ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.2469.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 2469/2020-324
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně IMPECO market s. r. o. , se sídlem v Kladně, Ctiborova 3091 (identifikační číslo 256 71 731), zastoupené JUDr. Michalem Hruškou, advokátem se sídlem v Trutnově, Svatojanské náměstí 47, proti žalovanému P. M. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, o 24.820,83 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 27 C 136/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 17. 9. 2019, č. j. 60 Co 190/2019-276, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.875,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Michala Hrušky, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 19. 9. 2018, č. j. 27 C 136/2017-160, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 9.100 EUR s 8,05% úroky z prodlení od 16. 1. 2016 do zaplacení, 6.900,83 EUR (5% úroky měsíčně od 1. 2. 2016 do 30. 4. 2017 z částky 9.100 EUR) a 8.820 EUR (smluvní pokuta) s 8,05% úroky z prodlení od 2. 12. 2016 do zaplacení, v rozsahu 9.900 EUR s 8,05% úroky z prodlení od 16. 1. 2016 do zaplacení a 8.099,17 EUR žalobu zamítl, žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení 34.824 Kč a rozhodl o povinnosti účastníků nahradit státu náklady, které platil (1.606,90 Kč, resp. 2.219 Kč).
Rozsudkem ze dne 17. 9. 2019, č. j. 60 Co 190/2019-276, Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozhodnutí soudu prvního stupně v přisuzujícím výroku o věci samé potvrdil, odmítl odvolání žalovaného proti výroku žalobu zamítajícímu, změnil – co do výše (29.107,50 Kč) – výrok o nákladech řízení účastníků, potvrdil výrok o náhradě nákladů řízení státu a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 33.284 Kč. Po právní stránce odvolací soud – ve vztahu k potvrzujícímu výroku – uzavřel, že žalovaný přistoupil podle §1892 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), ke všem závazkům vydlužitele, tj. zavázal se splnit jeho dluh (jistinu, úroky, úroky z prodlení a smluvní pokutu), a stal se tak vedle vydlužitele „novým“ dlužníkem zavázaným společně a nerozdílně. Kupní smlouva z 16. 10. 2015, kterou uzavřela žalobkyně s vydlužitelem, byla smlouvou o zajišťovacím převodu práva (§2040 a násl. o. z.), již strany výslovně zrušily. „Dohoda o vyrovnání závazků“ z 15. 2. 2016 není narovnáním ve smyslu §1903 a násl. o. z., neboť práva a povinnosti nebyly sporné. Smluvní strany si touto dohodou upravily jen způsob, „jak co nejdříve vrátit alespoň část zápůjčky“ (úhrada dluhu až do výše kupní ceny, tj. 9.100 EUR), přičemž právní vztah založený smlouvou o zápůjčce, zejména ujednání úroků a utvrzení dluhu, nedoznal změn. Spoludlužnický závazek žalovaného uzavřením „dohody o vyrovnání závazků“ nezanikl. Námitku neplatnosti smlouvy o zápůjčce v části, jíž byly podle §2393 o. z. sjednány úroky – kapitalizované částkou 6.900,83 EUR – odvolací soud neakceptoval s poukazem na to, že vydlužitel smlouvu uzavřel při podnikatelské činnosti, zápůjčku přijal za účelem podnikání a žalovaný k dluhu přistoupil jako statutární orgán (jednatel) vydlužitele (§1797 o. z.). Důvody pro snížení smluvní pokuty (8.820 EUR) odvolací soud neshledal (§2051 o. z.). Úroky z prodlení (§1970 o. z.) přiznal z jistiny od 16. 1. 2016 (den následující po splatnosti) a ze smluvní pokuty od 2. 12. 2016, tj. ode dne, k němuž uplynula doba pro její úhradu podle výzvy žalobkyně z 22. 11. 2016.
Dovolání, kterým rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá, je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně:
1) Žalobkyně přenechala na základě smlouvy o zápůjčce z 16. 10. 2015 společnosti KOViRON, SE, Bratislava, Zámecká 30, IČ 461 80 605 (dále jen „vydlužitel“), 20.000 EUR s tím, že dluh zapůjčitelce vrátí 15. 1. 2016. Strany sjednaly úroky ve výši 5% měsíčně a pro případ, že vydlužitel „celou zápůjčku, včetně narostlých a dosud neuhrazených úroků, nevrátí zapůjčiteli ke dni splatnosti, je … povinen uhradit zapůjčiteli smluvní pokutu ve výši 0,5% z dlužné částky od prvního dne prodlení do úplného zaplacení dlužné částky za každý den prodlení.“ Článkem VII se vydlužitel zavázal zřídit ve prospěch žalobkyně zástavní právo k osobnímu automobilu XY.
2) Žalobkyně a žalovaný smlouvou z 16. 10. 2015 sjednali, že žalovaný uhradí dluh za vydlužitele ( „… přistupuje k peněžitému závazku vydlužitele vůči zapůjčiteli specifikovanému v článku I až IV této smlouvy s tím, že se spoludlužník zavazuje, že tento peněžitý závazek za vydlužitele uhradí zapůjčiteli ke dni jeho splatnosti“ ).
3) Smlouvou z 16. 10. 2015 převedl vydlužitel žalobkyni vlastnictví vozidla XY a zavázal se nejpozději do 25. 1. 2016 vozidlo odhlásit z evidence.
4) Dne 15. 2. 2016 uzavřeli žalobkyně, vydlužitel a žalovaný „dohodu o vyrovnání závazků,“ jíž prohlásili, že kupní smlouva z 16. 10.2015 byla uzavřena jen za účelem zajištění zápůjčky. Žalobkyně a vydlužitel se dohodli na zrušení této smlouvy a na tom, že vydlužitel vozidlo nejpozději do 28. 2. 2016 prodá a kupní cena bude převedena na účet žalobkyně. V článku IV se strany dohodly, že „zápůjčka bude uhrazena následujícím způsobem. Kupní cena za prodej … bude složena na účet zapůjčitele.“ „… další postup splacení zápůjčky bude stanoven samostatnou dohodou/splátkovým kalendářem po realizaci prodeje automobilu následujícím způsobem. Smluvní strany předpokládají, že k prodeji dojde v termínu do 28. 2. 2016. V případě, že prodejní cena bude nižší než výše zápůjčky, sepíší smluvní strany dohodu o splacení zbývající dlužné částky s dobou splatnosti do 31. 12. 2016 a úrokovou sazbou 5% p.a. Úhrada případné dlužné částky bude v pravidelných měsíčních splátkách. V případě, že vydlužitel prokazatelně neuzavře do 28. 2. 2016 kupní smlouvu o prodeji …, zůstávají v platnosti původní ustanovení o úrocích a sankcích dle smlouvy o zápůjčce ze dne 16. 10. 2015.“
5) Vydlužitel prodal vozidlo M. S. za 9.100 EUR splatných do 29. 7. 2016 na účet vydlužitele (kupní smlouva z 25. 2. 2016). Peníze z prodeje vozidla vydlužitel nepoužil k úhradě dluhu ze zápůjčky.
Žalovaný předestřel v dovolání otázku hmotného práva (zda lze přiznat nárok na zaplacení smluvní pokuty, který vznikl až po zániku hlavního závazkového vztahu), kterou – podle jeho názoru – odvolací soud vyřešil v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2637/2008, a ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2615/2017. Kritiku právního posouzení založil na skutkovém stavu odlišném od toho, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně a s nímž se odvolací soud ztotožnil. Výkladem ujednání obsažených ve smlouvě o zápůjčce, v dohodě o přistoupení k dluhu a v „dohodě o vyrovnání závazků“ (zejména článku IV) odvolací soud zjistil, že za situace, kdy vydlužitel i žalovaný byli v prodlení se splněním závazků ze smlouvy o zápůjčce, bylo společným úmyslem smluvních stran vyřešit alespoň částečnou úhradu dluhu, nikoliv rušit či měnit závazky ze smlouvy o zápůjčce. Z žádného ustanovení „dohody o vyrovnání závazků“ nevyplývá, že strany sjednaly zánik splatných dluhů z úroků a ze smluvní pokuty, a právní vztah ze smlouvy o zápůjčce nezanikl ani prodejem vozidla M. S., nebyla-li v rozporu s dohodou kupní cena 9.100 EUR převedena na účet žalobkyně. Interpretací právních jednání žalobkyně, vydlužitele i žalovaného odvolací soud nevybočil z mezí určených pro jejich výklad podle §555 a násl. o. z., jinak řečeno, provedeným a následně zhodnoceným důkazům odpovídá skutkový závěr dovozující trvání hlavního závazkového vztahu ze smlouvy o zápůjčce a z dohody o přistoupení k dluhu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3359/2018, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 827/2019, a ze dne 18. 3. 2020 sp. zn. 23 Cdo 2070/2018). Zpochybnění právního posouzení věci odvolacím soudem, vychází-li z jiného skutkového závěru, není způsobilé založit přípustnost dovolání (§237, §241a odst. 1 o.s.ř.).
Výrazem toho, že v dovolacím řízení jde o mimořádný přezkum pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu podle skutkového stavu k okamžiku vydání napadeného rozhodnutí, je vyloučeno v dovolání uplatňovat nové skutečnosti či důkazy (§241a odst. 6 o.s.ř.). V řízení před soudy nižších stupňů se žalovaný bránil tím, že vůlí smluvních stran bylo nahradit smlouvu o zápůjčce novým závazkem a že prodejem vozidla M. S. pozbyla účinnosti ujednání o úrocích a o smluvní pokutě. Skutečnost, že žalobkyně a vydlužitel uzavřeli smlouvu o zápůjčce jen na dobu určitou (do 15. 1. 2016), představuje nové tvrzení, k němuž dovolací soud nepřihlédl. Na otázce, zda lze přiznat práva a povinnosti ze smluvního vztahu zaniklého uplynutím doby, na kterou byly omezeny (§603 o. z.), proto není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i výrok, kterým odvolací soud odmítl jeho odvolání proti výroku žalobu zamítajícímu (§218 písm. b/ o.s.ř.). V tomto rozsahu je však i dovolání subjektivně nepřípustné (§218 písm. b/, §243c odst. 3, věta první, o.s.ř.). Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší. Zamítl-li soud prvního stupně žalobu co do 9.900 EUR s příslušenstvím a 8.099,17 EUR, nezpůsobil tím žalovanému žádnou újmu; naopak, v tomto rozsahu byl úspěšný.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. 1. 2021
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu