ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1780.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 1780/2021-180
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně GM Pro, s. r. o. , se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, Na Fišerce 19/19 (identifikační číslo osoby 246 65 517), zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované České centrále cestovního ruchu – Czech Tourism , státní příspěvkové organizaci, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1896/46 (identifikační číslo osoby 492 77 600), zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 419/21, o zaplacení 145.365 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 29/2020, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2021, č. j. 14 Co 83/2021-88, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 3. 2021, č. j. 14 Co 83/2021-88, potvrdil usnesení ze dne 27. 1. 2021, č. j. 26 C 29/2020-80, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl návrh žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání vyjádření k žalobě, k němuž ji vyzval usnesením ze dne 2. 3. 2020, č. j. 26 C 29/2020-13.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázce procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena, konkrétně „co je dle §2 odst. 4 lex covid omluvitelným důvodem spočívajícím v mimořádném opatření proti epidemii, které žalované podstatně ztěžovalo vyjádření učinit“ . Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil její návrh na prominutí zmeškání lhůty podle §2 odst. 4 zákona č. 191/2020 Sb., jestliže dovodil, že okolnosti, díky nimž žalovaná a její právní zástupce zmeškali lhůtu k podání vyjádření podle §114b odst. 1 o. s. ř., nejsou omluvitelným důvodem ve smyslu tohoto ustanovení. Prosazuje, že dostatečným omluvitelným důvodem byla již sama skutečnost, že její právní zástupce ponechal ve své kanceláři, kterou 12. 3. 2020 narychlo opustil po vyhlášení nouzového stavu, jedinou kopii žaloby. Připomíná, že vláda vyhlásila nouzový stav z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru a právní zástupce žalované tak jednal legitimně ve snaze ochránit své zdraví a zdraví své rodiny. Vzhledem k tomu, že od 12. 3. do 16. 4. 2020 pracoval v omezeném režimu mimo svoji kancelář, jsou zcela bezvýznamná zjištění odvolacího soudu, že měl k dispozici veškeré komunikační prostředky.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Podrobně se vyjádřila k žalovanou předložené problematice výkladu §2 odst. 4 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu (dále jako „lex covid“). S mnoha odkazy na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podpořila právní názor odvolacího soudu, že neschopnost komunikace mezi stranou soudního řízení a právním zástupcem, popř. soudem nemůže být v době současných komunikačních možností omluvitelným důvodem ve smyslu tohoto ustanovení. I v případě vyhlášení mimořádného stavu a omezení běžného pracovního režimu měli žalovaná a její právní zástupce k dispozici telefony, e-mailové schránky, internet a datové schránky.
Nejvyšší soud věc projednal podle §zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §2 odst. 4 lex covid, zmeškal-li žalovaný lhůtu k vyjádření podle §114b odst. 1 občanského soudního řádu z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, které mu znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo vyjádření učinit, rozhodne soud na návrh žalovaného o prominutí zmeškání této lhůty a o zrušení rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 občanského soudního řádu. Pokud žalovaný proti rozsudku pro uznání podal i odvolání a návrhu podle věty první bylo pravomocně vyhověno, k odvolání se nepřihlíží.
Nejvyšší soud se problematikou promíjení zmeškaných lhůt v občanském soudním řízení upravenou §2 lex covid zabýval již v usnesení ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 25 Cdo 373/2021, kde se vyjádřil k otázce, „zda je možné v rámci žádosti o prominutí zmeškání lhůty podle §58 odst. 1 o. s. ř. posoudit jako omluvitelný důvod omezení provozu činnosti kanceláře zástupce účastníka z důvodu vyhovění opatřením vydaným v souvislosti s nouzovým stavem, který byl v České republice vyhlášen“ . Přijal a odůvodnil závěr, že personálně a organizačně omezený chod advokátní kanceláře v době nouzového stavu nelze sám o sobě považovat za omluvitelný důvod, který by spočíval v mimořádném opatření při epidemii a který by znemožnil či podstatně ztížil zástupci strany soudního řízení podat včas odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Skutečnost, že se Nejvyšší soud zaměřil na výklad ustanovení §2 odst. 1 lex covid (zmeškáním lhůty pro podání odvolání) není významná, neboť jazykovým výkladem uvedeného ustanovení nelze dovodit nic jiného, než že zákonodárce předpokládá existenci omluvitelných důvodů v případě odstavce 1) i odstavce 4) a že omluvitelné důvody v těchto případech nelze rozlišovat. Z dosavadních závěrů Nejvyššího soudu lze v obecné rovině dovodit, že ustanovení §2 lex covid doplňuje okruh důvodů pro prominutí zmeškané lhůty účastníku řízení (jeho zástupci) k provedení procesního úkonu, a to s ohledem na výjimečnou situaci založenou dopadem mimořádných protiepidemických opatření. K tomu ovšem musí být současně splněny tyto podmínky: účastník řízení (jeho zástupce) zmeškal lhůtu z omluvitelného důvodu, tento omluvitelný důvod musí spočívat v mimořádném opatření při epidemii koronaviru SARS CoV-2, který účastníkovi (zástupci) znemožnil nebo podstatně ztížil úkon učinit, a který by – nebýt nouzového stavu – jinak jako omluvitelný důvod ve smyslu §58 odst. 1 o. s. ř., resp. §114b o. s. ř. neobstál. Tehdy lze prominout i lhůtu, u níž zákon takový postup vylučuje. Nejvyšší soud zdůraznil, že soudy nemají přistupovat k prominutí zmeškání lhůty automaticky toliko pro existenci mimořádného opatření samotného, nýbrž je zapotřebí v každém jednotlivém případě tvrdit a prokázat, že účastníku řízení (jeho zástupci) bylo konkrétními dopady mimořádného opatření do jeho poměrů „znemožněno nebo podstatně ztíženo“ provedení zmeškaného úkonu; jinými slovy řečeno, že omezení plynoucí z mimořádných opatření (ve smyslu §1 lex covid) mělo (podstatný) negativní vliv na schopnost účastníka úkon učinit. Opačný přístup, který by samotné personální či organizační omezení chodu advokátní kanceláře považoval za omluvitelný důvod k prominutí zmeškané lhůty, by narušil právní jistotu ostatních účastníků řízení.
Odvolací soud rozhodl v souladu s výše prezentovanými závěry Nejvyššího soudu, jestliže uzavřel, že mimořádná opatření přijatá v souvislosti s epidemií sice žalované a jejímu právnímu zástupci zkomplikovala do jisté míry možnost podat kvalifikované vyjádření k žalobě, avšak zásadní dopad na jeho podání neměla. Žalovaná udělila svému právnímu zástupci procesní plnou moc k zastupování v projednávané věci 5. 3. 2020, dva dny poté, kdy jí byla spolu s žalobou doručena kvalifikovaná výzva k podání vyjádření, a sedm dní před vyhlášením nouzového stavu. Jak žalovaná, tak její právní zástupce mají zřízeny datové schránky (do datové schránky žalované byla posléze doručena jak žaloba, tak kvalifikovaná výzva k podání vyjádření, přičemž právní zástupce žalované se do své datové schránky v období od 12. 3. do 2. 4. 2020 téměř denně přihlašoval) a mohli spolu komunikovat prostřednictvím e-mailu či telefonicky. Ačkoliv právní zástupce žalované nepracoval v inkriminovaném období ze své kanceláře, nic mu, ani žalované, nebránilo v tom, aby spolu projednali znění vyjádření k podané žalobě a podali je v k tomu určené lhůtě.
Nejvyšší soud doplňuje, že ve světle shora uvedených závěrů neobstojí námitka zástupce žalované, že nemohl vypracovat vyjádření k žalobě proto, že její jedinou kopii zanechal v narychlo opouštěné advokátní kanceláři. Právě proto, že omezení chodu advokátní kanceláře nelze a priori považovat za omluvitelný důvod pro prominutí zmeškání lhůty a že v řízení nebyla tvrzena ani prokázána objektivní nemožnost komunikace mezi žalovanou, jejím právním zástupcem a příslušným soudem prvního stupně (a už vůbec ne nemožnost komunikace zapříčiněná vyhlášením nouzového stavu nebo jiným protiepidemickým opatřením), nelze přisvědčit zástupci žalované, že neměl možnost podat vyjádření k žalobě včas.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 7. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu