ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3704.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 3704/2020-124
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně M. F. , bytem XY, zastoupené Mgr. Kateřinou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30, proti žalované M. R. , bytem XY, zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 25/2018, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, č.j. 4 Cmo 147/2019-102, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2020, č.j. 4 Cmo 147/2019-102, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 2. 2019, č.j. 15 Cm 25/2018-66, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zrušení rozhodčího nálezu ze dne 22. 3. 2018, č.j. 2712/2017-21, a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 7.163 Kč. Smlouva ze dne 27. 7. 2017 – argumentuje soud prvního stupně – založila více právních vztahů osob, které ji uzavřely, přičemž závazkový poměr mezi žalobkyní a žalovanou není vztahem spotřebitelky a podnikatelky ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění zákonů č. 245/2006 Sb., č. 296/2007 Sb., č. 7/2009 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 19/2012 Sb., č. 91/2012 Sb., č. 303/2013 Sb., č. 230/2016 Sb., č. 258/2016 Sb. a č. 296/2017 Sb. (dále jen „ZRŘ“). Dohoda účastnic ve smlouvě o tom, že „veškeré spory ohledně právních vztahů založených touto smlouvou budou rozhodovány v rozhodčím řízení,“ není neplatná a rozhodčí nález byl vydán v rámci pravomoci rozhodce (§31 písm. a/ ZRŘ).
Usnesením ze dne 17. 6. 2020, č.j. 4 Cmo 147/2019-102, Vrchní soud v Praze změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že rozhodčí nález zrušil, a žalované přiznal na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 19.338,50 Kč.
Podle odvolacího soudu byl rozhodčí nález vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu (§2 odst. 1, §31 písm. a/ ZRŘ). Ve smlouvě, kterou uzavřely čtyři subjekty – žalobkyně, žalovaná, A. R. a TIMBUS s. r. o. – byla jen posledně jmenovaná v postavení podnikatele ve smyslu §420 o. z., protože ekonomickým účelem smlouvy bylo zajištění podnikatelského záměru společnosti, jinak řečeno, smlouva byla uzavřena s ohledem na koupi zastavené nemovité věci vydlužitelkou, „což v konečném důsledku znamená, že společnost TIMBUS s. r. o. prokazatelně byla smluvní stranou i zástavní smlouvy.“
V dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná poněkud konfúzním způsobem vymezila otázku hmotného práva, kterou pokládá za dosud neřešenou [ „zda pod spory ze smluv, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů …, je třeba rozumět i spory ze smlouvy uzavřené mezi podnikatelem a fyzickou osobou - nepodnikatelem, pokud je tato fyzická osoba, která je podle této smlouvy povinna poskytnout podnikateli zboží, jinou movitou nebo nemovitou věc, službu nebo jiné plnění (dodavatel), a podnikatel je podle smlouvy povinen poskytnout fyzické osobě - nepodnikateli za toto plnění úplatu (odběratel)“ ]. S přiměřenou dávkou benevolence vylučující přísně formální kritéria pro specifikaci dovolacího důvodu je obsahem dovolání nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, podle něhož důsledkem právního jednání TIMBUS s. r. o. ve vztazích založených smlouvou z 27. 7. 2017 a kupní smlouvou uzavřenou s žalobkyní jako vlastnicí zástavy je neplatnost rozhodčí doložky týkající se právního poměru účastnic vzniklého ze smlouvy o zřízení zástavního práva.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení výše formulované otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena [§237, §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“)].
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle ustanovení §2 odst. 1 a 3 ZRŘ se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů ze smluv, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel, sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu nebo o nichž to stanoví zvláštní zákon, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Rozhodčí smlouva se může týkat a) jednotlivého již vzniklého sporu (smlouva o rozhodci), nebo b) všech sporů, které by v budoucnu vznikly z určitého právního vztahu nebo z vymezeného okruhu právních vztahů (rozhodčí doložka).
Podle ustanovení §31 písm. a/ ZRŘ zruší soud na návrh kterékoliv strany rozhodčí nález, jestliže byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu.
Podle ustanovení §419 o. z. je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
Po opakování důkazu listinou vyšel odvolací soud z toho, že 27. 7. 2017 uzavřeli žalovaná (zapůjčitelka, zástavní věřitelka), žalobkyně (zástavní dlužnice), TIMBUS s. r. o. (vydlužitelka) a A. R. (ručitel) smlouvu o zápůjčce a o zřízení zástavního práva. Žalovaná přenechala vydlužitelce 7.000.000 Kč, žalobkyně – vlastnice bytové jednotky s podílem na společných částech domu (dále jen „nemovitá věc“) – zřídila ve prospěch žalované k nemovité věci zástavní právo za účelem „zajištění všech dluhů společnosti TIMBUS s. r. o. vůči M. R., které na základě této smlouvy vznikly, anebo které mohou na základě této smlouvy v budoucnu vzniknout.“ Obě účastnice se dále dohodly: „Bude-li návrh na vklad zástavního práva … anebo věcného práva zákazu zatížení a zcizení … do katastru nemovitostí z důvodu vad této zástavní smlouvy příslušným katastrálním úřadem zamítnut, anebo bude-li vkladové řízení příslušným katastrálním úřadem z téhož důvodu zastaveno, zástavní dlužník se zavazuje, že do deseti dnů poté, co k tomu bude zástavním věřitelem písemně vyzván, uzavře se zástavním věřitelem novou zástavní smlouvu se shodným obsahem, která však nebude obsahovat vady, pro které byl návrh na vklad zástavního práva a věcného práva zákazu zcizení a zatížení zástavy do katastru nemovitostí zamítnut, anebo pro které bylo vkladové řízení zastaveno. Poruší-li zástavní dlužník tuto povinnost, bude povinen zaplatit zástavnímu věřiteli smluvní pokutu v částce 300.000 Kč; tato smluvní pokuta je splatná prvního dne měsíce následujícího po měsíci, ve kterém zástavní dlužník povinnost porušil.“ Podle článku VI bodu 9 smluvní strany učinily nesporným, že „dnešního dne, tedy dne 27. 7. 2017, uzavřely též kupní smlouvu, na jejímž základě se vydlužitel (rozuměj TIMBUS s. r. o.) stane výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí.“ A. R. prohlásil, že jako ručitel splní veškeré splatné dluhy TIMBUS s. r. o. vniklé na základě smlouvy, nesplní-li je vydlužitelka (čl. VII), a v článku VIII se smluvní strany dohodly, že všechny spory z právních vztahů založených smlouvou rozhodne v rozhodčím řízení jediný rozhodce Mgr. Petr Sýkora.
Nálezem ze dne 22. 3. 2018, č.j. 2712/2017-21, Mgr. Petr Sýkora, rozhodce, rozhodl o rozhodčí žalobě M. R. tak, že v rozhodčím řízení žalované (M. F.) uložil povinnost uzavřít s M. R. k zajištění specifikovaných dluhů TIMBUS s. r. o. smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovité věci, jejíž znění je obsahem výroku I., žalobu o 300.000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a výrokem III. zamítl žádost o znění zástavní smlouvy v rozsahu „na jejímž základě poskytla M. R. společnosti TIMBUS s. r. o. zápůjčku ve výši 7.000.000 Kč.“
V první řadě je nutné zdůraznit, že v rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1835/2012, na který odkázal odvolací soud, Nejvyšší soud v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 posuzoval, zda zprostředkovatelská smlouva sjednaná v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, je spotřebitelskou smlouvou, na niž se vztahují předpisy týkající se ochrany spotřebitele, zejména ustanovení §55 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. V projednávané věci, jejímž předmětem je otázka pravomoci rozhodce, jsou závěry uvedeného rozhodnutí nepoužitelné.
Odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že obsahem listiny z 27. 7. 2017 je více právních jednání: Smlouva o peněžité zápůjčce uzavřená mezi žalovanou a TIMBUS s. r. o. (§2390 a násl. o. z.), zástavní smlouva, jíž žalobkyně zajistila dluhy vydlužitelky (§1312 a násl. o. z.) a prohlášení ručitele o tom, že uspokojí žalovanou, nesplní-li vydlužitelka své dluhy (§2018 a násl. o. z.). Jeho závěr, že fyzické osoby – žalobkyně, žalovaná a ručitel – nebyly ve vzniklých právních vztazích v postavení podnikatelů (§420, §421 o. z.), vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, které přezkumu v dovolacím řízení nepodléhají. Nesprávnost právního posouzení otázky pravomoci rozhodce má základ v interpretaci právních vztahů subjektů „čtyřstranné smlouvy“ z hlediska zamýšleného ekonomického cíle vydlužitelky, tj. získání finančních prostředků na koupi nemovité věci, kterou žalobkyně zastavila.
Závady váznoucí na nemovité věci zapsané ve veřejném seznamu – např. zástavní právo k věci – přecházejí bez dalšího na nabyvatele spolu s vlastnickým právem (§1107 odst. 1 o. z.). Osobou zřizující zástavní právo k nemovité věci za účelem zajištění dluhu nebyl obligační dlužník (TIMBUS s. r. o.), ale žalobkyně - vlastnice zástavy (srov. §2010 odst. 1 o. z.). Jestliže vydlužitelka nabyla vlastnické právo k žalobkyní zastavené nemovité věci, má při výkonu zástavního práva postavení zástavního dlužníka a musí strpět uspokojení zajištěných pohledávek příjemce jistoty - zástavní věřitelky (srov. §1359 a násl. o. z.). Převodem vlastnictví nemovité věci zatížené zástavním právem se však vydlužitelka nestala stranou smlouvy, jíž se žalobkyně zavázala zástavní věřitelce (žalované) jistotou za dlužníkovo plnění. Vyjádřeno v obecné rovině, dlužník, jehož dluh zajistila třetí osoba zřízením zástavního práva na věci, se nestane stranou zástavní smlouvy, jestliže zatíženou věc nabyl od této osoby koupí do svého vlastnictví * . Z toho plyne, že rozhodčí doložka týkající se rozhodování (majetkového) sporu ze smlouvy o zřízení zástavního práva z 27. 7. 2017 je platná a že pravomoc rozhodce spor projednat a rozhodnout o něm byla dána.
Lze uzavřít, že odvolací soud otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil v rozporu s tím, co je uvedeno shora. Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2, věta první, o.s.ř.). Učinil tak rozsudkem podle §243f odst. 4 o.s.ř., i když odvolací soud – nesprávně – rozhodl formou usnesení (srov. §220 odst. 1, §223 o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu