ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.243.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 243/2021-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. D. , bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze, Slezská 1297/3, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a.s. , se sídlem v Praze 1 - Novém Městě, Klimentská 1216/46 (identifikační číslo 618 60 069), zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 54 Cm 327/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2020, č. j. 2 Cmo 297/2019-233, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 4. 7. 2019, č. j. 54 Cm 327/2018-150, zamítl návrhy, jimiž se žalobkyně domáhala přerušení řízení a zrušení rozhodčího nálezu č.j. 101 Rozh 7154/2016-7 vydaného 2. 1. 2017 rozhodcem JUDr. Martinem Týle, a žalované přiznal proti žalobkyni na náhradě nákladů řízení 4.761 Kč.
Rozsudkem ze dne 17. 9. 2020, č. j. 2 Cmo 297/2019-233, Vrchní soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a v nákladovém výroku potvrdil a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.988,30 Kč. Odvolací soud s odkazem na několik rozhodnutí Vrchního soudu v obdobných věcech a na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu konstatoval, že ustanovení zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), jsou ustanoveními procesními, v důsledku čehož je třeba vycházet z obecné zásady procesních práva, že nové procesní právo, resp. jeho změny, působí ode dne nabytí účinnosti nového zákona, a to pro řízení zahájená a neskončená před jeho účinností. Účinky procesních úkonů soudu i účastníků, které s nimi dřívější úprava spojovala, přitom zůstávají zachovány. Uvedená procesní zásada platí, pokud přechodná ustanovení nových procesních předpisů nestanoví něco jiného. V zákoně č. 258/2016 Sb. nebylo zakotveno žádné přechodné ustanovení, které by upravovalo postup soudu při projednání a rozhodování žalob o zrušení rozhodčích nálezů zahájených po 1. 12. 2016. Je třeba vycházet z obecné zásady nepravé retroaktivity procesních norem, podle které změny procesního práva zásadně působí ode dne účinnosti nového zákona. Soud prvního stupně tedy na posuzovaný případ správně aplikoval zákon č. 216/1994 Sb. ve znění účinném od 1. 12. 2016, tj. ve znění novely provedené zákonem č. 258/2016 Sb. [žalobkyně uplatnila v soudním řízení důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b), který však v té době účinný zákon neumožňoval uplatnit; žalobu šlo podat jen proto, že rozhodčí nález je stižen některou z vad uvedených v §31 písm. a), d) nebo f) a dále z důvodů uvedených v §35 odst. 2 písm. b) a c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Z obsahu spisu se podává, že v této věci byl rozhodčí nález, jehož zrušení se žalobkyně domáhá, vydán na základě rozhodčí smlouvy ze dne 31. 5. 2016, v jejímž článku II se žalobkyně jako úvěrovaná dohodla se žalovanou jako úvěrující, že veškeré spory o nárocích, které přímo nebo odvozeně vznikly či v budoucnu vzniknou ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9101027693, budou rozhodovány v rozhodčím řízení, a to podle pravidel rozhodčího řízení ve smlouvě uvedených. V článku III rozhodčí smlouvy určily strany osoby rozhodců, mezi nimiž byl JUDr. Martin Týle, advokát se sídlem Škroupova 561, Pardubice. Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 13. 7. 2018, č. j. 35 EXE 1046/2017-166, v exekuční věci oprávněné (žalované) proti povinné (žalobkyni) přerušil exekuci vedenou k vymožení povinnosti uložené žalobkyni ve prospěch žalované na základě rozhodčího nálezu a povinné uložil do třiceti dnů od právní moci usnesení podat u příslušného soudu návrh na zrušení rozhodčího nálezu.
Obdobnou věc řešil dovolací soud již v usnesení ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2767/2020, z něhož vyplývají následující závěry.
Nejvyšší soud již v bodu XII. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze 17. 6. 1998, Cpjn 19/98, k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/1998 – a tento názor zopakoval i v rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. pod č. 21/2005 – zdůraznil, že „z povahy procesního práva plyne, že změny, které přináší procesní právo nové, mohou působit výlučně ode dne nabytí účinností nového zákona, a to i pro řízení, jež byla zahájena před jeho účinností. Účinky procesních úkonů účastníků i soudu, které s nimi spojovala či nespojovala dřívější procesní úprava, však zůstávají zachovány“ (zásada vyjádřená výslovně ve vztahu k občanskému soudnímu řízení v §355 zákona č. 99/1963 Sb. nebo v části dvanácté, hlavě I bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb.). V případě procesních vztahů platí nové právo i ve věcech před jeho účinností zahájených, ale dosud neskončených (Steiner: K problematice nepřípustnosti retroaktivity právních norem, Právník č. 1/94-3,5). Přitom je ovšem též namístě poukázat na skutečnost, že tato zásada může být prolomena, neboť rozhodující jsou vždy konkrétní přechodná ustanovení v nových procesních předpisech, která mohou stanovit, že řízení započatá přede dnem účinnosti nového předpisu se dokončí podle dosavadních předpisů (případně něco obdobného). Nestanoví-li však nic jiného, případně pokud nestanoví vůbec nic, výše uvedená zásada platí (srov. dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2713/2012, ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2001/2014, ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 838/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1874/2016, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 69/2018). Tento právní názor s ohledem na obecnou platnost klasické zásady o časových účincích právních předpisů shledal Ústavní soud ústavně konformním. V usnesení ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 512/05, s odkazy na předchozí své nálezy upozornil na odlišnosti pravé a nepravé retroaktivity: „Nepravá retroaktivita spočívá v tom, že právní vztahy hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového; po jeho účinnosti se však řídí právem novým. Tato zásada však platí jen potud, pokud ostatní závěrečná ustanovení právní normy nestanoví se zřetelem na zvláštnosti některých právních vztahů něco jiného. Jestliže tedy přechodné ustanovení nepamatuje na specifické řešení určité dílčí konkrétní situace, pak je na místě dospět k závěru, že nová právní úprava ode dne své účinnosti do budoucna upravuje i právní vztahy a jednotlivé skutečnosti, které sice vznikly v minulosti, ale existují dále. Retroaktivita nepravá je tedy v právní teorii i praxi považována za přijatelnou.“
Aplikováno na souzenou věc je zřejmé, že závěr odvolacího soudu o použití ustanovení zákona č. 216/1994 Sb. ve znění účinném ke dni zahájení řízení o zrušení rozhodčího nálezu, je v souladu s tím, co je uvedeno výše.
Nelze souhlasit s podřazením soudního přezkumu rozhodčího nálezu pod pojem „rozhodčí řízení“ v článku IX bodu 2 zákona č. 258/2016 Sb. Řízení o zrušení rozhodčího nálezu podle §31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb. je civilním sporným řízením, samostatným a odlišným od řízení rozhodčího.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 4. 2021
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu