ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.4195.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 4195/2019-460
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně D. K., bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Vavřinou, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1046/24, proti žalovaným 1) J. Š., bytem XY, 2) R. Š. , bytem XY, a 3) SC Servis, s. r. o., se sídlem Praha 3, Soběslavská 2064/48, identifikační číslo osoby 46709088, zastoupených Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem Praha 4, Pobočná 1395/1, o určení práva, v řízení o žalobě pro zmatečnost podané žalobkyní proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2007, č. j. 21 Cm 184/2004-164, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2009, č. j. 14 Cmo 125/2008-215, a o žalobě na obnovu řízení vedeného pod sp. zn. 21 Cm 184/2004, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 184/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2018, č. j. 11 Cmo 15/2016-378, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. 12. 2015, č. j. 1 Cm 3/2013-210, změnil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2015, č. j. 1 Cm 3/2013-202, tak, že řízení o žalobě pro zmatečnost se nepřerušuje (výrok I.), spojil řízení o žalobě pro zmatečnost a řízení na obnovu řízení ze dne 13. 10. 2014 ke společnému řízení (výrok II.), zamítl žalobu pro zmatečnost (výrok III.), zamítl žalobu na obnovu řízení (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok V.).
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. 5. 2018, č. j. 11 Cmo 15/2016-378, zastavil odvolací řízení o odvolání žalobkyně proti výrokům I. a II. usnesení soudu prvního stupně, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích III., IV. a V. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Zakládá-li dovolatelka přípustnost svého dovolání na přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen; není-li tomu tak, dovolání pro její řešení nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Takovou je žalobkyní formulovaná otázka „posouzení procesní otázky účastenství soudem ustanovené správkyně dědictví“ . Na jejím řešení není napadené rozhodnutí založeno.
Současně je třeba podotknout, že vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nerespektoval závěry dovozené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016, pomíjí skutkovou odlišnost porovnávaných kauz a citované rozhodnutí (jeho závěry) dezinterpretuje tak, aby jím podpořila vlastní tvrzení, že v projednávané věci nesprávné označení „žalobkyně“ namísto „správkyně dědictví“ vedlo oba soudy k pochybení v otázce účastenství, kteréžto zatížilo jimi vydaná rozhodnutí a potažmo řízení, která jejich vydání předcházela, vadou, v důsledku čehož jsou tato rozhodnutí nesprávná, zatímco Nejvyšší soud se v citovaném rozhodnutí zabýval otázkou identifikace žalovaného, která založila rozpor mezi tím, čeho se žalobce po skutkové stránce domáhal (vyvození osobní majetkové odpovědnosti fyzické osoby za škodu nebo jinou újmu způsobenou při výkonu funkce insolvenčního správce), a tím, že žalovaný byl označen jako představitel majetkové podstaty dlužníka, kteréžto označení vylučuje uspokojení případně přiznaného nároku z osobního majetku insolvenčního správce.
K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka v posuzovaném případě naplněna není, jsou bezcenné výtky, že soudy zatížily řízení vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti jejich rozhodnutí.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 1. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu