ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1788.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 1788/2019-172
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně A. K., bytem XY, zastoupené JUDr. Jitkou Dolečkovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Hlavní třída 904/8, proti žalovanému J. K. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Janou Špičkovou, advokátkou se sídlem v Zábřehu, Valová 301/16, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 55/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 10. 2018, č. j. 69 Co 102/2018-113, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 13. 11. 2018, č. j. 69 Co 102/2018-120, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 13. 12. 2017, č. j. 15 C 55/2017-77, výrokem I. určil, že žalobkyně je vlastníkem podílu o velikosti 1/2 pozemku p. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. XY – rodinný dům, podílu o velikosti 1/2 pozemku p. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p. nebo č. e. – garáž, podílu o velikosti 1/2 pozemku p. č. XY – zahrada, podílu o velikosti 1/2 pozemku p. č. XY – zahrada, podílu o velikosti 2/132 pozemku p. č. XY – ostatní plocha a podílu o velikosti 1/4 pozemku p. č. XY – orná půda, vše v obci XY a k. ú. XY, jejichž vlastníkem je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný, ve vztahu k další žalované J. K. výrokem II. žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, č. j. 69 Co 102/2018-113, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 13. 11. 2018, č. j. 69 Co 102/2018-120, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu určení, že žalobkyně je vlastníkem podílu o velikosti 1/4 pozemku p. č. XY – orná půda, v obci XY a k. ú. XY, zrušil a v této části řízení zastavil, ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně darovací smlouvou ze dne 1. 11. 2011 darovala pozemek p. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova č. p. XY – rodinný dům, pozemek p. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba bez č. p. nebo č. e. – garáž, pozemek p. č. XY – zahrada a pozemek p. č. XY – zahrada, J. K. a žalovanému každému podíl o velikosti 1/2 na těchto nemovitostech, pokud jde o spoluvlastnický podíl pozemku p. č. XY – ostatní plocha o velikosti 3/132, žalovanému darovala podíl o velikosti 2/132 a J. K. podíl o velikosti 1/132, a pokud jde o spoluvlastnický podíl pozemku p. č. XY – orná plocha o velikosti 1/2, žalovanému a J. K. podíl o velikosti 1/4 na těchto nemovitostech. Smlouvou bylo současně zřízeno věcné břemeno ve prospěch žalobkyně spočívající v právu doživotně bezúplatně nemovitosti užívat v rozsahu uvedeném ve smlouvě. Poté, co došlo k darování, se vztahy mezi účastníky zhoršily, což vedlo až k tomu, že žalobkyně dopisem ze dne 27. 9. 2016 odvolala dar uskutečněný darovací smlouvou ze dne 1. 11. 2011, a to z důvodu opakovaného porušování výkonu věcného břemene žalobkyně, urážení jak žalobkyně, tak jejích návštěv, nadávání žalobkyni hrubými výrazy a fyzického napadení ze strany žalovaného. Ze strany J. K. zejména kvůli udání na úřadu práce, a proto, že žalovanému v jeho závadnému chování nebrání. Dne 25. 10. 2016 žalobkyně žalované vyzvala k předání darovaných nemovitostí uzavřením souhlasného prohlášení.
Na podkladě těchto zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že chování žalovaného naplňuje znaky hrubého porušování dobrých mravů a na danou situaci – oproti soudu prvního stupně - aplikoval ustanovení §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). K jeho odvolacím námitkám odvolací soud dodal, že podání, kterým žalobkyně odvolala dar má po obsahové stránce všechny náležitosti – je zde nezpochybnitelně projevena vůle k vrácení přesně označeného daru. Z nesprávného označení katastrálního území nemohly vzniknout žádné pochybnosti o předmětu daru, který byl jasně dán označením darovací smlouvy a jejího předmětu. Pochybnosti nemohla vzbudit ani tím, že nerozlišila spoluvlastnický podíl každého z žalovaných, neboť dané podíly opět vyplývají z darovací smlouvy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť toto rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, a to náležitostí listiny vyzývající k vrácení daru z hlediska její určitosti, a na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce posuzování hrubého porušení dobrých mravů podle §630 obč. zák.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V otázce náležitostí listiny vyzývající k vrácení daru platí i pro tento jednostranný adresný právní úkon, že musí splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony obecně (§34 a násl. obč. zák.), tedy i náležitosti projevu vůle ve smyslu jeho určitosti (§37 odst. 1 obč. zák.). Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, publikovaném v Souboru pod C 1598, formuloval právní názor, že k platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nezbytné, aby v něm dárce uvedl konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným vůči němu nebo členům jeho rodiny. Jen tak, při současném splnění zákonných předpokladů podle §630 obč. zák., nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc - okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011).
Odvolací soud se na rozdíl od názoru dovolatele platností listiny odvolávající dar v souladu s výše uvedenou judikaturou a ustanovením §37 odst. 1 obč. zák. zabýval a dospěl k závěru, že má po obsahové stránce všechny náležitosti právního úkonu. „Žalobkyně nezpochybnitelným způsobem projevila vůli k vrácení přesně označeného daru, který konkretizovala dnem uzavření darovací smlouvy, označením darovaných nemovitostí parcelními čísly a správným označením obce XY. Jestliže neuvedla správné označení katastrálního území (na místo XY), pak v kontextu ostatních přesně uvedených údajů, nemohly vzniknout jakékoliv pochybnosti, že žalobkyně žádá vrátit dar podle přesně označené darovací smlouvy a jejího předmětu. Na právní následky právního jednání žalobkyně nemá vliv ani to, že uvedenou listinou žádala žalovaného 1. i žalovanou 2. o vrácení daru, přičemž souhrnně uvedla nemovité věci, které byly žalovaným darovány a požádala je o vrácení daru, aniž rozlišila spoluvlastnický podíl každého z žalovaných, který jí má být vrácen zvlášť. Ani z tohoto důvodu nemohla vzniknout pochybnost, co žalobkyně po každém z nich žádá, vrácení daru nemovitých věcí v podílu, který v této listině podle obsahu smlouvy jim oběma darovala.“ Žalobkyně také v souladu s judikaturou v dopise odvolávajícím dar uvedla konkrétní skutečnosti, které k odvolání vedly, přičemž v souhrnu tato jednání označila za hrubé porušování dobrých mravů. Žalovaný tak k dovolacímu přezkumu nepředložil otázku, kterou dovolací soud dosud neřešil a odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou soudů.
Spatřuje-li dovolatel naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. v řešení otázky hrubého porušování dobrých mravů podle §630 obč. zák., pak k tomuto závěru dospívá na základě odlišného skutkového stavu a vlastního hodnocení důkazů, tzn. procesně neregulérním způsobem, neboť oproti odvolacímu soudu prosazuje (skutkový) závěr, že žalobkyně jeho chování zapříčinila a že fyzické napadení žalobkyně nelze prokázat. Dovolatel nejenže staví své dovolání na vlastní skutkové verzi (v rozporu s tím, jak byl skutkový stav věci zjištěn oběma soudy), nýbrž ani závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2075/2011, a Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 23. 10. 1936, sp. zn. R I 835/36, do poměrů nyní souzené věci nedopadají, neboť jsou založeny na jiném skutkovém stavu, než jak jej v této věci zjistily soudy. S rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 33 Cdo 3001/2009, přitom rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že je jeho rozhodnutí překvapivé a nedostatečně odůvodněné, nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – je-li jimi řízení skutečně postiženo – přihlíží dovolací soud pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Pro úplnost - mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání - nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu