ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1914.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 1914/2019-245
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce R. N. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované ALBIXON, a. s. se sídlem v Praze 5, Zbraslavská 55/5a, identifikační číslo 26117274, zastoupené JUDr. Vendelínem Mihalikem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31, o zaplacení 262 920 Kč s příslušenstvím proti povinnosti vydat věc, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 55/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2018, č. j. 25 Co 149, 298/2018-216, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 9. 2. 2015 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 262 920 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení proti vydání technologie pro úpravu a cirkulaci vody dodané žalobci žalovanou na základě smlouvy o dílo č. 444287. Žalobu odůvodnil tvrzením, že účastníci uzavřeli dne 25. 5. 2011 dvě smlouvy o dílo (č. 444287 a č. 444288), jejichž předmětem bylo zhotovení a montáž bazénu typ ALBISTONE s příslušenstvím a zhotovení a montáž zastřešení téhož bazénu. Dne 8. 9. 2011 žalobce reklamoval vadu řídící jednotky SMC Brilux, která byla vyměněna za novou. Zastřešení bazénu bylo dodáno dne 11. 11. 2011, kdy bylo zjištěno, že dodané zastřešení je krátké vzhledem k rozměrům bazénu; správné zastřešení tak nikdy nebylo dodáno. V průběhu roku 2012 se na bazénu začaly objevovat další blíže popsané vady (deformace stěn, nedostatečné čištění vody). Protože žalovaná reklamace neuznala a smluvní strany nedospěly k jinému vyřešení věci, žalobce dopisem ze dne 19. 2. 2014 od obou smluv odstoupil; v případě smlouvy č. 444288 nebylo dílo nikdy ani dodáno, neboť si materiál žalovaná odvezla. Podle přesvědčení žalobce mu právo odstoupit od smlouvy vzniklo podle §19 odst. 3 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, jelikož žalovaná vadu neodstranila proto, že ji neuznala.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 11. 2017, č. j. 6 C 55/2015-178, ve spojení s usnesením ze dne 20. 6. 2018, č. j. 6 C 55/2015-204, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 262.920,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení proti žalobcově povinnosti vydat žalované technologii pro úpravu a cirkulaci vody, kterou mu dodala na základě smlouvy o dílo č. 444287. Vyšel z toho, že účastníci řízení uzavřeli dne 25. 5. 2011 dvě smlouvy o dílo, č. 444287 a č. 444288, jejichž předměty plnění bylo zhotovení a montáž bazénu typu ALBISTONE a zhotovení a montáž jeho zastřešení. Dne 7. 2. 2013 žalobce vytkl vady díla a poskytl žalované dodatečnou lhůtu k jejich odstranění (do 31. 5. 2013). Dne 19. 2. 2014 od obou smluv odstoupil a dne 28. 4. 2014 vyzval žalovanou ke vrácení vzájemného plnění po odstoupení od smlouvy. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně posoudil věc - se zřetelem na ustanovení §3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ustanovení §262 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) podle v odůvodnění rozhodnutí vyjmenovaných ustanovení obchodního zákoníku a zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele - tak, že v důsledku podstatného porušení smluvních povinností byl žalobce oprávněn od smluv odstoupit, a má právo na vrácení toho, co na zálohách na cenu díla žalované zaplatil. Uvedené zohledňuje okolnost, že podle znaleckých závěrů má „plnění poskytnuté žalovanou žalobci … nulovou hodnotu“.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 11. 2018, č. j. 25 Co 149, 298/2018-216, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 262 920 Kč s úrokem z prodlení oproti vydání technologie pro úpravu a cirkulaci vody zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 167/2013 dne 1. 7. 2013 žalobce vůči žalované uplatnil požadavek na odstranění vad díla podle smlouvy č. 444287 ze dne 25. 5. 2011 (zhotovení a montáž bazénu) a podle smlouvy č. 444288 ze dne 25. 5. 2011 (zastřešení bazénu) a poskytnutí slevy z ceny díla. Žaloba byla doručena žalované. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který právní vztah účastníků řízení poměřoval obchodním zákoníkem, odvolací soud s ohledem na závěry plynoucí z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 3737/2012, a na základě úvahy, že v dané věci by ujednání podle §262 odst. 1 obch. zák. směřovalo ke zhoršení postavení žalobce, který není podnikatelem, podrobil právní vztah smluvních stran režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – viz §3028 odst. 3 o. z. Jak v dopise ze dne 7. 2. 2013, tak i v návrhu na zahájení řízení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 11 C 167/2013 si žalobce jako právo z odpovědnosti za vady zvolil výměnu stávajícího čerpadla a filtrace, slevu z ceny díla za nerovnosti a s nimi spojeným boulením stěn bazénu a dodání prodlouženého zastřešení bazénu. V reklamaci ze dne 7. 2. 2013 žalobce nejen vytkl vady díla, ale zároveň provedl volbu práva z odpovědnosti za vady (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 33 Odo 357/2002, publikovaný pod č. 89/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu chybně uvedena sp. zn. 33 Odo 387/2002), která záležela na jeho úvaze. V souladu s doktrínou odvolací soud zdůraznil, že vykonanou volbou je žalobce vázán (právo volby z odpovědnosti za vady vyčerpal v roce 2013) a nemůže od ní jednostranně odstoupit v roce 2014.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, neboť je přesvědčen o jeho přípustnosti pro dosud nevyřešenou právní otázku, zda vadná žaloba, jejíž nedostatky („nejasnost a nesrozumitelnost žalobních tvrzení“) nebyly odstraněny postupem podle §43 odst. 2 o. s. ř., a která proto byla odmítnuta, může vyvolat účinky uplatnění práva z odpovědnosti za vady vůči druhé straně. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že tato otázka již byla vyřešena, poukázal „v obecné rovině“ na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 794/2006, a považuje dovolání za přípustné, neboť tutéž právní otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Za další dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou považuje otázku, zda je soud vázán tvrzeními žalobce o tom, že jeho nárok vychází z odstoupení od smlouvy nebo z titulu slevy z ceny díla, neboť podle jeho přesvědčení jde o otázku právního posouzení věci, jímž soud není vázán. Opět pro případ, že tuto otázku dovolací soud již ve své rozhodovací praxi vyřešil, je podle dovolatele přípustnost dovolání založena tím, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 385/2005, jehož závěry parafrázoval tak, že pro úspěch ve věci je třeba, aby žalobní petit korespondoval s vylíčením skutkového stavu v žalobě s tím, že je již věcí soudu posoudit, jakou právní úpravu ve věci aplikovat, je-li možné žalobě vyhovět. Není srozuměn se závěrem, podle něhož uplatnil-li (nejprve) u téhož soudu žalobou ze dne 24. 6. 2013, vedenou pod sp. zn. 11 C 167/2013, požadavek na odstranění vad díla a na slevu z ceny díla, nemohl následně od smluv o dílo odstoupit. Zdůrazňuje, že žaloba byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 1. 2014, č. j. 11 C 167/2013-13, odmítnuta pro vady (nesrozumitelnost a nejasnost žalobních tvrzení a „žalobního nároku“). S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2006, 30 Cdo 794/2006, má za to, že soudem odmítnutá žaloba nevyvolala žádné procesněprávní ani hmotněprávní účinky. Její obsah je neplatný podle §37 odst. 1 obč. zák. a odstoupení od smluv žalobcem bylo platné; obstojí tak jeho požadavek na vrácení zaplacené ceny díla. Dovolatel připouští, že nejprve reklamoval vady díla a uplatnil právo na odstranění vad a na slevu z jeho ceny. Znaleckým dokazováním bylo zjištěno, že provedené dílo má nulovou hodnotu, což znamená, že výše slevy má činit 100% zaplacené ceny díla (tj. částku 262 920 Kč). Žalobce v řízení zároveň tvrdil, že mu vzniklo jako právo na slevu z ceny díla, tak i právo na vrácení ceny díla pro odstoupení od smluv. To, zda má právo na zaplacení žalované částky z titulu slevy ceny díla nebo z titulu odstoupení od smlouvy je otázkou právní. Žalobce tak není povinen v rámci povinnosti tvrzení uvést, zda se svého nároku domáhá z toho či onoho titulu. Dovolatel proto prosazuje názor, že domáhal-li se sporné částky na základě vzájemně neslučitelných skutkových tvrzení, nemůže to být důvodem pro zamítnutí jeho žaloby.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017; dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Spatřuje-li dovolatel naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. v řešení otázky účinků uplatnění práva z odpovědnosti za vady na základě vadné žaloby, ať již má jít o otázku v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud nevyřešenou či otázku, kterou posoudil odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou jeho rozsudkem ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 794/2006 (k otázce alternativního vymezení předpokladů přípustnosti dovolání srovnej závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2659/2021), staví své dovolání na vlastní skutkové verzi (v rozporu s tím, jak byl skutkový stav věci zjištěn oběma soudy), a úmyslně pomíjí, že vady díla vytkl a uplatnil práva z odpovědnosti za vady díla (si zvolil) již dopisem svého právního zástupce ze dne 7. 2. 2013 a nikoli až žalobou ze dne 1. 7. 2013 v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 167/2013. Z uvedené příčiny tak pro rozhodnutí odvolacího soudu nebylo určující - a na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá - zda žalobou ze dne 1. 7. 2013 byla řádně uplatněna práva z odpovědnosti za vady, když se tak stalo již podáním ze dne 7. 2. 2013. Pro řešení této otázky tak není dovolání přípustné.
Ve vztahu ke druhé v dovolání předložené otázce považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující:
Předmět občanského soudního řízení je vymezen vylíčením skutkového děje právního důvodu žaloby, tedy právního vztahu, o nějž žalobce opírá svůj právní nárok, kterého se v řízení domáhá; není nutné, aby sám žalobu právně hodnotil, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci. Soud není vázán právní kvalifikací uplatněného nároku účastníka řízení, ale je oprávněn, respektive povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2181/2006, jeho rozsudek ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007, nebo jeho usnesení ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4618/2014). Jestliže přitom zjištěný skutkový stav umožňuje přiznat žalobci plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby toto plnění žalobce požadoval z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně náleží (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 785/2009, a ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2716/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1234/2011).
V daném případě tvrzení obsažená v žalobě [§101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a vylíčení rozhodných skutečností sloužící k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce (§79 odst. 1 o. s. ř.), jednoznačně popisovala skutkový děj tak, že požadovaného plnění (vrácení částky 262.900,- Kč) se žalobce domáhá proto, že od smluv o dílo dne 19. 4. 2014 odstoupil, a nesměřovala k tvrzení, že žalovaná částka představuje slevu z ceny díla; každý z těchto požadavků je nárokem (právem na plnění) se samostatným skutkovým základem (sleva z ceny díla nebo vypořádání smlouvy po jejím zrušení), které - jak sám dovolatel konstatuje - by vedle sebe nemohly samostatně obstát.
Ze shora podaného výkladu vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu neodporuje dříve přijatým judikatorním závěrům, neboť jednoznačné skutkové tvrzení žalobce neumožňovalo podřadit je pod jinou právní normu, než tu, která určuje postup při vypořádání smluvního vztahu při (tvrzeném platném) odstoupení od smlouvy o dílo. Navíc nelze přehlédnout, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož žalobci právo odstoupit od smlouvy ani nevzniklo, neboť již dříve si zvolil v rámci odpovědnosti za vady díla částečně právo na slevu z ceny a z části právo na odstranění vad. Zároveň nelze pominout, že právo na vrácení plnění podle zrušené smlouvy v sobě pojmově nezahrnuje právo na slevu z ceny poskytnutého plnění podle smlouvy o dílo.
Jinak řečeno, vylíčení děje, podle něhož žalobce uzavřel smlouvu s žalovanou, přičemž od ní konkrétně datovaným podáním odstoupil, je vylíčením rozhodujících skutkových okolností souzené věci, bez toho, že by se hodnotila např. platnost uzavřené smlouvy či oprávněnost nebo platnost (účinnost) odstoupení od smlouvy (v tomto rozsahu jde již o právní posouzení věci), neumožňuje tentýž skutkový děj poměřovat ustanoveními právní normy upravující podmínky uplatňování odpovědnosti za vady díla.
Ze shora uvedených důvodu tak nejde o otázku, která by nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, ani alternativně o otázku, jejíž řešení by odporovalo závěrům vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 385/2005. Pro její řešení tak není dovolání přípustné.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu