ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.464.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 464/2020-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Městské části Praha 1, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 681/18, proti žalovanému D. B., bytem XY, zastoupenému JUDr. Sylvou Kopeckou, advokátkou se sídlem v Praze, Zborovská 1023/21, o 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 166/2018, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2019, č. j. 54 Co 211/2019-79, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 25. 9. 2018, č. j. 13 C 166/2018-31, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 150.000,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení.
Usnesením ze dne 23. 11. 2018, č. j. 13 C 166/2018-40, tentýž soud odmítl odvolání žalovaného proti shora uvedenému rozsudku pro opožděnost.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. 4. 2019, č. j. 13 C 166/2018-71, zamítl návrh žalovaného na prominutí zmeškání lhůty pro podání odvolání i návrh na vyslovení neúčinnosti doručení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 9. 2018, č. j. 13 C 166/2018-31.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 9. 2019, č. j. 54 Co 211/2019-79, usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 4. 2019, č. j. 13 C 166/2018-71, potvrdil. Co se týče prominutí zmeškání lhůty, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nesouhlasil s tím, že návrh na prominutí lhůty byl podán opožděně. Lhůta k podání takového návrhu začala žalovanému běžet až v okamžiku, kdy se z usnesení soudu prvního stupně dozvěděl, že jeho odvolání je opožděné, tedy že účinky doručení rozsudku nastaly již 22. 10. 2018 a poslední den lhůty k podání odvolání tak připadl na 6. 11. 2018. Nelze totiž dovozovat, že by účastníku mohla uplynout patnáctidenní lhůta k podání návrhu na prominutí zmeškání lhůty uvedené v §58 odst. 1 větě druhé o. s. ř. ještě dříve, než se o zmeškání lhůty vůbec dozvěděl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, a ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2001/2013). I přesto však návrhu nelze vyhovět, neboť tvrzení žalovaného, že neobdržel písemnou výzvu k vyzvednutí zásilky uložené na poště a že se doručovaná listina objevila v jeho poštovní schránce až 21. 11. 2018, přičemž on téhož dne podal odvolání a lhůtu tedy nezmeškal, nemá pro rozhodnutí o návrhu na prominutí zmeškání lhůty k odvolání význam. Závěr o tom, zda žalovaný podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 25. 9. 2018 včas nebo opožděně, se může projevit jen v rozhodnutí odvolacího soudu o podaném odvolání, a nikoliv při rozhodování o návrhu na prominutí zmeškání lhůty (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1965/2001). Návrhu na určení neúčinnosti doručení rozsudku rovněž nemohlo být vyhověno, neboť jej žalovaný podal až potom, co bylo řízení u soudu prvního stupně jako soudu odesílajícího skončeno. V takovém případě je k posouzení, zda doručení rozhodnutí proběhlo řádně a účinně, příslušný nikoliv odesílající soud, ale soud příslušný ke zkoumání opožděnosti opravných prostředků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 66/2019, a ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 76/2019).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť podle jeho přesvědčení závisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. na právní otázce, která měla být odvolacím soudem vyřešena jinak. Na základě interpretace závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4459/2015, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 9. 1995, sp. zn. 1 Co 322/98, uveřejněného v časopise Soudní rozhledy, 1998, č. 5, s. 115-116, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 10. 1998, sp. zn. 20 Cdo 748/98, uveřejněného pod č. 42/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dovozuje, že o návrhu na prominutí zmeškání lhůty rozhodl odvolací soud v době, kdy ještě nenabylo právní moci usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. 11. 2018, č. j. 13 C 166/2018-40, tj. rozhodnutí o odmítnutí odvolání pro opožděnost. Přípustnost dovolání žalovaný dále spojuje s otázkou, při jejímž řešením se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. „tato otázka měla být vyřešena jinak“. Konkrétně jde o otázku, zda o návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení nemůže rozhodovat soud prvního stupně, ale jen odvolací soud v situaci, kdy takový návrh byl podán až poté, co bylo řízení u soudu prvního stupně jako soudu odesílajícího skončeno rozsudkem. Prosazuje názor, že bylo na místě, aby se odvolací soud jeho návrhem na vyslovení neúčinnosti doručení věcně zabýval. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl zrušit usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Ačkoli dovolatel doslovně cituje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4459/2015, že „… za této procesní situace, kdy ohledně posouzení otázky včasnosti podaného odvolání dosud nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí, je nutno v souladu se závěry vyplývajícími z rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 748/98 rozhodnout o návrhu na prominutí zmeškání lhůty. Jinak řečeno, dosud neskončené řízení o posouzení včasnosti podání odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně není bez dalšího překážkou věcného posouzení návrhu na prominutí zmeškání lhůty,“ pomíjí, že rozhodnutí „ohledně posouzení otázky včasnosti podaného odvolání“ má na mysli posuzování otázky včasnosti odvolání odvolacím soudem, neboť ve věci sp. zn. 22 Cdo 4459/2015, v návaznosti na usnesení odvolacího soudu ze dne 27. 5. 2015, č. j. 20 Co 177/2015-152, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že bylo prominuto zmeškání lhůty, soud prvního stupně v rámci autoremedury usnesením ze dne 13. 7. 2015, č. j. 21 C 248/2011-165, změnil své usnesení o odmítnutí odvolání ze dne 12. 1. 2015, č. j. 21 C 248/2011-110, tak, že se odvolání odvolatelky proti rozsudku ze dne 13. 11. 2014, č. j. 21 C 248/2011-96, neodmítá. Proti tomuto posledně zmiňovanému usnesení podala druhá procesní strana odvolání, o němž nebylo (podle obsahu spisu) v okamžiku rozhodování dovolacího soudu ve věci 22 Cdo 4459/2015 rozhodnuto. Z těchto příčin nemůže být usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. 54 Co 211/2019-79, v rozporu se závěry usnesení ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4459/2015. V nyní souzené věci totiž v okamžiku rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 5 o odmítnutí odvolání žalovaného proti rozsudku ze dne 25. 9. 2018, č. j. 13 C 166/2018-31, pro opožděnost, nebylo vedeno před odvolacím soudem žádné odvolací řízení, v jehož rámci by odvolací soud posuzoval stejnou otázkou včasnosti odvolání. Navíc v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1965/2001, odvolací soud uzavřel, že dovozuje-li žalovaný, že ve skutečnosti podal odvolání včas, tedy že lhůtu k podání odvolání nezmeškal, neboť se doručovaná listina – rozsudek – objevila v jeho poštovní schránce až 21. 11. 2018, nemohla mít taková okolnost na rozhodnutí soudu o návrhu na prominutí zmeškání žádný vliv, neboť je – jak vyplývá z ustanovení §58 o. s. ř. – pro rozhodování o tomto návrhu bezvýznamná. Při rozhodování o návrhu na prominutí zmeškání lhůty soud posuzuje, zda jsou u žalovaného dány omluvitelné důvody, pro které lhůtu k podání odvolání zmeškal. Nelze tedy tvrdit, že lhůta zmeškána nebyla.
Ve vztahu k řešení otázky vyslovení neúčinnosti doručení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 9. 2018, č. j. 13 C 166/2018-31, dovolatel dává dovolacímu soudu na výběr, zda otázka, který soud je oprávněn rozhodovat o návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení, je otázkou, při jejímž řešením se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. že „tato otázka měla být vyřešena jinak“. Posledně uvedená formulace není ovšem řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena (opětovně, ale) jinak.“ Z tohoto důvodu se dovolací soud zabýval jen tím, zda při řešení v pořadí druhé otázky, vymezující přípustnost dovolání, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V té souvislosti lze poukázat na to, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 9. 2018, č. j. 13 C 166/2018-31, u něhož se žalovaný domáhá rozhodnutí o tom, že doručení písemnosti je neúčinné, je rozhodnutím, kterým se řízení u odesílajícího soudu (soudu prvního stupně) končí. Zcela se tak prosadí závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, publikovaném pod č. 63/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž dovolací soud zdůraznil, že „nikoliv odesílajícímu soudu, ale soudům v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení) nebo soudům příslušným ke zkoumání opožděnosti (řádných a mimořádných) opravných prostředků přísluší - jako nutný předpoklad pro jejich rozhodování - také posuzování toho, zda doručení rozhodnutí proběhlo řádně (v souladu se zákonem) a účinně (zda tu není omluvitelný důvod, pro který se účastník nebo jeho zástupce nemohl s řádně doručeným rozhodnutím seznámit).“ Rozhodnutí odvolacího soudu tak zcela konvenuje ustálené judikatuře dovolacího soudu.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo (§243c odst. 3 věta prvá, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu