ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3054.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3054/2021-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václavy Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce J. F. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřinou Dvorníkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, proti žalovaným 1) J. P. , bytem XY, a 2) L. M. , bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Janem Hraškem, advokátem se sídlem v Liberci, Revoluční 123/17, o žalobě pro zmatečnost, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C 163/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 9. 2017, č. j. 29 Co 92/2016-221, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.267 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Jana Hraška, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 10. 2009, č. j. 29 Co 779/2008-241, potvrdil rozsudek ze dne 6. 6. 2008, č. j. 10 C 64/2007-196, kterým Okresní soud v Jablonci nad Nisou (soud prvního stupně) zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY v katastrálním území a obci XY. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce nenabyl vlastnické právo k uvedenému pozemku vydržením podle §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu pozemek patří podle kupní smlouvy, kterou uzavřel 2. 12. 1993 se společností AVIA a. s. Ve smlouvě je totiž výslovně uvedeno, že „ předmětem převodu je rekreační objekt č. p. XY v XY se zastavěnou plochou číslo parcely XY o výměře 1556 m 2 , zapsaných na LV č. XY u Katastrálního úřadu XY pro obec a kat. území XY. (čl. I.), jak jsou tyto nemovitosti popsány ve znaleckém posudku soudního znalce Ing. Zdeňka Bartoše z 18. 9. 1993 (čl. II.), a že kupující potvrzuje, že si nemovitosti prohlédl a seznámil se znaleckým posudkem (čl. IV.) “. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 325/2011, dovolání žalobce podané proti rozsudku odvolacího soudu pro nepřípustnost odmítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce 2. 12. 2009 žalobu pro zmatečnost, v níž se domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 6. 6. 2008, č. j. 10 C 64/2007-196, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 10. 2009, č. j. 29 Co 779/2008-241, s odůvodněním, že ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení, popř. že účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat a nebyl řádně zastoupen. Tvrdil, že v řízení o určení vlastnictví označil za žalované vlastníky evidované v katastru nemovitostí, tj. J. P. a L. M.. Po zahájení řízení o určení vlastnictví požadoval jeho přerušení do pravomocného rozhodnutí ve věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 7 C 32/2008, jejíž výsledek považoval za zásadní pro posouzení otázky pasivní legitimace v řízení o určení vlastnictví. Protože soudy jeho návrhu na přerušení řízení nevyhověly, prosazuje, že v řízení o určení vlastnictví vystupovali účastníci, kteří neměli způsobilost být účastníky řízení.
Okresní soud v Jablonci nad Nisou usnesením ze dne 26. 11. 2015, č. j. 12 C 163/2009-171, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud podle §235e odst. 2 o. s. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou č. j. 10 C 64/2007-196, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky Liberec, ze dne 8. 10. 2009, č. j. 29 Co 779/2008-241, a po pravomocném skončení řízení vedeného pod sp. zn. 7 C 32/2008 věc znovu projednal s řádně legitimovanými účastníky (výrok I.); žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným náklady řízení ve výši 10.208,53 Kč k rukám JUDr. Jana Hraško, advokáta (výrok II.). Dospěl k závěru, že žalobcem namítané důvody zmatečnosti podle §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ani podle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou dány, neboť skutečnost, že žalovaní nebyli ve sporu o určení vlastnictví pasivně legitimováni, nelze zaměňovat se situací, kdy ten kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení, popř. neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat a nebyl řádně zastoupen. Pasivní legitimace žalovaného subjektu je dána tím, zda je nositelem povinnosti, o niž v řízení jde, a její nedostatek není důvodem pro obnovu řízení. Žalobcem navržené důkazy soud neprovedl pro nadbytečnost.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 12. 9. 2017, č. j. 29 Co 92/2016-221, usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 26. 11. 2015, č. j. 12 C 163/2009-171, potvrdil ve výroku I. a změnil ve výroku II. tak, že žalobce je povinen nahradit každému ze žalovaných náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 8.519,90 Kč k rukám JUDr. Jana Hraško, advokáta; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Především nepřisvědčil námitce podjatosti soudkyně M. H., kterou žalobce vznesl a odůvodnil tím, že soudkyně v řízení nepostupovala procesně správně, jestliže věc nepředložila nadřízenému soudu k rozhodnutí o námitce podjatosti, své rozhodnutí náležitě neodůvodnila, zamítla návrhy na provedení žalobcem navržených důkazů a rozhodla nesprávně o nákladech řízení. Odvolací soud dovodil, že procesní postup soudce - byť by při něm soudce pochybil - není ze zákona důvodem pro jeho vyloučení, resp. sám o sobě nemůže být důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudce, a totéž platí pro rozhodnutí soudce o věci a o nákladech řízení. Pokud jde o důvodnost žaloby pro zmatečnost, shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že věcná legitimace účastníka řízení nespadá do podmínek řízení (tj. podmínek, za nichž může soud jednat a rozhodnout) a nelze ji ztotožňovat s důvody uvedenými v §229 odst. 1 písm. b) nebo v §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; žalovanou stranu určuje v řízení žalobce a je plně v jeho dispozici vůči komu řízení vede. Nedostatek věcné legitimace vede k zamítnutí žaloby; o tomto nedostatku soud žalobce nepoučuje, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rovnosti stran (soud nemůže žalobci sdělovat, zda žalovaný je nositelem tvrzené povinnosti).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť je přesvědčen, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Připomíná, že žalobu pro zmatečnost podal podle §229 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř., neboť ten, kdo v řízení o určení vlastnictví vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení nebo procesní způsobilost. Po obsáhlé rekapitulaci dosavadního řízení odvolacímu soudu vytýká, že se řádně nevypořádal se všemi jeho argumenty, resp. že se nevyjádřil k námitce „ ohledně předběžného právního názoru soudu ve věci a poučení ve smyslu §118 a násl. o. s. ř. “, pominul, že nebylo rozhodnuto o jeho návrhu na záměnu účastníků a že nebyly provedeny všechny navržené důkazy. Je přesvědčen, že odvolací soud „jednal v rozporu se zákonem“ (konkrétně s §5 o. s. ř.) a odchýlil se od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 82/2011, dovodil-li, že soudy nemají poučovací povinnost ohledně pasivní legitimace žalovaných ve sporu. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že mu nebylo řádně a včas doručeno usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 325/2011; toto rozhodnutí bylo nejprve chybně doručováno advokátovi, který ho nezastupoval, a následně JUDr. Jaroslavu Sokolovi, který byl ustanoven nástupcem za jeho zemřelého právního zástupce - advokáta Mgr. Martina Huška. Namítá, že JUDr. Sokol ho neinformoval o převzetí zastoupení, ani o doručení dovolání. Otázky spojené s nesprávným doručováním pokládá za dosud nevyřešené v rozhodování dovolacího soudu. Z uvedených důvodu navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Rozhodnutí odvolacího soudu považují za správné. Akcentují, že soudy zamítly žalobu o určení vlastnictví proto, že žalobce v řízení neprokázal, že vlastnické právo ke spornému pozemku nabyl vydržením, tedy neodvisle na tom, kdo byl žalován. „Zmatečnostní“ žalobou se žalobce následně domáhal zrušení tohoto rozhodnutí s poukazem na to, že ani žalovaní pozemek nevlastní, a to nikoli proto, že by ho v průběhu řízení převedli, nýbrž proto, že se vlastníky nikdy nestali.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), se nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř., jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle §229 odst. 1 písm. b) o. s. ř. účastník může žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže ten, kdo v řízení vystupoval jako účastník, neměl způsobilost být účastníkem řízení.
Podle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účastník může žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže účastník řízení neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat (§29 odst. 2) a nebyl řádně zastoupen.
Žaloba pro zmatečnost je v občanském soudním řádu koncipována jako mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem (trpí zmatečností), popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, je-li nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková rozhodnutí byla dodatečně odstraněna, bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná. Žaloba pro zmatečnost je tedy právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž došlo k závažným procesně právním nedostatkům. Žalobu pro zmatečnost lze podat jen proti rozhodnutím uvedeným v §229 o. s. ř. a jen z důvodů v tomto ustanovení uvedených; výčet důvodů zmatečnosti je taxativní.
Žalobce podal žalobu pro zmatečnost s odůvodněním, že jsou naplněny důvody podle §229 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Připomněl, že v řízení o určení vlastnictví ke spornému pozemku označil za žalované vlastníky pozemku, uvedené v katastru nemovitostí, a když následně zjistil, že údaj v katastru není správný, požadoval, aby řízení bylo přerušeno, neboť v mezidobí podal další žalobu a výsledek řízení vedeného u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 10 C 64/2007 je zásadní pro posouzení otázky pasivní legitimace v řízení o určení vlastnictví. Protože soud jeho návrhu na přerušení řízení nevyhověl, vystupovali v řízení o určení vlastnictví účastníci, kteří neměli způsobilost být účastníky řízení.
Podle §19 o. s. ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má právní osobnost (způsobilost mít práva a povinnosti); jinak jen ten, komu ji zákon přiznává. Podle §20 o. s. ř. může každý před soudem jako účastník samostatně právně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém je svéprávný.
Již z údajů, které žalobce uvedl v žalobě pro zmatečnost (tedy z žalobních tvrzení), je patrné, že žalobce ve skutečnosti nezpochybňoval způsobilost žalovaných být účastníkem řízení. Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením a zaniká smrtí. Žalovaní jsou žijící fyzické osoby, takže o jejich způsobilosti být účastníky řízení není pochyb. Žalobce rovněž nezpochybňoval, že by osoby, proti nimž podal žalobu na určení, že je vlastníkem sporné nemovitosti, byly procesně nezpůsobilé v důsledku své nesvéprávnosti. Je víc než zřejmé, že pouze zaměnil, resp. ztotožnil způsobilost žalovaných být účastníkem řízení, popř. jejich procesní způsobilost, s jejich věcnou pasivní legitimací, tedy s tím, zda jsou nositeli povinnosti, o níž v řízení o určení vlastnictví šlo. Okolnost, že účastník řízení případně není ve sporu věcně legitimován, tj. není nositelem práva nebo povinnosti, o které v řízení jde, však důvod zmatečnosti podle ustanovení §229 odst. 1 o. s. ř. nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 20 Cdo 382/98, uveřejněné pod č. 107 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2588/98, uveřejněné pod č. 43 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2114/2000, uveřejněné pod č. 106 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Jinak řečeno, otázka věcné legitimace účastníků řízení není z hlediska naplnění důvodu zmatečnosti významná. Závěr odvolacího soudu, že důvod zmatečnosti řízení podle §229 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. není naplněn, je tudíž správný. Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 26 Cdo 82/2011, je nepřiléhavý a svědčí o nepochopení závěrů v něm dovozených. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí především nedovodil, že je povinností soudu poučovat účastníky řízení stran věcné legitimace, resp. o tom, proti komu má žalobce žalobu podat, jak nesprávně usuzuje dovolatel. Přijal a odůvodnil závěr, že nastala-li po zahájení řízení právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde (§107 a o. s. ř.), je soud povinen účastníka, který není zastoupen advokátem, poučit podle §118a odst. 4 o. s. ř. o tom, že může navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka. Taková procesní situace však nyní nenastala, neboť po zahájení řízení, v němž se žalobce dožadoval určení vlastnictví, k žádnému převodu nebo přechodu práva nebo povinnosti nedošlo; žalobce pouze nabyl přesvědčení, že údaj v katastru nemovitostí, jímž se při podání žaloby řídil, nemusí být správný.
Dovolatel se mýlí, prosazuje-li, že soudy jsou povinny poučit účastníky řízení stran věcné legitimace (tj. o tom, kdo je nositelem práv a povinností, o něž v řízení jde). Ustanovení §5 o. s. ř., které v dovolání cituje na podporu své námitky, že soudy při plnění poučovací povinnosti pochybily, výslovně hovoří o poučení účastníků o jejich procesních právech a povinnostech. Poučení, zda účastník řízení je či není nositelem práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, není poučením o procesních právech, nýbrž poučením hmotněprávním. Hmotněprávní poučení účastníků je soud povinen poskytnout jen tam, kde mu to zákon výslovně ukládá; o takový případ nejde.
Podle §27 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, pokud byl advokát, který vykonával advokacii samostatně, vyškrtnut ze seznamu advokátů, určí advokátní komora jiného advokáta jeho nástupcem, popřípadě učiní jiná vhodná opatření k ochraně práv a právem chráněných zájmů klientů vyškrtnutého advokáta; určený nástupce bezodkladně písemně vyrozumí tyto klienty o přijatých opatřeních.
S žalobcem lze souhlasit potud, že advokát JUDr. Jaroslav Sokol, který byl ustanoven nástupcem za zemřelého advokáta Mgr. Martina Huška (původního právního zástupce žalobce), ho měl bezodkladně vyrozumět o nastalé situaci a o přijatých opatřeních. To, že tak neučinil, však nelze klást k tíži soudu, který v tomto směru nepochybil. Námitky žalobce k osobě advokáta JUDr. Jaroslava Sokola a jeho postupu nemají žádný vliv na postup soudu při doručování rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012, č. j. 22 Cdo 325/2011-290; toto rozhodnutí bylo zástupci žalobce JUDr. Sokolovi doručeno dne 29. 6. 2017.
Lichá je i výtka žalobce, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho argumenty, resp. že se nevyjádřil k námitce „ ohledně předběžného právního názoru soudu ve věci a poučení ve smyslu §118 a násl. o. s. ř. “, že pominul, že nebylo rozhodnuto o jeho návrhu na záměnu účastníků a že nebyly provedeny všechny navržené důkazy. Odvolací soud se uvedenými námitkami zabýval a uzavřel, že žádnou z nich nelze podřadit pod důvody zmatečnosti předpokládané ustanovením §229 o. s. ř. Žalobci nic nebránilo, aby své námitky uplatnil v nalézacím řízení.
Důvod zmatečnosti může být měněn - jak vyplývá z ustanovení §232 odst. 2 o. s. ř. - jen po dobu trvání lhůty k žalobě pro zmatečnost. Znamená to (mimo jiné), že při rozhodování o žalobě pro zmatečnost soud posuzuje napadené rozhodnutí jen z pohledu důvodu zmatečnosti, který byl uveden v žalobě pro zmatečnost nebo který byl označen dodatečně (vedle již uvedeného důvodu zmatečnosti nebo místo něho) v době, kdy ještě běžela lhůta k žalobě pro zmatečnost, a že se nezabývá důvody zmatečnosti, které byly uplatněny později, jakož i to, že (řádně) uplatněnými důvody zmatečnosti je soud vázán a že tedy nemůže posuzovat zmatečnost napadeného rozhodnutí z jiného důvodu, než který byl (řádně a včas) uplatněn tím, kdo žalobu podal.
Nad rámec řečeného je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. jeho usnesení ze dne 19. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1304/2000, či ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 22/2012) závěr odvolacího soudu, že pouhým odmítnutím návrhu účastníka řízení (zde dovolatele) na provedení jím navržených důkazů nedochází k odnětí možnosti jednat před soudem ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř. Podle §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. totiž soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; rozhoduje, které z nich provede a které nikoli (řečeno jinak, provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho hodnocení - srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1304/2000).
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 11. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu