ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3772.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 3772/2020-229
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně K. M. , bytem XY, zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, proti žalovanému J. M. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Stanislavem Drábkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Neklance 904/26, o 1.948.382 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 12 C 162/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j, 18 Co 259/2019-183, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2019, č. j, 18 Co 259/2019-183, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 19. 3. 2019, č. j, 12 C 162/2018-150, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 1.948.382 Kč s 8,5% úroky z prodlení od 2. 4. 2018 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 206.743,50 Kč. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že pohledávky vůči zůstaviteli (otci účastníků), které věřitelé P. K. a T. M. ohlásili v řízení o pozůstalosti vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 1568/2014, byly shledány spornými s důsledky plynoucími z ustanovení §173, §189 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný – nabyvatel pohledávek na základě postupních smluv uzavřených s věřiteli – prohlásil vůči žalobkyni, že pohledávky započítává proti její pohledávce uplatněné v řízení. Jelikož šlo o pohledávky podle §1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 89/2012 Sb.“), k započtení nezpůsobilé, nárok žalobkyně z dědické dohody nezanikl.
Rozsudkem ze dne 23. 10. 2019, č. j, 18 Co 259/2019-183, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a žalobkyni přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 39.688 Kč. Odvolací soud se nezabýval námitkou odvolatele, že nejde o pohledávky k započtení nezpůsobilé, neboť smlouvy – „s výjimkou tvrzené půjčky paní M. poskytnuté ve výši 80.900 Kč v roce 2014“ – uzavřeli věřitelé se zůstavitelem v letech 2002 až 2012, tedy za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 40/1964 Sb.“), jehož znění je pro posouzení způsobilosti pohledávek k započtení určující. Rozhodnutí soudu prvního stupně přesto shledal správným, neboť jednostranný projev žalovaného, jímž započítal proti pohledávce žalobkyně nespecifikované pohledávky nabyté smlouvami o jejich postoupení, je pro neurčitost zdánlivým právním jednáním, k němuž nelze přihlížet (§553 odst. 1, §554 zákona č. 89/2012 Sb.).
V dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaný – vyjma skutkových výhrad – za otázku hmotného práva, kterou podle jeho názoru dovolací soud dosud neřešil, označil posouzení určitosti jednostranného projevu započtení z hlediska specifikace aktivních pohledávek. Se závěrem o nicotnosti takového jednání vyslovil nesouhlas a navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně – s odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu – se ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla dovolání odmítnout, popř. zamítnout.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení hmotněprávní otázky – jakou právní úpravou se řídí zánik práva (závazku z pasivní pohledávky) započtením aktivní pohledávky, která má základ v závazkovém právním vztahu (smlouvě) založeném před 1. 1. 2014 – při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [§237, §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“)].
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §3028 zákona č. 89/2012 Sb. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1/). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2/). Není-li dále uvedeno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy (odstavec 3/, věta první).
Odvolací soud vyšel z toho, že P. K. a T. M. se přihlásili jako věřitelé zůstavitele (J. M., zemřelého 5. 9. 2014) do pozůstalostního řízení s pohledávkami ve výši 4.376.600 Kč, resp. 1.874.811,84 Kč, jejichž spornost konstatoval Obvodní soud pro Prahu 10 v usnesení z 13. 7. 2017, č. j, 27 D 1568/2014-566. Usnesením z 25. 10. 2017, č. j, 27 D 1568/2014-594, tentýž soud – mimo jiné – určil na základě společného prohlášení dědiců z 25. 10. 2016 a seznamu aktiv a pasiv obvyklou cenu aktiv pozůstalosti (5.734.644 Kč), výši pasiv pozůstalosti (164.620 Kč) a čistou hodnotu pozůstalosti (5.570.024 Kč). Pasiva pozůstalosti tvořily náklady pohřbu a dluhy uvedené ve výroku III usnesení, mezi nimiž nejsou předmětné pohledávky P. K. a T. M. uvedeny. V rámci schválené dohody účastníků (závětních dědiců) o rozdělení pozůstalosti se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni na její dědický podíl 1.948.382 Kč. P. K. oznámil žalobkyni dopisem z 27. 2. 2018, že postoupil pohledávku „za dědici pana J. M.“ ve výši 4.376.600 Kč s příslušenstvím žalovanému. T. M. oznámila žalobkyni nedatovaným dopisem, že postoupila pohledávku „za dědici pana J. M.“ ve výši 1.874.811,84 Kč s příslušenstvím žalovanému. Dopisem z 27. 3. 2018 žalovaný započetl pohledávku postoupenou P. K. ve výši dědického podílu žalobkyně, tj. 1.513.368 Kč (1948382/5634644), a pohledávku postoupenou T. M. ve výši dědického podílu žalobkyně, tj. 648.284 Kč (1948382/5634644) na „závazek úhrady vypořádání dědictví.“ Zdůraznil, že jde o dluhy zůstavitele z titulu půjček, jejichž vznik a existenci věřitelé doložili v průběhu dědického řízení do spisu a že žalobkyně s nimi byla „podrobně seznámena“ .
V rozsudku ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 77/2019, Nejvyšší soud vysvětlil, že pro určení právního režimu, jemuž podléhá určitá pohledávka, není podle §3028 odst. 3, věty první, zákona č. 89/2012 Sb. rozhodné, kdy pohledávka vznikla (ve smyslu kdy věřiteli vzniklo bezprostřední, nepodmíněné právo na plnění), nýbrž kdy vznikl právní vztah, z něhož tato pohledávka vznikla; rozhodná je tedy právní úprava, kterou se řídí smlouvou založený závazkový poměr, z něhož vzešla pohledávka. V rozsudku ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/2020, Nejvyšší soud doplnil, že „pro způsobilost pohledávek řídících se různými právními úpravami (jedna pohledávka se řídí právní úpravou účinnou do 31. 12. 2013, druhá pohledávka právní úpravou účinnou od 1. 1. 2014) k započtení je vždy rozhodná právní úprava, kterou se řídí každá z těchto pohledávek“ . To znamená, že způsobilost vzájemných pohledávek k započtení – aktivní pohledávky, kterou žalovaný jednostranně započetl, a pohledávky pasivní, která byla předmětem řízení a vůči níž žalovaný provedl zápočet – může podléhat různým právním režimům.
Právní závěr odvolacího soudu, že kompenzabilitu aktivních pohledávek, které žalovaný nabyl postupními smlouvami ( „s výjimkou tvrzené půjčky paní M. poskytnuté ve výši 80.900 Kč v roce 2014“ ), nelze posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., protože vznikly ze smluv uzavřených za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., je správný. V rozporu s tímto závěrem však určitost projevu žalovaného směřujícího k započtení poměřoval ustanovením §553 zákona č. 89/2012 Sb. a jeho interpretací shledal jednostranné právní jednání zdánlivým (§554, §555 a násl. zákona č. 89/2012 Sb.). Právní úprava účinná v době vzniku právního vztahu je určující i pro výklad právního úkonu směřujícího k zániku pohledávky započtením (v obdobných poměrech přechodného ustanovení upravujícího vztah mezi úpravou provedenou hospodářským zákoníkem a obchodním zákoníkem /§763 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb./ srov. rozsudky ze dne 16. 11. 1999, sp. zn. 32 Cdo 2016/98, a ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 246/2005). Z uvedeného vyplývá dvojí: 1) platnost jednostranného právního úkonu započtení měl odvolací soud poměřovat ustanoveními §35 odst. 2 a §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. a 2) nebude-li mít prohlášení započtení „tvrzené půjčky paní M. poskytnuté ve výši 80.900 Kč v roce 2014“ za nicotné právní jednání, nevyhne se přezkumu závěru soudu prvního stupně o nezpůsobilosti pohledávky k započtení podle §1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2021).
Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2, věta první, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 8. 2021
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu