ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3645.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 3645/2019-230
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně V. E. , bytem XY, zastoupené JUDr. Pavlem Zálišem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Nádražní náměstí 299/8, proti žalované AURES Holdings a.s. , se sídlem v Praze 8, Dopraváků 874/15, identifikační číslo osoby 01759299, zastoupené Mgr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Praze 8, Dopraváků 723/1, o zaplacení 208 799 Kč s příslušenstvím proti vydání vozidla, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 58/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2019, č. j. 53 Co 2/2019-187, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2019, č. j. 53 Co 2/2019-187, se ve výroku I., jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 7. 8. 2018, č. j. 9 C 58/2017-123, tak, že se žaloba ohledně částky 208 799 Kč s příslušenstvím oproti vydání vozidla XY, rok výroby 2009, VIN XY, zamítá, a v nákladovém výroku III., ruší a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 8. 2018, č. j. 9 C 58/2017-123, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 208 799 Kč spolu s 8,05 % ročním úrokem z prodlení z této částky od 8. 6. 2017 do zaplacení proti vydání předmětu koupě vozidla XY, rok výroby 2009, VIN: XY (výrok I.), návrh žalované, aby žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit jí 203 000 Kč spolu s 8,05 % ročním úrokem z prodlení z této částky od 13. 7. 2018 do zaplacení, zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako kupující dne 7. 2. 2016 zakoupila od žalované jako prodávající osobní vozidlo XY, rok výroby 2009, VIN: XY za kupní cenu 208 799 Kč a při přebírání tohoto vozidla zaplatila žalované za přípravu vozu k prodeji 6 459 Kč a za „garanci carlife“ 200 Kč. Za uvedenou kupní cenu žalobkyně převzala vozidlo, které mělo na tachometru uvedený nájezd 149 300 km. Tento nájezd byl rovněž uveden v příloze č. 2 ke kupní smlouvě (protokol o zkušební jízdě a předání vozidla) a ke skutečnému stavu ujetých kilometrů zde byl vyznačen údaj možný nesoulad – bez garance . Žalobkyně nechala ověřit skutečný stav počtu ujetých kilometrů a z výpisu historie vozidla ze dne 19. 4. 2016 zjistila, že vozidlo má ve skutečnosti najeto 324 537 km. Podle výpisu historie vozidla Autotracer ze dne 20. 4. 2016 má vozidlo nájezd 324 500 km. Z důvodu podstatného rozdílu mezi počtem ujetých kilometrů uvedeným na tachometru a skutečným stavem, který žalobkyně považuje za podstatné porušení kupní smlouvy ze dne 7. 2. 2016, odstoupila dne 10. 5. 2016 od kupní smlouvy a požádala žalovanou o vrácení kupní ceny vozidla. Žalovaná přípisem ze dne2. 6. 2016 sdělila, že odstoupení od smlouvy považuje za právně neúčinné, neboť žalobkyně byla na možný nesoulad počtu najetých kilometrů výslovně upozorněna a že údaj o skutečném nájezdu 324 537 km považuje za nevěrohodný, jelikož vozidlo vykoupila dne 8. 7. 2015 se stavem tachometru 148 000 km a s vozidlem za období, co vůz vlastnila, 176 357 km nenajezdila. Soud prvního stupně dále ze znaleckého posudku ustanoveného znalce zjistil, že v systému vozidla je provedena softwarová blokace a počet kilometrů z řídící jednotky nelze načíst, tedy nelze zjistit skutečný počet ujetých kilometrů. S přihlédnutím k opotřebení vozidla znalec dovodil, že vozidlo odpovídá opotřebení počtu cca 250 000 km a více a stav 350 000 až 370 000 km je stav dost dobře technicky přijatelný. Pokud jde o cenu vozidla v době jeho prodeje, pak pokud by vozidlo ke dni prodeje mělo ujeto cca 150 000 km, cena tohoto vozidla by činila 207 569 Kč včetně DPH, pokud by vozidlo mělo ujeto cca 340 000 km, pak by cena vozidla ke dni prodeje činila cca 140 000 Kč.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi účastníky byla platně uzavřena kupní smlouva, z níž dlužník (žalovaná) plnil ve smyslu §1916 odst. 1 písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) vadně, jestliže prodal žalobkyni (jako spotřebiteli) osobní automobil s vyznačeným nájezdem na tachometru 149 300 km, byť připustil možný nesoulad. Žalovaná totiž jako podnikatel a profesionál působící v daném oboru měla (a mohla) vědět, že stav vozidla neodpovídá deklarovanému počtu ujetých kilometrů. Odkaz na možný nesoulad počtu ujetých kilometrů není důvodem, který by omezil práva žalobkyně podle §2174 o. z. Odstoupila-li žalobkyně pro rozpor s kupní smlouvou (skutečný nájezd vozidla je cca o 175 500 km větší, než je deklarováno v kupní smlouvě) ve smyslu §2002 odst. 1 o. z. od smlouvy, odstoupila platně, jelikož jí pro podstatné porušení kupní smlouvy žalovanou vznikl na toto odstoupení nárok. Řádným odstoupením od kupní smlouvy se závazek účastníků plynoucí z této smlouvy podle §2004 odst. 1 o. z. zrušil od samého počátku, žalobkyni i žalované tak podle §2993 o. z. vznikla vzájemná restituční povinnost, tedy žalované závazek vrátit kupní cenu vozidla a žalobkyni závazek vrátit vozidlo.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 2. 2019, č. j. 53 Co 2/2019-187, změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení 208 799 Kč s příslušenstvím oproti vydání vozidla XY, rok výroby 2009, VIN: XY, zamítl (výrok I.), zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, po zopakování důkazu přílohou č. 2 ke kupní smlouvě (protokol o zkušební jízdě a předání vozidla) dovodil, že žalovaná na nesoulad mezi údajem o stavu tachometru a skutečným stavem ujetých kilometrů vozidla žalobkyni upozornila a splnila tak informační povinnost podle §2084 o. z. Koupila-li – míní odvolací soud - žalobkyně vozidlo i přes upozornění na vadu věci, předmět plnění (vozidlo) se dostal do souladu se smlouvou a pozbyl charakteru vady (§2099 odst. 1 ve spojení s §2095 o. z.); nemohly tak být naplněny důvody pro odstoupení od smlouvy podle §2002 odst. 1 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Má za to, že odvolací soud v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5153/2016, uzavřel, že došlo ke splnění informační povinnosti o stavu počtu ujetých kilometrů podle §2084 o. z. a žalobkyně - z důvodu nesouladu údaje o stavu tachometru a skutečném stavu ujetých kilometrů vozidla – nemohla odstoupit od kupní smlouvy pro její podstatné porušení žalovanou. Je přesvědčena, že se žalovaná pouze snažila zbavit odpovědnosti za vady vozidla, jestliže v kupní smlouvě uvedla, že neodpovídá za nesoulad uvedeného stavu tachometru se skutečným stavem počtu ujetých kilometrů. Takové ujednání je v rozporu s ustanovením §2174 o. z., v rozporu s požadavkem přiměřenosti a zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností smluvních stran v neprospěch spotřebitele (žalobkyně), což zakládá jeho neplatnost. Předesílá, že ani cena vozidla (předmětu koupě) neodpovídala tomu, že by vozidlo bylo prodáváno jako vadné, naopak bylo prodáváno za cenu obvyklou, ačkoliv rozdíl mezi skutečně najetými kilometry a udávanými byl zásadní.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky splnění povinnosti prodávajícího notifikovat vady prodávané věci a zproštění odpovědnosti prodávajícího za to, že prodávaná věc (osobní automobil identifikovaný – mimo jiné – počtem ujetých kilometrů) je při převzetí kupujícího ve shodě s kupní smlouvou, v poměrech právní úpravy zakotvené v občanském zákoníku účinném od 1. 1. 2014 dosud neřešené.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle §2079 odst. 1 o. z., kupní smlouvou se prodávající zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu.
Podle §2099 odst. 1 o. z., věc je vadná, nemá-li vlastnosti stanovené v §2095 a 2096. Za vadu se považuje i plnění jiné věci. Za vadu se považují i vady v dokladech nutných pro užívání věci.
Podle §2095 o. z., prodávající odevzdá kupujícímu předmět koupě v ujednaném množství, jakosti a provedení. Nejsou-li jakost a provedení ujednány, plní prodávající v jakosti a provedení vhodných pro účel patrný ze smlouvy; jinak pro účel obvyklý.
Podle §2158 odst. 1 o. z., je-li prodávajícím podnikatel, platí pro prodej při jeho podnikatelské činnosti kromě obecných ustanovení o kupní smlouvě i ustanovení tohoto pododdílu [rozuměj pododdíl 5 – zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě], ledaže je kupujícím také podnikatel a při uzavření smlouvy je z okolností zřejmé, že se koupě týká také jeho podnikatelské činnosti.
Podle §2161 odst. 1 o. z., prodávající odpovídá kupujícímu, že věc při převzetí nemá vady. Zejména prodávající odpovídá kupujícímu, že v době, kdy kupující věc převzal,
a) má věc vlastnosti, které si strany ujednaly, a chybí-li ujednání, takové vlastnosti, které prodávající nebo výrobce popsal nebo které kupující očekával s ohledem na povahu zboží a na základě reklamy jimi prováděné,
b) se věc hodí k účelu, který pro její použití prodávající uvádí nebo ke kterému se věc tohoto druhu obvykle používá,
c) věc odpovídá jakostí nebo provedením smluvenému vzorku nebo předloze, byla-li jakost nebo provedení určeno podle smluveného vzorku nebo předlohy,
d) je věc v odpovídajícím množství, míře nebo hmotnosti a
e) věc vyhovuje požadavkům právních předpisů.
Všeobecná ustanovení o závazcích (hlava I. části čtvrté o. z.) zahrnující obecnou úpravu práv z vadného plnění (§1914 a násl. o. z.), doplňuje úprava zvláštní (hlava II části čtvrté o. z.) týkající se závazků z právních jednání – včetně koupě (oddíl 2 – obecná ustanovení o koupi - §2079 a násl. o. z.). Ustanovení §2099 o. z. v prvním odstavci normuje, že věc (která je předmětem koupě – srov. §2079 o. z.) je vadná, nemá-li vlastnosti stanovené v §2095, podle něhož prodávající odevzdá kupujícímu předmět koupě v ujednaném množství, jakosti a provedení. Nejsou-li jakost a provedení ujednány, plní prodávající v jakosti a provedení vhodných pro účel patrný ze smlouvy; jinak pro účel obvyklý.
Zvláštní ustanovení o prodeji zboží v obchodě (pododdíl 5 oddílu 2) se v projednávané věci uplatní proto, že prodávající (žalovaná) vystupoval jako podnikatel a jednalo se o prodej při jeho podnikatelské činnosti, přičemž kupující (žalobkyně) nevystupoval jako podnikatel, ani z okolností při uzavření smlouvy nevyplynulo, že se koupě týká také jeho podnikatelské činnosti.
Platí, že prodávající odpovídá kupujícímu, že věc při převzetí nemá vady , a zejména prodávající odpovídá kupujícímu, že v době, kdy kupující věc převzal, má věc vlastnosti, které si strany ujednaly [srov. §2161 odst. 1 písm. a) o. z.]. Z řečeného vyplývá, že je třeba rozlišovat (i) odpovědnost za faktické vady v právním smyslu, jimiž se rozumí nedostatky vlastnosti nebo projevů, které vzhledem k obsahu smlouvy, prohlášení prodávajícího o zaručených vlastnostech nebo ustanovení právních předpisů nebo technických norem měla prodaná věc mít, a (ii) odpovědnost za to, že předmět koupě je při převzetí kupujícím ve shodě s kupní smlouvou.
Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 728/2014 konstatoval, že „počet ujetých kilometrů je při prodeji motorového vozidla jednou z podstatných skutečností určujících výši jeho prodejní ceny. Cenu a atraktivnost ojetého vozu určuje především technický stav, rok výroby a intenzita s jakou byl používán předchozím majitelem. O těchto skutečnostech dobře vypovídá stav počítadla kilometrů.“.
Závěru odvolacího soudu, že žalovaná splnila svoji informační povinnost (§2084 o. z.) a upozornila kupující (žalobkyni) na vadu věci spočívající v nesouladu mezi deklarovaným stavem v kupní smlouvě a skutečným stavem ujetých kilometrů prodávané věci, v důsledku čehož „se předmět smlouvy dostal do souladu se smlouvou“, nelze přisvědčit.
Podle odvolacího soudu prodávajícímu ke zproštění se odpovědnosti za vadné plnění spočívající v nesouladu deklarovaného a skutečného stavu počtu ujetých kilometrů v kupní smlouvě stačilo, aby zcela obecně o možném nesouladu informoval stranu kupující, která v takovém případě pozbyla možnosti uplatnit práva z vadného plnění. Odvolací soud přitom nevzal v úvahu, že žalovaná notifikovala toliko možný nesoulad v počtu skutečně najetých kilometrů oproti stavu deklarovanému v kupní smlouvě, aniž by tento nesoulad specifikovala. Byť prodávající nemá povinnost zjišťovat počet skutečně najetých kilometrů, neznamená to, že by se obecnou notifikací možné (hypotetické) existence nesouladu v kupní smlouvě deklarovaného počtu ujetých kilometrů a stavu skutečného mohl odpovědnosti (bez dalšího) zprostit, nebylo-li prokázáno, že se smluvní strany dohodly, že kupující na sebe převezme riziko nesouladu v kupní smlouvě deklarovaného stavu a skutečného stavu ujetých kilometrů prodávané věci a že právě pro tuto vadu si ujednaly např. slevu z kupní ceny (§2167 o. z.). Z provedeného dokazování naopak vyplývá, že cena obvyklá u vozidla s nájezdem deklarovaným v kupní smlouvě odpovídala v okamžiku koupě kupní ceně vozidla zaplacené žalobkyní, zatímco cena obvyklá u téhož vozidla zohledňující skutečný stav ujetých kilometrů by byla zhruba o třetinu nižší. Závěr odvolacího soudu, že notifikací jen hypotetické možnosti nesouladu deklarovaného stavu počtu ujetých kilometrů v kupní smlouvě a stavu skutečného se předmět smlouvy dostal do souladu se smlouvou, tudíž neobstojí.
Dovolatelce proto lze přisvědčit, že i v nyní posuzované věci se uplatní závěry dovozené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5153/2016, z nichž plyne, že „jestliže je v kupní smlouvě vozidlo identifikováno (i) tachometrovým náběhem kilometrů, tak jeho technický stav musí odpovídat – kromě jiných znaků – také ujetým kilometrům. Prodávající se nemůže zprostit odpovědnosti, že tomu tak není, tj. nepoměřovat celkový technický stav vozidla tachometrovému náběhu uvedenému ve smlouvě, i když má pochybnosti o skutečném počtu ujetých kilometrů. To platí za předpokladu, že rozdíl mezi deklarovaným stavem v kupní smlouvě a následně zjištěným skutečným stavem ujetých kilometrů je zásadní . “
Vzhledem k tomu, že odvolací soud nastolenou otázku posoudil odchylně od závěrů uvedených výše, přičemž se dopadem rozdílu mezi deklarovaným stavem v kupní smlouvě a následně zjištěným stavem ujetých kilometrů z hlediska odpovědnosti žalované jako prodávající nezabýval, byl dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí ve výroku I. a v závislém výroku III. o nákladech řízení před soudy obou stupňů (tedy s výjimkou výroku II., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zčásti potvrzen) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 2. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu