ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3744.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 3744/2020-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky - Úřadu práce České republiky , se sídlem v Praze 7, Dobrovského 1278/25 (identifikační číslo 724 96 991), krajské pobočky v Příbrami, se sídlem v Příbrami, nám. T. G. Masaryka 145, proti žalovaným 1/ F. H. , bytem XY, a 2/ V. F. , bytem XY, o zaplacení 66.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 21 C 346/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020, č. j. 19 Co 342/2019-26, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhá zaplacení 66.000 Kč (s příslušenstvím) s odůvodněním, že J. Š., narozené XY, zemřelé 5. 1. 2019 (oprávněné), byl přiznán příspěvek na péči, přičemž pečující osobou byla žalovaná 1/ a k přijetí vypláceného příspěvku zmocnila oprávněná žalovanou 2/. Žalované žalobkyni neoznámily, že oprávněná byla od října 2017 hospitalizována a příspěvek na péči neoprávněně přijímaly až do prosince 2018.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 1. 2020, č. j. 19 Co 342/2019-26, potvrdil usnesení ze dne 30. 9. 2019, č. j. 21 C 346/2019-14, kterým Okresní soud Praha-východ zastavil řízení a rozhodl o postoupení věci Úřadu práce České republiky, krajské pobočce v Příbrami. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že k projednání a rozhodnutí sporu v soudním řízení není dána pravomoc soudu (§7, §103, §104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“). O povinnosti vrátit přeplatek příspěvku na péči totiž rozhoduje krajská pobočka Úřadu práce, která příspěvek vyplácí nebo naposledy vyplácela (§22 odst. 1, 4 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů). Svůj závěr podpořil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 33 Cdo 885/2016.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právní otázce, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Je přesvědčena, že závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 33 Cdo 885/2016, kterým podpořil svou argumentaci odvolací soud, nelze v nyní posuzované věci použít, neboť vrácení přeplatku příspěvku není požadováno po oprávněné osobě a žalované příspěvek nepřijímaly po smrti oprávněné.
Dovolací soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odstavec 1). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odstavec 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odstavec 3).
Podle §22 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění účinném od 1. 1. 2015 (dále jen „zákon č. 108/2006 Sb.“), je příjemce příspěvku, který přijal příspěvek nebo jeho část, ačkoliv musel z okolností předpokládat, že byl vyplacen neprávem nebo ve vyšší částce, než náležel, nebo jinak způsobil, že příspěvek byl vyplacen neprávem nebo v nesprávné výši, povinen tento přeplatek vrátit; povinnost vrátit příspěvek nebo jeho část má též osoba, která po smrti oprávněné osoby přijala příspěvek nebo jeho část, které jí nenáleží. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení rozhoduje o povinnosti vrátit přeplatek podle odstavců 1 a 2 krajská pobočka Úřadu práce, která příspěvek vyplácí nebo naposledy vyplácela. Přeplatky vybírá krajská pobočka Úřadu práce, která o povinnosti vrátit přeplatek rozhodla.
Dovolatelka se mýlí, má-li za to, že závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozhodnutí ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 33 Cdo 885/2016, nelze na nyní posuzovaný spor použít, neboť se nejedná o totožný případ. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí vysvětlil, že není pochyb o tom, že příspěvek na péči přiznává Úřad práce jako orgán státní správy (srov. §7 zákona č. 108/2006 Sb.) a nejde tedy o věc vyplývající z poměrů soukromého práva, nýbrž o „věc jinou“ ve smyslu §7 odst. 3 o. s. ř., kterou by soud v občanském soudním řízení mohl projednat a o ní rozhodnout, jen stanoví-li to zákon. Žádné zákonné ustanovení svěřující rozhodování o přeplatcích příspěvku na péči soudům v občanském soudním řízení neexistuje; naopak, zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, založil v této oblasti pravomoc správních úřadů, a to do 31. 12. 2011 obecních úřadů obce s rozšířenou působností a od 1. 1. 2012 (dosud) krajských poboček Úřadu práce.
Argumentace dovolatelky, že žalované nejsou osoby oprávněné ve smyslu §22 odst. 1 zákona č. 108/2006 Sb., ani osoby, které neoprávněně přijaly příspěvek nebo jeho část po smrti oprávněné osoby, nemůže závěr o nedostatku zákonem dané pravomoci soudu k projednání věci o vrácení přeplatku příspěvku na péči ovlivnit. Z hlediska právní otázky, na níž je napadené rozhodnutí založeno, tj. otázky pravomoci soudu k rozhodnutí o vrácení přeplatku příspěvku na péči, je totiž postavení žalovaných nerozhodné; příspěvek na péči byl přiznán (a určen) oprávněné osobě, která s ním disponovala (i v době své hospitalizace, kdy jí byl vyplacen neoprávněně). Řečeno jinak, podstatné je, že státem vyplacené peníze, které stát požaduje zpět, nebyly určeny třetí osobě, nýbrž šlo o platby osobě oprávněné; právní titul plateb zůstal nezměněn. Je na orgánu, kterému přísluší ve věci vrácení přeplatku příspěvku na péči rozhodovat, aby posoudil, zda jsou žalované ve věci (vrácení přeplatku příspěvku) pasivně legitimovány, jestliže žalovaná V. F. byla oprávněnou osobou zmocněna k přebírání příspěvku (její bankovní účet byl platebním místem, kam byl příspěvek podle pokynu oprávněné poukazován), a žalované F. H. oprávněná osoba z příspěvku platila za poskytovanou péči. Není žádného důvodu, aby o vrácení přeplatku příspěvku rozhodoval soud. Odvolací soud proto nepochybil (rozhodl v intencích závěrů dovozených v ustálené judikatuře dovolacího soudu), dospěl-li k závěru, že soudy nemají pravomoc k rozhodování ve věci vrácení přeplatku příspěvku na péči ve smyslu zákona č. 108/2006 Sb.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 1. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu