ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3788.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 3788/2020-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně VENOLI Solution s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Sokolská 1605/66, identifikační číslo osoby 021 52 797, zastoupené Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, proti žalované Š. F. , bytem XY, zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Nové Bělé, Ovesná 356/7, o zaplacení 967.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 116 C 24/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 6. 2020, č. j. 15 Co 410/2019-210, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.101,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Kňávy, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, č. j. 116 C 24/2017-160, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1.008.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucím od 30. 8. 2014 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 6. 2020, č. j. 15 Co 410/2019-210, změnil rozsudek soudu prvního stupně co do částky 41.000,- Kč s příslušenstvím tak, že žalobu zamítl, potvrdil jej co do částky 967.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně jdoucím od 30. 8. 2014 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl, případně zamítl. Je přesvědčena, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které žalovaná v dovolání odkazuje, na projednávanou věc nedopadá. Žalovaná nadto argumentuje výhradně tvrzeními a listinami, které nemají žádnou souvislost s projednávanou věcí.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Žalovaná dovozuje přípustnost dovolání z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 26. 6. 1977, sp. zn. 3 Cdon 69/96, v němž se Nejvyšší soud obecně vyjádřil k otázce výkonu práva v rozporu s dobrými mravy. Vytýká odvolacímu soudu, že při posuzování nároku žalobkyně nepřihlédl k trestné činnosti M.Š., který se na žalované dopustil trestného činu podvodu. Veškeré dovolací námitky směřuje proti smlouvě o úvěru č. 201301 ze dne 7. 1. 2013, objasňuje okolnosti jejího uzavření a akcentuje podvodné jednání zprostředkovatele M. Š.. Má za to, že uvedené skutečnosti měly zmařit nárok žalobkyně plynoucí ze smlouvy o úvěru č. 2414000034 ze dne 13. 3. 2014, kterou uzavřela za účelem splacení svých dosavadních závazků včetně závazku vůči M. Š..
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně požaduje uhrazení 1.008.000 Kč z titulu smlouvy o úvěru č. 2414000034 ze dne 13. 3. 2014, kdy na základě dohody smluvních stran byl úvěr použit na úhradu závazků žalované u společností 4PROTECT s. r. o. ve výši 320.000 Kč, TG CREDIT CZ s. r. o. ve výši 590.000 Kč a u M. Š. ve výši 54.000 Kč a 15.000 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouvu o úvěru č. 2414000034 posoudil jako neplatnou pro rozpor s §9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, považoval za bezvýznamné vyjadřovat se k námitce žalované stran neplatnosti této smlouvy vyvolané podvodným jednáním M. Š.. Nad rámec řečeného se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který nezjistil žádný právní vztah ani jinou spojitost mezi M. Š. a žalobkyní nebo její právní předchůdkyní (v trestních řízeních ani v občanskoprávním řízení nebylo zjištěno, že by se právní předchůdkyně žalobkyně, tj. VITACREDIT s. r. o., dopustila vůči žalované podvodného jednání). Nárok žalobkyně pak posoudil v režimu práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy podle §2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jako „o. z.“).
Otázka, zda mohl být nárok žalobkyně posouzen na základě jednání M. Š. jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, popř. zda se mohlo jednat o zjevné zneužití práva ve smyslu §2 odst. 3 a §8 o. z., nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, a proto není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že žalovaná své dovolání (stejně jako svou obranu před soudy obou stupňů) staví na tvrzení, že „se stala obětí podvodného jednání, kdy obdržela úvěr ve výši 100.000 Kč a v konečném důsledků má zaplatit 1.000.000 Kč“ , přičemž zcela pomíjí několik skutečností, totiž že a) na základě smlouvy o úvěru č. 2414000034 od žalobkyně převzala finanční plnění ve výši 967.000 Kč; b) úvěrem od žalobkyně řešila svoji tíživou finanční situaci (financovala splacení několika předchozích půjček, tedy úvěr neuzavírala pouze proto, že si původně půjčila 100.000 Kč zprostředkovaně přes M. Š.) a současně se zavázala, že během šesti měsíců zpeněží svoje nemovitosti a z utržené částky úvěr doplatí; c) soudy nezjistily žádnou spojitost mezi jednáním M. Š. při uzavírání smlouvy o úvěru č. 201301 a smlouvou o úvěru č. 2414000034. Způsob, jakým žalovaná argumentuje, je tak zcela v rozporu se zjištěními soudů v předchozích řízeních a nadto žalovaná při líčení rozhodných skutečností některé zcela ignoruje.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 4. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu