ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.2488.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 2488/2020-320
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně N. L. , bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Sokolem, advokátem se sídlem v Táboře, Nerudova 3078, proti žalovanému J. O. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Ing. Pavlem Knoppem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 26, o 86.775 Kč s příslušenstvím oproti vydání automobilu, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 11 C 29/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2020, č. j. 37 Co 144/2019-277, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2020, č. j. 37 Co 144/2019-277, a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 12. 3. 2019, č. j. 11 C 29/2015-240, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 8. 4. 2019, č. j. 11 C 29/2015-249, se ruší a věc se Okresnímu soudu v Blansku vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou z 29. 1. 2015 se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 97.029 Kč s příslušenstvím oproti vydání osobního automobilu XY.
Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 1. 12. 2015, č. j. 11 C 29/2015-88, žalobu v plném rozsahu zamítl a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení. Vycházel z ustanovení §2111 a 2112 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalobkyně vady automobilu reklamovala u žalovaného opožděně, resp. nedodržela lhůtu „ bez zbytečného odkladu “, a právo z odpovědnosti za vady spočívající v odstoupení od smlouvy jí ve smyslu těchto ustanovení zaniklo prekluzí.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 10. 2017, č. j. 37 Co 59/2016-112, tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zavázal ho přitom právním názorem, že vady byly žalobkyní žalovanému vytknuty včas a uložil mu zabývat se jejich existencí.
Okresní soud v Blansku poté rozsudkem ze dne 12. 3. 2019, č. j. 11 C 29/2015-240, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 8. 4. 2019, č. j. 11 C 29/2015-249, - vázán právním názorem odvolacího soudu (že vady byly vytknuty včas) - uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 86.775 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od 20. 12. 2014 do zaplacení oproti vydání osobního automobilu XY, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 3. 2020, č. j. 37 Co 144/2019-277, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že účastníci uzavřeli dne 12. 6. 2014 kupní smlouvu, kterou žalovaný prodal žalobkyni (ojetý) osobní automobil XY za sjednanou kupní cenu 82.000 Kč, kterou mu žalobkyně v den prodeje uhradila. Dne 12. 7. 2014 se stalo vozidlo nepojízdným (když již předtím samovolně, i při jízdě, motorová jednotka zhasínala) a téhož dne bylo přistaveno do autoservisu P. J. v XY, kde zůstalo až do 12. 9. 2014. Na faktuře č. 50/2014 uvedený autoservis popsal vady vozidla způsobující jeho nepojízdnost. V dopise ze dne 3. 11. 2014 žalobkyně žalovanému vady zjištěné autoservisem, které způsobily nepojízdnost vozidla, vytkla. Na vytčení vad reagoval žalovaný 14. 11. 2014 přípisem označeným jako „ Nesouhlas s vytknutými vadami “. Žalobkyně si nechala vypracovat znalecký posudek, v němž znalec Jiří Sperger dne 20. 11. 2014 popsal vady vozidla. Dopisem ze 4. 12. 2014 žalobkyně od kupní smlouvy odstoupila a vyzvala žalovaného k vrácení kupní ceny ve výši 82.000 Kč, k úhradě částky 10.254 Kč za znalecký posudek, který k dopisu přiložila (ohledně této částky bylo po částečném zpětvzetí žaloby řízení dne 7. 2. 2018 zastaveno) a částky 4.775 Kč, kterou zaplatila za diagnostiku vad v autoopravně P. J. Z revizního znaleckého posudku znalce Ing. Neveselého se podává, že automobil, který byl prodáván jako použitý, byl vadný již v době prodeje. Na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud uzavřel, že žalobkyně žalovanému vytkla vady bez zbytečného odkladu; lhůtu zmiňovanou v §1921 o. z která je vázána na subjektivní počátek zjištění vad, kvalifikoval jako lhůtu pořádkovou, s níž není spojen zánik práva. Nejzazší je lhůta objektivní – zde dvouletá, která nepochybně naplněna byla. Pokud žalobkyně (kupující) notifikovala vady dne 3. 11. 2014, učinila tak v souladu s ustanovením §2111 o. z. včas a dne 4. 12. 2014 učiněné odstoupení nebylo prekludováno, resp. žalobkyně toto právo nepozbyla.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jež shledává přípustným pro řešení právní otázky, která „dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to přinejmenším v režimu občanského zákoník a v takto plném rozsahu, resp. že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k této otázce podle dřívější relevantní právní úprav (v režimu obchodního zákoníku“. Jedná se o výklad pojmu „včas“ ve smyslu ustanovení §2111 o. z. ve vztahu k zániku práva kupujícího odstoupit od kupní smlouvy, v návaznosti na charakter lhůty „bez zbytečného odkladu“ podle §2112 o. z. ve spojení s §1921 o. z. na vztah z kupní smlouvy. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že v případě lhůty uvedené v §2111 o. z. ve spojení s §2112 o. z. se nejedná o lhůtu pořádkovou, nýbrž o lhůtu, s jejímž nedodržením jsou spojeny právní následky spočívající v promlčení práv z vadného plnění u všech ostatních nároků z vadného plnění a v prekluzi práva z vadného plnění, pokud jde o právo od smlouvy odstoupit. Připomíná, že lhůta „bez zbytečného odkladu“ je podle konstantní judikatury vykládána jako krátká lhůta nepřekračující několik dní od zjištění vady. Jde o lhůtu bez jakýchkoli neodůvodněných průtahů. Je přesvědčen, že žalobkyně lhůtu „bez zbytečného odkladu“ nedodržela. Za dosud dovolacím soudem neřešenou považuje další jím k dovolacímu přezkumu předkládanou právní otázku možnosti kupujícího odstoupit od kupní smlouvy, nemůže-li věc vrátit ve stavu, v jakém ji obdržel ve smyslu §2110 o. z., je-li předmětem kupní smlouvy ojetý automobil.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jako nedůvodné zamítl. Ztotožnila se se závěrem odvolacího soudu, že vady věci ve smyslu ustanovení §2111 o. z. žalovanému vytkla včas.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (žalovaným) při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky odstoupení kupujícího (žalobkyně) od smlouvy v návaznosti na včasné oznámení vad prodávajícímu (§2111 o. z.) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §2111 o. z. neoznámil-li kupující vadu věci včas, pozbývá právo odstoupit od smlouvy.
Podle §2112 odst. 1 o. z., neoznámil-li kupující vadu bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl při včasné prohlídce a dostatečné péči zjistit, soud mu právo z vadného plnění nepřizná. Jedná-li se o skrytou vadu, platí totéž, nebyla-li vada oznámena bez zbytečného odkladu poté, co ji kupující mohl při dostatečné péči zjistit, nejpozději však do dvou let po odevzdání věci.
Předpokladem uskutečnění práv z odpovědnosti prodávajícího za vady je povinnost kupujícího mu vady oznámit (notifikovat). Předmětem oznámení je každé pochybení (vada) prodávajícího ohledně kvality a kvantity plnění (věci). Kupující musí vadu relativně přesně určit. Smysl tohoto požadavku spočívá v tom, že prodávající musí být uvědomen takovým způsobem, aby jasně zjistil, jak má reagovat, tj. např. dodatečným dodáním (výměnou) věci, opravou apod. Oznámení by mělo být určitým způsobem odůvodněno. V zásadě však oznámení nemusí obsahovat nic jiného než poukaz na vadu věci. Obsahuje-li oznámení též volbu práva z odpovědnosti, musí být projev vůle jasný a srozumitelný tak, aby bylo zřejmé, které právo kupující zvolil.
Režim uplatňování práv z odpovědnosti za vady předpokládá notifikaci (oznámení) vady jako jednostranný projev vůle, který adresuje kupující prodávajícímu. Zákonodárce tím sleduje zájem prodávajícího, neboť časově omezuje uskutečnění uplatňování nároku kupujícím. Notifikovat vadu musí kupující včas. Včasné oznámení vyplývá z §2112 o. z. Musí se tak stát bez zbytečného odkladu poté, co kupující mohl vadu při prohlídce nebo jinak s využitím dostatečné péče zjistit. Používá-li zákonodárce formulaci "bez zbytečného odkladu", znamená to relativně velmi krátkou lhůtu nepřekračující několik dní od zjištění vady. Vyděluje tak z obecného režimu nároků z odpovědnosti za vady právo na odstoupení od smlouvy, které podřizuje vlastnímu režimu. Odstoupení od smlouvy je ultima ratio řešení nároku kupujícího. Proto zákonodárce jako sankci za včasné neoznámení vady stanoví prekluzi. Zřetelně tak odlišuje ostatní druhy nároků z odpovědnosti z vad, jejichž včasné neoznámení stíhá pouhou sankcí promlčení. Neoznámením vady či včasným neoznámením vady právo kupujícího z odpovědnosti prodávajícího za vady odstoupit od smlouvy zaniklo.
Výkladem pojmu „bez zbytečného odkladu“ se Nejvyšší soud zabýval například v rozsudcích ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2484/2012, ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, a ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, dále též usnesení ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 113/2012, v nichž dospěl k závěru, že takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat a jde tak o neurčitou lhůtu, jejíž podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ je třeba dovodit, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty bude záviset na okolnostech konkrétního případu. Rovněž tak Ústavní soud (srov. nález ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 38, ročník 2005, pod číslem 159) vysvětlil, že „vágní“ pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že vždy je třeba zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. Rovněž tak podle judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. například jeho rozsudky ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 6 As 1/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 20/2010, a ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 21/2010), jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétního případu (tedy „ad hoc“) v závislosti od účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci tohoto pojmu dosáhnout.
V rozhodnutích ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 32 Odo 37/2005 a ze dne 20. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1161/2019, Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud kupující prodávajícímu neoznámí vady včas, zanikne mu právo odstoupit od smlouvy. V situaci, kdy kupující oznámí prodávajícímu vady zboží opožděně, není oprávněn odstoupit od smlouvy (a nevzniká mu tak právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého ze zaniklé kupní smlouvy). Od tohoto závěru, k němuž Nejvyšší soud dospěl i v dalších svých rozhodnutích (srov. například jeho rozsudky ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 459/2006, a ze dne12. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2169/2013), a který zcela bez výhrad sdílí i právní teorie (srov. Bejček, J. Odpovědnost za vady a kupní smlouva. Časopis Obchodní právo č. 5, ročník 1993, str. 8, dále Jäger, M., Navrkal, O. Oznámení o vadách podle obchodního zákoníku. Časopis Právní fórum č. 11, ročník 2009, str. 485), nemá dovolací soud rozumného důvodu se odchýlit ani v souzené věci.
Názor odvolacího soudu, že lhůta „bez zbytečného odkladu“ je lhůtou pořádkovou a není s ní spojen zánik práva, je z pohledu shora uvedeného výkladu mylný. Nemůže obstát již proto, že pro něj nelze nalézt jakoukoli oporu jak v textu citovaných ustanovení občanského zákoníku, tak ani v jejich výkladu. Jestliže kupující neoznámí prodávajícímu vady ve lhůtách uvedených v §2111 o. z., resp. v §2112 odst. 1 o. z., jde o nevčasné (opožděné) oznámení vad, s čímž zákon spojuje v případě §2111 o. z. prekluzi práva, jejímž marným uplynutím právo na odstoupení od smlouvy zanikne.
Oznámila-li v posuzované věci žalobkyně (kupující) žalovanému (prodávajícímu) vady věci teprve po téměř dvou měsících poté, kdy vady zjistila, pak nelze mít za to, že tak učinila bez zbytečného odkladu; nedodržela tudíž zákonem požadovanou lhůtu.
Z výše uvedeného vyplývá, že řešení právní otázky odstoupení kupujícího (žalobkyně) od smlouvy, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem. Vzhledem k závěru, který Nejvyšší soud v této otázce zaujal, bylo nadbytečné zabývat se zbývající otázkou, kterou dovolatel formuloval v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání.
Protože se dovolateli podařilo správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, a jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 4. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu