ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3287.2020.2
sp. zn. 33 Cdo 3287/2020-736
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce R. J., omezeného ve svéprávnosti , bytem XY, zastoupeného opatrovníkem - městem Blansko, se sídlem Blansko, nám. Svobody 3, právně zastoupeného Mgr. Petrou Plhoňovou, advokátkou se sídlem Blansko, Rožmitálova 2302/6, proti žalované SEDLAK Reality, s. r. o. , se sídlem Olomučany 300, identifikační číslo osoby 63469693, zastoupené JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem Brno, Úvoz 82/39, o žalobě pro zmatečnost proti rozsudku Okresního soudu v Blansku, ze dne 12. 7. 2016, č. j. 4 C 26/2010-424, a rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 28. 11. 2017, č. j. 37 Co 342/2016-475, ve věci o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 4 C 26/2010, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2020, č. j. 37 Co 194/2019-618, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud dovolání žalované proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí, jímž Krajský soud potvrdil usnesení ze dne 12. 6. 2019, č. j. 4 C 26/2010-574, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 9. 7. 2019, č. j. 4 C 26/2010-576, a ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 26. 7. 2019, č. j. 4 C 26/2010-584, kterým Okresní soud v Blansku zamítl žalobu pro zmatečnost podanou žalovanou proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 12. 7. 2016, č. j. 4 C 26/2010-424, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2018, č. j. 37 Co 343/2016-475, odmítl (§243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, - srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje způsobilé vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.); o tuto obligatorní náležitost již nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání definovat, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části. Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti v tom, že „podle §237 o. s. ř., ze strany odvolacího soudu došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, což má vliv na správnost napadeného rozhodnutí a dovolacím soudem by měla být vyřešená právní otázka posouzena jinak“ , aniž by vymezila, která - již vyřešená - právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatelky.
Navíc z obsahu dovolání lze usuzovat, že formulace, aby odvolacím soudem vyřešená právní otázka (blíže nevymezená) byla dovolacím soudem posouzena jinak, významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“, nýbrž dovolatelka se domáhá, aby dovolací soud věc posoudil odlišně od odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a z 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ostatně okolnost, že určitá právní otázka měla být odvolacím soudem posouzena jinak (než jak byla posouzena v napadeném rozhodnutí), a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.), a již proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Vzhledem k dovolacím námitkám nelze rovněž přehlédnout, že výtky ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu (zejména pak ohledně skončení řízení ve věci sp. zn. 6 C 413/2008) nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (a rozhodnutí vydaných v předcházejícím nalézacím řízení). Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti (právní moci) dovoláním napadeného rozhodnutí.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu