ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.2824.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 2824/2019-214
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobkyně SORETA Group , a. s. se sídlem v Praze, Soběslavská 2251/27, identifikační číslo 26018861, zastoupené JUDr. Pavlem Budilem, advokátem se sídlem ve Vlašimi, Havlíčkova 1964, proti žalované Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích se sídlem v Českých Budějovicích, Branišovská 1645/31a, identifikační číslo 60076658, zastoupené Mgr. Jiřím Fialou, advokátem se sídlem v Plzni, Kovářská 1253/4, o 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 298/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 3. 2019, č. j. 22 Co 1650/2018-185, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.616,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Jiřího Fialy, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 7. 2018, č. j. 9 C 298/2017-146, zamítl žalobu, jíž žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 250.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení z titulu slevy z kupní ceny nemovitosti, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že účastnice řízení dne 2. 5. 2014 uzavřely kupní smlouvu, jejímž předmětem plnění byl pozemek parc. č. 1905/8 – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí byla stavba občanské vybavenosti č. p. 2904, a pozemek parc. č. 1905/7 – ostatní plocha, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Tábor, pro k. ú. a obec Tábor. Žalobkyně jako kupující ve smlouvě výslovně prohlásila, že se „důkladně“ seznámila se stavem nemovitosti, že měla dostatečnou příležitost si ji prohlédnout za pomoci svých stavebních odborníků, a nemovitost přebírá bez výhrad do svého vlastnictví (čl. I. bod 1.3 kupní smlouvy). Na základě posudku ze dne 24. 7. 2015 zpracovaného Studiem D – akustika s. r. o., faktur společnosti SALYMEN a. s., Ing. arch. Martina Krause a Jiřího Fučíka, kolaudačního rozhodnutí vydaného Městským úřadem v Táboře – stavebním úřadem ze dne 4. 1. 1995, č. j. SÚ 5894/94,95 – Ná/1, stavebního povolení Městského národního výboru v Táboře – odboru výstavby ze dne 30. 9. 1987, č. j. výst. vl. 3160/87 – Ný/9, a rozhodnutí Městského úřadu v Táboře ze dne 9. 10. 1992, č. j. výst. vl. 4346/92 – Ná/10, souhrnné technické zprávy z března 1992, a sdělení Městského úřadu v Táboře – stavebního úřadu ze dne 19. 3. 2018, č. j. METAB 14844/2018/SÚ/KSka, soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nabyla stavbu č. p. 2904, jejíž účel užívání je uveden v kolaudačním rozhodnutí ze dne 4. 1. 1995 (kongresový sál) a nic na tom nemůže změnit souhrnná zpráva z března 1992. S odkazem na §2103 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen “o. z.”) zdůraznil, že žalobkyně mohla při vynaložení obvyklé pozornosti zjistit případnou vadu, a sama ve smlouvě prohlásila, že si nemovitost důkladně prohlédla za přítomnosti jí povolaných odborníků. V rámci šetření přitom mohla zjistit – a to za pomoci šetření na místě samém za použití stavebně-technické dokumentace – jak jsou zařízení pro odtah kouře a tepla instalována na otvorech ve střeše. Podle soudu prvního stupně unikání nadlimitního hluku z prostoru společenského sálu nacházejícího se v budově č. p. 2904 skrz zařízení pro odtah kouře a tepla na střeše budovy nad společenským sálem nepředstavuje skrytou vadu předmětu koupě a tento případný nedostatek bylo možné zjistit před uzavřením kupní smlouvy.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. 3. 2019, č. j. 22 Co 1650/2018-185, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud cituje znění §2095, §2099 odst. 1 a §2100 odst. 1 o. z., zdůrazňuje, že vadnou je věc tehdy, nemá-li vlastnosti buď výslovně smluvně vymíněné, nebo obvyklé. Souhlasil se soudem prvního stupně v závěru, že určujícím byla v souzené věci okolnost, že sál byl kolaudován jako kongresový a účel jeho užívání do dnešního dne nebyl změněn. Odvolací soud nepřehlédl formulaci kolaudačního rozhodnutí ze dne 4. 1. 1995, v němž je předmětný sál popsán tak, že jde o „kongresový sál v 1. NP s obslužnými prostory, salónek, bar s příslušenstvím, šatna, soc. zařízení, zázemí pro vystupující umělce.“ Akcentoval, že žádnou zákonnou definici pojmu „sálu společenského či kongresového“ nelze najít. Nelze mít však pochyb o tom, že kongresový sál má sloužit k setkání či shromáždění, vědecké, odborné či jiné konferenci, popř. ke konání symposia. Na takový objekt lze klást jistě nižší požadavky z hlediska hlučnosti než na objekt sloužící k pořádání společenských akcí. To nevylučuje jeho využití příležitostně k pořádání společenských akcí. Nelze pominout, že objekt v rámci areálu byl budován a kolaudován pro potřeby Jihočeské university – vysoké školy. Z těchto důvodů odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, že předmět koupě nebyl vadný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na výkladu pojmů „společenský sál“ a „kongresový sál“ a s tím souvisejícího pronikání nadlimitní hladiny hluku, tzn. jaký je rozdíl mezi oběma pojmy, kteroužto otázku dovolací soud dosud ve své rozhodovací praxi podle přesvědčení dovolatelky nevyřešil, a dále na řešení právní otázky, zda nadlimitní pronikání zvuku ze sálu je skrytou vadnou, kterou mohla žalobkyně při vynaložení obvyklé pozornosti zjistit.
Žalovaná navrhla dovolání odmítnout jako nepřípustné, popř. zamítnout jako nedůvodné.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, a zda je dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Uvádí-li žalobkyně ve vztahu k přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., že za zásadní považuje „hodnocení soudů obou stupňů otázky definice a terminologického spojení ,společenský sál, a ,kongresový sál, a na tuto otázku bezprostředně navazující míry pronikání nadlimitního hluku u společenského sálu či kongresového sálu, neboť dosud nikdo nestanovil, jaký je rozdíl mezi ,společenským sálem, a ,kongresovým sálem“ , nevymezuje důvod dovolání ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., tzn., neuvádí právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a nepopisuje, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení odvolacím soudem. Ve vztahu k této otázce tak dovolatelka nesplnila požadavek ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
U právní otázky, zda nadlimitní pronikání zvuku ze sálu je skrytou vadnou, kterou mohla žalobkyně při vynaložení obvyklé pozornosti zjistit, dovolatelka nevymezila, o který ze čtyř případů předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. jde. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.
Se zřetelem k tomu, že v obou případech jde o obligatorní náležitosti, o které již nemůže být dovolání doplněno (§241b odst. 3, věta první, o. s. ř.) a pro jejichž absenci nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. 7. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu