ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3589.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 3589/2019-532
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Stavební spořitelny České spořitelny, a. s. , se sídlem v Praze 3, Vinohradská 180/1632, identifikační číslo osoby 60197609, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému T. H. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, o 201.328,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 6 EC 126/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2018, č. j. 27 Co 175/2016-464, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.422,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Lošana, advokáta.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 16. 1. 2013, č. j. 6 EC 126/2011-167, ve spojení s opravným usnesením ze dne 21. 3. 2013, č. j. 6 EC 126/2011-174, a opravným usnesením ze dne 22. 4. 2014, č. j. 6 EC 126/2011-189, bylo tehdy rovněž žalovanému M. K. a žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 201.328,20 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení, s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného; v rozsahu částky 740,90 Kč bylo řízení zastaveno a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného (ve vztahu k M. K. shora uvedený rozsudek ve znění opravných usnesení nabyl právní moci dne 6. 3. 2013) Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 5. 2015, č. j. 27 Co 453/2014-221, zrušil ve vztahu k němu rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravných usnesení ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 3. 2016, č. j. 6 EC 126/2011-355, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 8. 2017, č. j. 6 EC 126/2011-386, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 201.328,20 Kč s blíže specifikovanými úroky a úroky prodlení, přičemž plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně s M. K. jako dlužníkem uzavřela dne 23. 11. 2001 smlouvu o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke stavebnímu spoření č. 94-31119477/8060 ve výši 260.000,- Kč (dále jen „Smlouva“). Úvěr byl čerpán dne 30. 11. 2001 v plné výši. Žalovaný podepsal dne 23. 11. 2001 prohlášení o ručitelském závazku k této smlouvě. Jelikož úvěr nebyl splácen, dlužník a žalobkyně uzavřeli dne 23. 9. 2003 dodatek č. 1 Smlouvy, kde dlužník uznal co do důvodu a výše svůj dluh z titulu neuhrazeného úvěru ze stavebního spoření ve výši 210.008,50 Kč a uzavřel dohodu o splátkovém kalendáři. Dlužník však dluh stále nesplácel a dne 7. 4. 2006 byl sjednán dodatek č. 2 Smlouvy, který podepsali jak dlužník, tak ručitel, jehož součástí byla opět dohoda o splátkách po 4.000,- Kč měsíčně s poslední splátkou v říjnu 2009 ve výši 145.000,- Kč. Dlužník ani ručitel přes výzvu ze dne 7. 1. 2009 dluh neuhradili a úvěr byl rozhodnutím ze dne 28. 2. 2009 zesplatněn. Jelikož žalovaný neprokázal, že by pohledávku uhradil, ani netvrdil žádné skutečnosti, které by zpochybnily uplatněný nárok žalobkyně, soud žalobě vyhověl.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 12. 2018, č. j. 27 Co 175/2016-464, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výroku o věci samé, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků a státu. Odvolací soud zopakoval dokazování ohledně existence pohledávky žalobkyně z úvěrové smlouvy a její výše, a dospěl ke shodným skutkovým zjištěním jako soud prvního stupně. Ten však pochybil, jestliže se nezabýval námitkou promlčení vznesenou žalovaným. Odvolací soud při posouzení otázky promlčení vyšel z dodatku č. 2 Smlouvy, který byl dne 7. 4. 2006 podepsán dlužníkem M. K. a 12. 4. 2006 žalovaným. V něm M. K. s odkazem na §323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), uznal svůj závazek vůči žalobkyni v celkové výši 281.429,10 Kč. Součástí tohoto dodatku byla nová dohoda o splatnosti uznaného dluhu, ve které se M. K. zavázal dluh splatit v pravidelných měsíčních splátkách od dubna 2006 po 4.000,- Kč s tím, že poslední splátka ve výši 145.000,- Kč byla splatná v říjnu 2009. Poslední splátka byla zaplacena dne 26. 9. 2008. I pokud by nejzazším termínem pro stanovení počátku běhu promlčecí doby byl říjen 2007, kdy M. K. poprvé neuhradil řádně a včas sjednanou splátku, byla žaloba (soudu prvního stupně doručená 11. 8. 2011) podána v průběhu čtyřleté promlčecí doby (§397 obch. zák.). Nárok uplatněný žalobou tedy není promlčen. Ve vztahu k námitce (ne)pravosti podpisu žalovaného na prohlášení o ručitelském závazku ze dne 23. 11. 2001 odvolací soud akcentoval, že ve své výpovědi na Policii ČR dne 24. 11. 2005 v procesním postavení svědka žalovaný potvrdil pravost svého podpisu na tomto prohlášení. Dokazováním pak bylo prokázáno, že číslo občanského průkazu uvedené na tomtéž ručitelském prohlášení se shoduje s číslem občanského průkazu žalovaného, který mu byl vydán dne 14. 7. 1997 a jehož odcizení bylo nahlášeno až 21. 1. 2002. Podle odvolacího soudu není zřejmé, z jakého důvodu by žalovaný podepisoval dodatek ke smlouvě o úvěru č. 2, kdyby již dříve nepodepsal ručitelské prohlášení. Z uvedených důvodů tak neshledal důvod pro znalecké zkoumání podpisu žalovaného na ručitelském prohlášení ze dne 23. 11. 2001.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť podle jeho přesvědčení rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda v případě, kdy dlužník uzná svůj závazek podle ustanovení §323 a §407 odst. 1 obch. zák. a zaváže se jej uhradit ve splátkách, běží nová promlčecí lhůta již ode dne, kdy dlužník podepsal uznání závazku, či až ode dne, kdy dlužník přestal splácet jednotlivé splátky svého dluhu a ve vztahu ke splátkám, jež měly být zaplaceny, až ode dne zesplatnění zbytku dluhu. Má za to, že tuto otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, představovanou jeho rozsudky ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1297/2004, a ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1695/2005, podle kterých při písemném uznání peněžitého závazku podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. začíná běžet nová čtyřletá promlčecí doba ve smyslu ustanovení §407 odst. 1 obch. zák. již ode dne, kdy dlužník písemné uznání vyhotovil.
Přípustnost dovolání žalovaný dále spatřuje v řešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, neboť soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví v situaci, kdy na základě jiných důkazů dospěl k závěru, že žalovaný nepochybně spornou listinu podepsal.
Žalobkyně navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Rozsudek odvolacího soudu nemůže být v rozporu se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1297/2004, uveřejněného pod číslem 101/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1695/2005, neboť jejich závěry nedopadají skutkově na situaci v nyní projednávané věci. Je pravda, že v rozsudku ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1297/2004, publikovaném pod č. 101/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“), na který odkázal Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 1695/2005, byl přijat závěr, podle něhož „při písemném uznání peněžitého závazku podle ustanovení §323 odst. 1 obch. zák. začíná běžet nová čtyřletá promlčecí doba ve smyslu ustanovení §407 odst. 1 obch. zák. již ode dne, kdy dlužník písemné uznání vyhotovil, a nikoli teprve jeho dojitím do sféry věřitele; ke dni vyhotovení uznání nastává i vyvratitelná domněnka existence uznaného závazku,“ který Nejvyšší soud odůvodnil tím, že „právní teorie ani soudní praxe doposud nepochybovala o tom, že okamžikem, ke kterému v intencích §323 odst. 1 obch. zák. nastávala vyvratitelná domněnka existence uznaného závazku, se pojil s vlastním vyhotovením písemného uznání dlužníkem a nikoli teprve s dobou jeho následného dojití do sféry adresáta (věřitele). To přitom je plně v souladu s logikou věci; zákon zde vychází z předpokladu, že dlužník v době pořízení písemného uznání závazku má (musí) vědět, jaké jsou jeho závazky. Obráceně pak platí, že lze stěží presumovat (a vyvratitelnou domněnku existence závazku založit) vědomost dlužníka o stavu uznaného závazku v pozdějším časovém okamžiku nahodile závislém na době, kdy se uznání závazku ocitne v dispoziční sféře adresáta (věřitele).“ Tyto závěry přitom dopadají do poměrů uznání závazku jako jednostranného adresného právního úkonu. Dovolatel ovšem přehlíží, že v nyní souzené věci jak dodatek č. 1 ze dne 23. 9. 2003 ke smlouvě o poskytnutí překlenovacího úvěru a úvěru ze stavebního spoření podepsaný (jen) M. K., ale zejména dodatek č. 2 ze dne 7. 4. 2006 ke stejné smlouvě podepsaný dlužníkem M. K. i žalovaným jako ručitelem, mimo uznání závazku ve smyslu §323 obch. zák. obsahuje dohodu o splátkách takto uznaného závazku (dluhu) v celkové výši 281.429,10 Kč k datu 4. 4. 2006. Dlužník a ručitel (dlužníci) sjednali dohodu o splátkách, podle níž se zavázali „dlužnou částku, úhrady a úroky, tak jak jsou jimi uznány v části I. počínaje měsícem dubnem 2006 splácet úvěr v pravidelných měsíčních splátkách po 4.000,- Kč vždy k 25. dni každého měsíce … v měsíci říjen 2009 činí splátka úvěru 145.000,- Kč.“ Nutno připomenout, že plnění ve splátkách není částečným plněním, nýbrž jde o plnění podle §392 odst. 2 obch. zák., kdy u práva na dílčí plnění běží promlčecí doba pro každé dílčí plnění samostatně. Platí zároveň, že stane-li se pro nesplnění některého dílčího závazku splatný závazek celý, běží promlčecí doba od doby splatnosti nesplněného závazku (§392 odst. 2 věta druhá obch. zák.). Judikatura dovolacího soudu zároveň dovodila, že stane-li se „pro nezaplacení některé splátky splatným celý zbytek dluhu, začíná běžet promlčecí doba ode dne splatnosti zbytku nesplněného dluhu (srov. §392 odst. 2 obch. zák. in fine - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1190/2009). “ Odvolací soud se tak neodchýlil od výše citované judikatury. Správně posuzoval promlčení podle jednotlivých splátek, neboť dodatky došlo ke změně splatnosti dluhu.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, namítá existenci vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, a pomíjí přitom, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud – jsou-li skutečně dány - přihlédne, jen za zde nenaplněného předpokladu, že dovolání je přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Pro úplnost - mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání - nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu