodčí řízení bylo zahájeno 12. 8. 2014 na návrh (nepravomocně ustanoveného) opatrovníka žalované M. P., který byl přípisem Rozhodčího soudu ze 14. 8. 2014 vyzván k úhradě poplatku za rozhodčí řízení ve výši 524.472 Kč; dne 27. 8. 2014 požádal opatrovník o prodloužení lhůty k zaplacení poplatku, aby ho mohl z prostředků žalované uhradit. Dne 30. 9. 2014 poukázal žalobce podle ujednání ve smlouvě o zápůjčce na účet Rozhodčího soudu 524.472 Kč (tj. částku odpovídající vyměřenému poplatku za rozhodčí řízení). V již zahájeném rozhodčím řízení za žalovanou pak jednal její jednatel M. Š., resp. JUDr. Miroslav Tenkl, advokát, kterého k tomu zmocnil plnou mocí z 9. 6. 2015; oba činili pouze úkony směřující k ukončení rozhodčího řízení. Dopisem z 18. 9. 2014 jednatel žalované M. Š. žádal Rozhodčí soud o sdělení, zda vyměřil poplatek za rozhodčí žalobu, v jaké výši a s jakou splatností, činil tak z důvodu sporů s P. a s podezřením na jeho protiprávní činnost (padělání listin a podpisů). Podáním z 20. 5. 2015 vzala žalovaná zastoupená JUDr. Miroslavem Tenklem žalobu v rozhodčím řízení zpět. Bez ohledu na tuto skutečnost aproboval dne 8. 7. 2015 Rozhodčí soud stranami rozhodčího řízení uzavřený smír ve znění, že ALOKO s.r.o. žalované nedluží žalobou uplatněné částky a že z žalobou uplatněných titulů nemá žalovaná vůči ALOKO s.r.o. žádné nároky. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná měla vědomost o tom, co předcházelo úhradě poplatku za rozhodčí žalobu, resp. že věděla, že za ni P. uzavřel smlouvu o zápůjčce peněz potřebných na úhradu poplatku za rozhodčí řízení (dopis jednatele žalované M. Š. M. P. ze 4. 9. 2014 neobsahoval žádné zmocnění k uzavření smlouvy o zápůjčce finančních prostředků), a žalobce v řízení neprokázal, že by žalovaná jakkoli (byť konkludentně) smlouvu o zápůjčce schválila, popř. že by schválila překročení oprávnění M. P. coby nepravomocně ustanoveného opatrovníka žalované, a že by tak učinila bez zbytečného odkladu. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud uzavřel, že M. P. nebyl k uzavření smlouvy o zápůjčce za žalovanou oprávněn, neboť nebyl řádně ustanoveným opatrovníkem žalované, a nadto jej nepravomocné soudní rozhodnutí, jímž byl ustanoven opatrovníkem, neopravňovalo k tomu zavazovat žalovanou smlouvou o zápůjčce, resp. takovou smlouvu vůbec uzavřít; je proto bez významu, zda se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2014 stalo vykonatelným. Protože žalovaná právní jednání M. P., tj. smlouvu o zápůjčce, kterou za ni se žalobcem uzavřel, nikdy neschválila, je z této smlouvy podle §440 odst. 2 o. z. zavázán M. P.; jen po něm může žalobce - byl-li při uzavření smlouvy o zápůjčce v dobré víře - požadovat, aby splnil, co bylo ve smlouvě ujednáno (tj. aby vrátil zápůjčku). Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že tím, že byl zaplacen poplatek za rozhodčí řízení vedené u Rozhodčího soudu pod sp. zn. Rsp 1027/14, se žalovaná ve smyslu §2991 odst. 2 o. z. na úkor žalobce o žalovanou částku neobohatila. Žalobce částku odpovídající poplatku na účet rozhodčího soudu sice poukázal, plnil ale podle ujednání obsaženého ve smlouvě o zápůjčce, kterou za žalovanou uzavřel M. P., ačkoli k tomu nebyl oprávněn. Nadto nebylo vůlí žalované rozhodčí řízení zahájit, řízení bylo zahájeno 12. 8. 2014 na návrh (nepravomocně pověřeného) P., nikoli na návrh žalované. Odvolací soud neshledal důvod poměřovat věc ustanovením §3007 o. z. Následná obrana žalobce totiž nekoresponduje s žalobním tvrzením (resp. s vylíčeným skutkovým stavem věci v žalobě), podle něhož žalobce s žalovanou, jednající ustanoveným opatrovníkem, uzavřel smlouvu o zápůjčce a požaduje plnění z titulu této smlouvy. Že odvracel škodu, jež by měla hrozit žalované, žalobce v řízení před soudem prvního stupně skutkově netvrdil, a v odvolacím řízení nelze nový nárok uplatnit (§216 odst. 2 o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu jednoznačně řešena. V souvislosti s vylíčením přípustnosti dovolání pak formuluje „ otázku výkladu oprávnění daného ustanovenému opatrovníku právnické osoby dle §486 o. z. a otázku výkladu ustanovení §440 o. z., resp. otázku výkladu toho, jakým způsobem je možné dodatečně schválit překročené jednání zástupce“, přičemž za podstatné považuje, zda M. P. mohl za žalovanou jednat, resp. zda následné chování jednatele žalované M. Š. v rámci rozhodčího řízení lze hodnotit jako dodatečné schválení právního jednání, které za žalovanou učinil M. P.. Prosazuje, že chování jednatele M. Š. v rámci rozhodčího řízení lze hodnotit jako dodatečné schválení právního jednání, které za žalovanou učinil M. P.; ke schválení došlo konkludentně, neboť žalovaná akceptovala, že byl zaplacen soudní poplatek a dostalo se jí plnění v podobě rozhodnutí rozhodce. Protože má za to, že „ odvolací soud staví své rozhodnutí též na tom, že usnesení o ustanovení opatrovníka nebylo ještě pravomocné, resp. pravomocné se nikdy nestalo “, předkládá k dovolacímu přezkumu otázku, „zda musí být usnesení o ustanovení opatrovníka pravomocné, aby byl ustanovený opatrovník oprávněn za právnickou osobu jednat“ . Je přesvědčen, že M. P. mohl za žalovanou jednat, neboť pro ustanovení opatrovníka není významná právní moc rozhodnutí, nýbrž jeho vykonatelnost. Podle obecných pravidel o vykonatelnosti usnesení (§171 o. s. ř.) totiž platí, že rozhodnutí o ustanovení opatrovníka je vykonatelné okamžikem jeho doručení účastníkům řízení. V době mezi vydáním rozhodnutí Městským soudem v Praze o jmenování opatrovníka a vydáním rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o zrušení předmětného usnesení tak mohl M. P. za žalovanou jednat. V poslední řadě žalobce odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyhodnotil i možnost na věc aplikovat §3007 o. z. o nepřikázaném jednatelství, neboť nejde o nepřípustnou novotu v rámci odvolacího řízení, ale o možné jiné právní posouzení věci na základě shodných právních a skutkových přednesů učiněných v rámci nalézacího řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto. Zcela se ztotožnila s právními i skutkovými závěry napadeného rozhodnutí. Souhlasí se závěrem, že ze smlouvy o zápůjčce je zavázán pouze M. P., který ji za žalovanou uzavřel, ačkoli k tomu nebyl oprávněn, a akcentuje, že smlouvu nikdy neschválila, natož bez zbytečného odkladu.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen ; není-li tomu tak, dovolání pro jejich řešení nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Ani jedna z otázek, které žalobce v dovolání formuluje (tj. „ otázka výkladu oprávnění daného ustanovenému opatrovníku právnické osoby dle §486 odst. 1 o. z.“ a „ otázka výkladu §440 o. z., resp. posouzení, jakým způsobem je možné dodatečně schválit překročené jednání zástupce“ ), takovými nejsou, neboť na nich napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud totiž založil své rozhodnutí na závěru, že M. P. nebyl k uzavření smlouvy o půjčce s žalobcem vůbec oprávněn, neboť (nepravomocné) soudní rozhodnutí, jímž byl (nepravomocně) ustanoven opatrovníkem žalované, jej výslovně zmocňovalo pouze „ k řešení právních vztahů mezi žalovanou a obchodní společností ALOKO s.r.o. , resp. k provádění veškerých hmotněprávních a procesně právních jednání a úkonů v rámci takových právních vztahů (tedy vztahů mezi označenými subjekty) , zejména k uplatňování nároků, práv či pohledávek vůči společnosti ALOKO s.r.o., včetně podávání žalob podle občanského soudního řádu a podle zákona o rozhodčím řízení a při zastupování žalované ve sporech vedených mezi žalovanou a společností ALOKO s. r. o. “. Neopravňovalo ho k tomu jednat za žalovanou s jinými subjekty (v posuzovaném případě s žalobcem), zavazovat ji smlouvou o zápůjčce, resp. takovou smlouvu s žalobcem vůbec uzavřít; proto také shledal bezvýznamným, zda se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2014 stalo vykonatelným. Uzavřel-li M. P. s žalobcem jménem žalované smlouvu o zápůjčce, nelze uvažovat o překročení zástupčího oprávnění ve smyslu §440 odst. 1 věty první o. z., nýbrž o právním jednání bez oprávnění (§440 odst. 1 věta druhá o. z.). Obstojí-li skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaná smlouvu o zápůjčce, kterou P. jejím jménem s žalobcem uzavřel, dodatečně neschválila, ať již výslovně nebo konkludentně, přičemž tento závěr nelze v dovolacím řízení úspěšně zpochybnit, je správný právní závěr odvolacího soudu, že ze smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 15. 9. 2014 je podle §440 odst. 2 o. z. zavázán M. P. a jen po něm může žalobce - byl-li při uzavření smlouvy v dobré víře - požadovat, aby splnil, co bylo ve smlouvě ujednáno (tj. aby vrátil zápůjčku). V této souvislosti se sluší zdůraznit, že platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, a vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového základu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a věty první o. s. ř.
Namítá-li dovolatel (z blíže rozvedených důvodů), že odvolací soud měl zjištěný skutkový stav poměřovat ustanovením §3007 o. z. o nepřikázaném jednatelství, pak ve vztahu k této otázce nevylíčil, které ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání má ve smyslu §237 o. s. ř. za splněné; dovolání je tak v této části zatíženo kvalifikovanou vadou, kterou dovolatel včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) neodstranil a která neumožňuje dovolací přezkum této nastolené otázky. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti v souladu s §237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Z úpravy přípustnosti je zřejmé, že Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. II ÚS 553/16).
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 8. 12. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu