ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.2205.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 2205/2020-123
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně M. R., bytem XY, zastoupené Mgr. Lenkou Konvalinovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, proti žalované GAUDÍ, s. r. o., se sídlem v Praze 1, Národní 364/39 (identifikační číslo osoby 251 17 645), zastoupené JUDr. Jiřím Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 394/23, o zaplacení 142.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 212/2017, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 22 Co 144/2019-101, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 1. 2020, č. j. 22 Co 144/2019-101, potvrdil usnesení ze dne 22. 5. 2019, č. j. 14 C 212/2017-72, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl návrh žalované na zrušení rozsudku pro zmeškání ze dne 3. 4. 2019, č. j. 14 C 212/2017-62, ukládajícího žalované povinnost zaplatit žalobkyni 142.500 Kč s příslušenstvím a náklady řízení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná, resp. její právní zástupce nezmeškal první jednání ve věci dne 3. 4. 2019 z omluvitelných důvodů ve smyslu občanského soudního řádu, neboť nenastaly žádné objektivní okolnosti, které by mu bránily omluvit včas svoji neúčast na jednání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 1999, sp. zn. 20 Cdo 330/98, či ze dne 10. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2130/2014). Zástupci žalované se sice v dopoledních hodinách v den konání jednání udělalo v kanceláři nevolno, a proto ho jeho asistentka dopravila kolem 11 hodiny k lékaři, který ho uznal práce neschopným, a následně ho zavezla kolem 12:30 hodin domů, nepokusil však omluvit svou neúčast u jednání jinak než (jediným neúspěšným pokusem) telefonicky. Z průběhu událostí je přitom zřejmé, že zástupce žalované nebyl natolik indisponován, aby svou neúčast nemohl omluvit např. mailem nebo dodáním písemné omluvy na podatelnu soudu prostřednictvím své asistentky (např. v době, kdy pobýval v čekárně lékaře, který stejně jako Obvodní soud pro Prahu 1 sídlí v centru Prahy).
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu, a které nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny. Za dosud neřešené považuje dovolatelka právní otázky, zda je povinností právního zástupce účastníka řízení činit procesní úkony i v době své pracovní neschopnosti, a zda je omluvitelným důvod, který vznikl náhle, takže žalovaný, resp. jeho právní zástupce neměl možnost se včas omluvit. Odvolací soud se podle dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe představované usneseními Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4849/2016, a ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5873/2016, a nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2921/13, a ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3143/15, v nichž byl vyjádřen právní názor, podle něhož nelze vydat rozsudek pro zmeškání, jestliže se na jednání nedostavil jinak procesně aktivní žalovaný. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že byly splněny zákonné podmínky pro zrušení rozsudku pro zmeškání. Vydáním rozsudku pro zmeškání v posuzované věci byl chybně shledán žalobní nárok důvodným, ačkoliv bylo v řízení zřejmé, že žalovaná není pro soluční účinky dřívější úschovy dlužníkem žalobkyně. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení spolu s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout. Tvrzení žalované označila za účelová a v rozporu se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Připomněla, že rozhodovací praxe dovolacího soudu k problematice vydávání rozsudku pro zmeškání je ustálená a vydání rozsudku pro zmeškání nelze vnímat jako trest, nýbrž jako procesní důsledek posouzení omluvitelných důvodů zmeškání jednání.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Otázky, zda je povinností zástupce účastníka řízení činit procesní úkony i v době své pracovní neschopnosti, případně v situaci, kdy omluvitelný důvod vznikl náhle (a tudíž nebylo možné se omluvit včas), nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Odvolací soud totiž vycházel ze zjištění, že se u zástupce žalované, který měl po celou dobu k dispozici svou asistentku, dostavily zdravotní problémy v den konání jednání v dopoledních hodinách a že nebyly natolik závažné (byl schopen absolvovat cestu k lékaři a čekání v čekárně), aby před jednáním soudu ve 13:00 hodin doručil soudu (jakýmkoliv způsobem) svoji omluvu. Na jejich základě skutkově uzavřel, že zástupce žalované mohl a měl omluvit svou účast na jednání soudu před tím, než ho lékař prohlásil práce neschopným, a že důvody jeho neúčasti na jednání nenastaly tak náhle, aby je bylo možné označit za omluvitelné. Tvrdí-li žalovaná opak (že zástupce žalované byl v okamžiku, kdy měl činit omluvu, práce neschopným a že se nemohl včas omluvit, neboť důvod neúčasti nastal náhle), vytýká odvolacímu soudu, že své rozhodnutí založil na nesprávném skutkovém zjištění. Vzhledem k tomu, že podstatou úvahy o správnosti právního posouzení věci je prověření, zda zjištěný skutkový stav dovoloval učinit příslušný právní závěr (že nastaly zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání), je evidentní, že dovolatelkou užitá argumentace dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevystihuje. Není totiž zpochybněním právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Skutkového charakteru jsou rovněž výtky, že odvolací soud zjistil nesprávně okamžik vzniku pracovní neschopnosti zástupce žalované a že rozhodoval na základě nedostatečných skutkových tvrzení.
Neobstojí ani námitka žalované, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže při vydání rozsudku pro zmeškání (resp. při potvrzení usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání) nepřihlédl k dosavadní procesní aktivitě žalované.
Nejvyšší soud ve své judikatuře konstantně zaujímá právní názor, podle něhož nelze zaměňovat procesní instituty odvolání proti rozsudku pro zmeškání a návrh na jeho zrušení podle §153b odst. 4 o. s. ř. Ačkoliv je účelem obou procesních instrumentů odklizení rozsudku pro zmeškání, liší se v postupu při jejich projednávání, jakož i v okruhu skutečností relevantních při jejich uplatňování. Opodstatněnost návrhu na zrušení kontumačního rozsudku je dána v případě, bránila-li účasti na jednání taková skutečnost, jíž nebylo možné předvídat, a zamezila tak i včasné omluvě žalovaného, přičemž je presumováno splnění všech podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 1998, sp. zn. 21 Cdo 672/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 104/1998, ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2041/2000, a ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2031/2016). V odvolacím řízení je naproti tomu dán prostor předpoklady pro jeho vydání znovu přezkoumat. V řízení o návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání proto soud není oprávněn zkoumat, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání. Stejně tak v řízení o odvolání proti rozsudku pro zmeškání odvolací soud nemůže zkoumat, zda lze rozsudek pro zmeškání zrušit z omluvitelných důvodů (§153b odst. 4 o. s. ř.). Jinak řečeno, nelze zaměňovat omluvitelný důvod zmeškání ve smyslu §153b odst. 4 o. s. ř. na straně jedné s posouzením předpokladu pro vydání rozsudku pro zmeškání, jež může být předmětem řízení o odvolání proti kontumačnímu rozsudku, na straně druhé. Rozdílnosti uvedených procesních nástrojů k odstranění kontumačního rozsudku odpovídá i z ustanovení §153b odst. 5 o. s. ř. se podávající postup při jejich projednání směřující prioritně k tomu, aby byl odklizen kontumační rozsudek vydaný za situace, kdy se žalovaný nedostavil na jednání z omluvitelného důvodu, a teprve následně aby byla přezkoumána správnost závěru soudu prvního stupně o naplněnosti podmínek pro jeho vydání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 1996, sp. zn. 2 Cdon 637/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 2/1997, ze dne 30. 4. 2001, sp. zn. 20 Cdo 737/2000, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 3/2002, ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 122/2001, ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo 188/2015, a ze dne 25. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 355/2016, jakož i Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1053 a násl. s.).
Argumentuje-li žalovaná - s odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2921/13, a ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3143/15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4849/2016, a ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5873/2016, - že v posuzovaném případě nebyla splněna materiální podmínka pro vydání rozsudku pro zmeškání vzhledem k její předchozí procesní aktivitě, nejde o námitku, kterou lze úspěšně uplatnit v návrhu na zrušení rozsudku pro uznání, nýbrž v odvolání proti takovému rozhodnutí. Relevanci této námitky posoudí odvolací soud v rámci přezkumu závěru, zda byly splněny formální i materiální podmínky vydání kontumačního rozsudku.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 7. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu