ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3432.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 3432/2020-563
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně LEXUS, spol. s r. o. , se sídlem v Čelákovicích, Na Stráni 1661 (identifikační číslo 489 49 604), zastoupené Mgr. Davidem Macháčkem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, proti žalovanému 1) Z. C. , bytem XY, a žalované 2) M. M. C. , bytem tamtéž, zastoupeným JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3330/220, o 250.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 278/2016, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2020, č. j, 25 Co 2/2020-502, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2020, č. j, 25 Co 2/2020-502, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 23. 10. 2019, č. j, 10 C 278/2016-446, se – ve vztahu k žalované – ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaného se odmítá .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.616 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám Mgr. Davida Macháčka, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 23. 10. 2019, č. j, 10 C 278/2016-446, uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni 250.000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 28. 10. 2015 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 249.974 Kč.
Rozsudkem ze dne 14. 5. 2020, č. j, 25 Co 2/2020-502, Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalovaným uložil zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 238.869 Kč, a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 22.371 Kč. Po právní stránce – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že zprostředkovatelská smlouva je platné právní jednání (§2445 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), že výše odměny (provize) za zprostředkování neodporuje dobrým mravům a že žalovaná se v jednání se společností MAXXUS angažovala (i) jako zmocněnkyně žalovaného (§441 o. z.), takže účastníky smlouvy o zprostředkování na straně zájemců byli oba žalovaní.
V dovolání, jímž napadli rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaní – vedle výhrady, že řízení trpí vadami –, předložili dovolacímu přezkumu otázku procesního práva (soudy obou stupňů pokračovaly v řízení přesto, že vůči žalované byl v insolvenčním řízení prohlášen úpadek) a otázku hmotného práva (předpoklady pro přiznání provize zprostředkovatelce), při jejichž řešení se podle jejich názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl, shledá-li ho přípustným.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Podle §237 o.s.ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Dovolání žalovaného přípustné není.
Dovolání žalované je přípustné, protože otázku výkladu §140a zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), vyřešily soudy obou stupňů v rozporu s tím, co je uvedeno níže.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a vyšel z toho, že smlouvou, kterou s žalovanými (zájemci) – „v blíže neurčené době ústní formou“ – uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně K&Š MAXXUS REALITY, s.r.o. (dále též „společnost MAXXUS“), se zprostředkovatelka zavázala zprostředkovat zájemcům prodej specifikovaných pozemků se stavbou (dále jen „nemovité věci“) za 9.250.000 Kč. Provizi za zprostředkování strany sjednaly ve výši 250.000 Kč. Žalovaná – rovnodílná spoluvlastnice nemovitých věcí – zastupovala při jednání se společností MAXXUS, jež vyústilo v uzavření zprostředkovatelské smlouvy, žalovaného jako zmocněnkyně, a žalovaný o jejím jednání věděl. Zprostředkovatelka zařídila fotodokumentaci předmětu zamyšleného prodeje externím fotografem, zpracovala inzerci včetně trojrozměrné vizualizace domu, inzerci zveřejnila na dvaceti specializovaných realitních serverech, nechala vyrobit a na venkovní plot instalovat reklamní poutač s nabídkou prodeje, včetně kontaktů na sebe. S osobami – potencionálními kupci – jednala a zčásti i ve spolupráci s žalovanou zajišťovala prohlídky nabízených věcí. „V přímé souvislosti“ s činností zprostředkovatelky projevili zájem o koupi nemovitých věcí za nabídkovou cenu i I. a M. M., kteří reagovali na inzerci společnosti MAXXUS. Zprostředkovatelka se o finální uzavření smlouvy zasadila zcela podstatným způsobem a mezi jejím úsilím směřujícím k zajištění příležitosti pro žalované uzavřít kupní smlouvu s třetí stranou a konečným výsledkem byla jednoznačně příčinná souvislost. Poté, co žalovaní jednostranně ukončili spolupráci se společností MAXXUS, využili přínosné výsledky její činnosti, jednali následně ve věci prodeje samostatně a kupní smlouvou z 26. 10. 2015 prodali manželům M. nemovité věci za 9.125.000 Kč.
Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem, z něhož vyšel odvolací soud, a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1, věty první, o.s.ř. Dovolatelé zjevně uvedený předpoklad opomíjejí, posuzují-li nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu z vlastní interpretace rozhodných skutečností [že žalovaný nedal žalované souhlas k uzavření zprostředkovatelské smlouvy (nepověřil ji zastoupením), že společnost MAXXUS nesdělila žalovaným kontaktní údaje manželů M., že k uzavření kupní smlouvy došlo na základě samostatné inzerce žalované, že zprostředkovatelka naopak manžele M. od koupě nemovitých věcí odrazovala a že její činnost k uzavření kupní smlouvy nesměřovala]. Otázku hmotného práva – posouzení nároku na odměnu za zprostředkování – tak svázali s vlastní verzí skutkového děje.
Podle ustanovení §140a insolvenčního zákona účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Rozhodnutím o úpadku se přerušují soudní a rozhodčí řízení o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§170). Není-li dále stanoveno jinak, v těchto řízeních nelze pokračovat po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku (odstavec 1/). Je-li řízení podle odstavce 1 přerušeno, nekonají se jednání a neběží stanovené lhůty. Jestliže se v řízení pokračuje, počínají lhůty běžet znovu (odstavec 2/). Přerušení řízení působí na účastníky řízení, kteří v řízení vystupují na téže straně jako dlužník, jen jde-li o nerozlučné společenství nebo o vedlejší účastenství (odstavec 3/). Jakmile se soud nebo jiný orgán příslušný k projednání a rozhodnutí věci dozví o přerušení řízení podle odstavce 1, vyrozumí o tom účastníky řízení; současně je poučí, že v řízení nelze pokračovat po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku. Rozhodnutí již vydaná se v době, kdy je řízení přerušeno, nedoručují, ledaže se týkají i jiných pohledávek; bylo-li řízení přerušeno po doručení rozhodnutí, avšak ještě předtím, než rozhodnutí nabylo právní moci, nenabývá rozhodnutí v rozsahu, v němž bylo řízení přerušeno, právní moci. Jestliže se v řízení pokračuje, rozhodnutí se doručuje znovu (odstavec 4/).
V usnesení ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 29 Cdo 2952/2018, Nejvyšší soud – s odkazem na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5749/2016, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 128/2018, zabývajícího se výkladem úpravy obsažené v §140a insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2014 – připomněl:
1) „Jestliže soudní řízení o pohledávce věřitele vůči (insolvenčnímu) dlužníku, zahájené (žalobou) před okamžikem, kdy nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek dlužníka [tedy (ve smyslu §109 odst. 4 insolvenčního zákona) před okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení, v insolvenčním rejstříku], probíhá i v okamžiku zveřejnění rozhodnutí o úpadku dlužníka v insolvenčním rejstříku (§140a odst. 1 věta první insolvenčního zákona) a jde-li o pohledávku, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou [což je i pohledávka, u které věřitel (lhostejno proč) zmeškal propadnou lhůtu k přihlášení], nebo o pohledávku na kterou se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášenou, anebo o pohledávku, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje (§170 insolvenčního zákona) soudní řízení o takové pohledávce se tímto okamžikem přerušuje (ex lege) [§140a odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona].
2) „Je-li (následně) způsobem řešení úpadku dlužníka reorganizace nebo oddlužení (§4 odst. 1 písm. b/ a c/, §4 odst. 2 písm. b/ a c/ insolvenčního zákona) nelze v přerušeném řízení pokračovat do skončení insolvenčního řízení. Účinky rozhodnutí o úpadku totiž při reorganizaci trvají do právní moci usnesení, jímž insolvenční soud vezme na vědomí splnění reorganizace (§364 odst. 2 insolvenčního zákona) a insolvenční zákon zákaz pokračování v řízení při reorganizaci a při oddlužení neprolamuje (§140a odst. 1 věta třetí insolvenčního zákona).“
„Současně v soudní praxi není pochyb o tom, že vada řízení vyvolaná tím, že soud pokračoval v řízení a vydal rozhodnutí v době, v níž bylo řízení přerušeno, je vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 32 Cdo 2584/98, uveřejněný pod číslem 74/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně judikatury tam dále označené, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2181/2008, uveřejněný pod číslem 95/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“
V projednávaném případě 28. 8. 2019, kdy bylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno usnesení Městského soudu v Praze z téhož dne – č. j, MSPH 90 INS 17787/2019-A-7 –, jímž insolvenční soud zjistil úpadek žalované a povolil jeho řešení oddlužením, nastaly účinky rozhodnutí o úpadku žalované (dlužnice); probíhající řízení zahájené 2. 9. 2016 o zaplacení provize sjednané s právní předchůdkyní žalobkyně (pohledávky, která má být v insolvenčním řízení uplatněna přihláškou, viz §173 odst. 2 insolvenčního zákona) bylo přerušeno. V přerušeném řízení lze pokračovat až po skončení insolvenčního řízení (z insolvenčního rejstříku vyplývá, že se tak dosud nestalo, srov. §413 insolvenčního zákona).
Protože žalovaní mají v probíhajícím řízení postavení samostatných společníků ve smyslu §91 odst. 1 o.s.ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1050/2000), je dovolání důvodné jen ve vztahu k žalované.
Lze uzavřít:
1) Žalovaný neuvedl žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř.; Nejvyšší soud proto – aniž se zabýval namítanými vadami řízení (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.) – jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
2) Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené procesní otázky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. uplatnila žalovaná důvodně, Nejvyšší soud – ve vztahu k ní – rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se vztahují i na něj (§243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným se nezdůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu