ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.483.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 483/2021-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně mBank S.A. , se sídlem Senatorska 18, Warszawa, Polská republika, podnikající prostřednictvím mBank S.A., organizační složky, se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Pernerova 691/42 (identifikační číslo 279 43 445), zastoupené JUDr. Vlastimilem Piherou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalovanému M. S. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Klimentská 1216/46, o žalobě proti rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 163/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2020, č. j. 29 Co 148/2020-310, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.014 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Vlastimila Pihery, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
Žalobou z 18. 5. 2015 se žalobkyně domáhala, aby soud změnil nález finančního arbitra z 9. 7. 2014, registrační číslo 264/SU/2013, evidenční číslo FA/5270/2014, ve spojení s rozhodnutím o námitkách z 19. 3. 2015, registrační číslo 264/SU/2013, evidenční číslo FA/2928/2015, tak, že se zamítají návrhy žalovaného na určení, že „výše úroku z úvěru ze smlouvy … je … ve výši diskontní sazby platné v době uzavření této smlouvy zveřejněné Českou národní bankou,“ a na vrácení částky 65.280 Kč ( „přeplatku vzniklého v důsledku již uhrazených úroků ve výši sjednané ve smlouvě …“ ); současně požadovala zrušení povinnosti „zaplatit podle §17a zákona o finančním arbitrovi sankci ve výši 15.000 Kč.“
Rozsudkem ze dne 1. 10. 2020, č. j. 29 Co 148/2020-310, Městský soud v Praze změnil žalobu zamítající rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. 12. 2019, č. j. 25 C 163/2015-255, tak, že žalobě vyhověl, tj. zamítl návrhy žalovaného (v řízení před arbitrem navrhovatele) na určení, že „výše úroku z úvěru ze smlouvy … je ode dne jejího uzavření 0,05% p.a.,“ a na zaplacení 65.280 Kč; současně rozhodl, že se žalobkyni neukládá povinnost zaplatit sankci 15.000 Kč. Žalobkyni přiznal na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 66.368 Kč. Odvolací soud respektoval závazný právní názor vyjádřený v rozsudku ze dne 27. 8. 2019, č. j. 33 Cdo 2807/2018-222, jímž Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů. Náležitosti smlouvy o spotřebitelském úvěru nemusejí být uvedeny „v jedné listině označené jako smlouva.“ Formulář standardních informací vyhovuje požadavku vyjádřenému v §6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 24. 2. 2013 (dále jen „zákon č. 145/2010 Sb.“); jinak řečeno, žalovaný prostřednictvím formuláře obdržel informace stanovené v příloze č. 3 odst. 1, písm. f/, l/ a m/ zákona č. 145/2010 Sb. Náklady spojené s životním pojištěním dlužníka byly zohledněny při výpočtu roční procentní sazby nákladů (RPSN) a ve vztahu k výši poplatku za přistoupení ke skupinovému životnímu pojištění (14.625 Kč) se plně uplatní závěry formulované ve výše označeném rozhodnutí dovolacího soudu. Dopad sankce v podobě úročení spotřebitelského úvěru diskontní sazbou uveřejněnou Českou národní bankou (§8 zákona č. 145/2010 Sb.) by byl v daném případě nepřiměřený.
Dovolání, kterým žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1, věty první, o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Odvolací soud vyšel z následujícího skutkového stavu. Dne 5. 11. 2012 uzavřel žalovaný jako žadatel (a J. S.) s žalobkyní podle §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, smlouvu o neúčelovém hypotečním úvěru „mHypotéka Light“ č. GHL084073484/2012, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému neúčelový hypoteční úvěr, tj. zástavním právem k nemovitosti zajištěný spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb. ve výši 975.000 Kč, a žalovaný se zavázal úvěr splatit, zaplatit úroky a další příslušenství hypotečního úvěru za podmínek uvedených v úvěrové smlouvě. Podle článku 2 ( „Zajištění hypotečního úvěru“ ) bodu 1 písm. a/ smlouvy o úvěru „k zajištění veškerých pohledávek a nároků, které bance vznikly nebo vzniknou v souvislosti s čerpáním hypotečního úvěru, poskytne žadatel bance následující zajištění: zřízení zástavního práva jako práva věcného k následujícím nemovitostem….“ . V článku 3 ( „Úroková sazba hypotečního úvěru“ ) je v bodu 1 uvedeno, že „smluvní strany sjednávají variabilní úrokovou sazbu hypotečního úvěru, která je ke dni uzavření této smlouvy ve výši 4,87 % p.a.“ V článku 5 ( „Podmínky čerpání hypotečního úvěru“ ) bodu 1 písm. c/ je uvedeno, že „hypoteční úvěr lze čerpat až po splnění následujících podmínek, popř. předložení níže uvedených dokumentů odsouhlasených bankou: předložení návrhu/ů na vklad zástavního práva k zástavní nemovitosti s potvrzením jeho/jejich přijetí příslušným katastrálním úřadem s vyznačeným datem podání a číslem jednacím přiděleným tomuto/těmto návrhu/návrhům příslušným katastrálním úřadem“ . V článku 5 bodu 2 smlouvy je uvedeno, že „žadatel se dále zavazuje doložit bance do 15. 1. 2013 vznik zástavního práva k zástavní nemovitosti originálem/y výpisu/ů z katastru nemovitostí se zapsaným zástavním právem zajišťujícím pohledávky banky ze smlouvy v 1. pořadí“ . Podle článku 8 ( „Povinnosti žadatele“ ) bodu 1 patří „k základním povinnostem žadatele zejména zřídit právní zajištění hypotečního úvěru a uhradit veškeré náklady spojené se zřízením, udržováním, uvolněním a změnou zajištění hypotečního úvěru“ . Podle článku 16 bodu 1 smlouvy „věci touto smlouvou výslovně neupravené se řídí podmínkami, Sazebníkem bankovních poplatků mBank, Úrokovým lístkem mBank a Formulářem obsahujícím standardní informace o spotřebitelském úvěru, které jsou nedílnou součástí této smlouvy. Žadatel prohlašuje, že se seznámil s těmito dokumenty, souhlasí s jeho ustanoveními a uznává jeho závazný charakter“ . Dne 31. 10. 2012 žalovaný podepsal „Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“ . V jeho bodu 2 ( „Popis základních vlastností spotřebitelského úvěru“ ) je uvedeno, že „k zajištění veškerých pohledávek a nároků, které mBank vznikly nebo vzniknou v souvislosti s čerpáním hypotečního úvěru, poskytne žadatel mBank následující zajištění: a) Zřízení zástavního práva jako práva věcného k nemovitosti“ . Podle bodu 3 ( „Náklady spotřebitelského úvěru“ ) strany dohodly „proměnlivou úrokovou sazbu úvěru ve výši 4,87 % p.a. dle referenční sazby PRIBOR 1M“ se zdůrazněním povinnosti zaplatit notářské poplatky, a to konkrétně za „úřední ověření podpisů na zástavní smlouvě pro účely vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí“ . Dále stanovily roční procentní sazbu nákladů (RPSN) 5,38% p.a. „s reprezentativním příkladem uvádějícím veškeré předpoklady použité pro výpočet sazby“ [úroková sazba úvěru 4,87%, poplatek za MKonto 0 Kč, jednorázový poplatek za životní pojištění k hypotečnímu úvěru 1,5% ze schválené výše úvěru za první dva roky, měsíční poplatek za životní pojištění k hypotečnímu úvěru (platný od 25. měsíce splácení úvěru) 0,025% z aktuální výše nesplacené jistiny]. V bodě 4 formuláře nazvaného „Další důležité právní aspekty“ je uvedeno, že „informace poskytnuté ve formuláři jsou platné ode dne jejich poskytnutí po dobu pěti dní“ . V řízení před finančním arbitrem žalovaný prokázal, že v souvislosti s uzavřením smlouvy o úvěru uhradil náklady za úřední ověření podpisů na zástavní smlouvě pro účely vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, stejně jako poplatek za návrh na zahájení řízení o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí (listiny č. 17127, S/50537/2012-101 z 2. 11. 2012).
Finanční arbitr nálezem ze dne 9. 7. 2014, ev. č. FA/5270/2014, určil, že výše úroků z úvěru ze smlouvy o úvěru č. GHL084073484/2012 uzavřené 5. 11. 2012 mezi žalovaným a žalobkyní činí ode dne jejího uzavření 0,05 % p.a. (výrok I), žalobkyni uložil zaplatit žalovanému 65.280 Kč (výrok II), zamítl návrh, jímž se žalovaný domáhal zaplacení úroků z prodlení z úroků z úvěru za trvání smluvního vztahu převyšující úrokovou sazbu 0,05 % p.a. (výrok III) a žalobkyni uložil zaplatit na označený bankovní účet sankci ve výši 15.000 Kč (výrok IV). Žalobkyně – konstatuje finanční arbitr v odůvodnění nálezu – porušila §6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., neboť ve smlouvě u úvěru neuvedla veškeré předpoklady použité pro výpočet RPSN a veškeré náklady související s úvěrem, které je žalovaný povinen platit, a současně se žalovaný ve smyslu §8 zákona č. 145/2010 Sb. těchto nedostatků smlouvy o úvěru vůči žalobkyni dovolal. Úvěr poskytnutý na základě smlouvy o úvěru se tak pokládá od počátku za úročený ve výši diskontní sazby uveřejněné Českou národní bankou platné v době uzavření této smlouvy, tj. ve výši 0,05 % p.a. Rozhodnutím ze dne 19. 3. 2015, ev. č. FA/2928/2015, zamítl finanční arbitr námitky žalovaného i žalobkyně a nález potvrdil.
I po doplnění dokazování v řízení před soudy nižších stupňů se uplatní závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, č. j. 33 Cdo 2807/2018-222, na které dovolací soud odkazuje.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4838/2015, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 133/2017, zaujal – ve vztahu k písmenu f/ odst. 1 přílohy č. 3 (roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr, veškeré předpoklady použité pro výpočet této sazby a celkovou částku splatnou spotřebitelem, vyjádřenou číselným údajem a vypočtenou k okamžiku uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr) názor, že „pouze ve výjimečných případech, ve kterých chybné uvedení zákonem vyžadovaných údajů zcela zjevně nemůže ohrozit naplnění shora popsaného účelu právní úpravy, lze uvažovat o tom, že zákonem stanovená sankce se neuplatní. Bude tomu tak například tehdy, nemohl-li chybně uvedený údaj nijak ovlivnit rozhodnutí spotřebitele uzavřít s věřitelem smlouvu o spotřebitelském úvěru“ . V nyní souzené věci je nepochybné, že výše poplatků za ověření podpisu ve spojení s poplatkem za návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí a za přistoupení ke skupinovému životnímu pojištění je vzhledem k celkové výši poskytnutého úvěru zanedbatelná. Proto nelze uvažovat, že by tato informace nějakým zásadním způsobem žalovaného ovlivnila v rozhodování, zda předmětnou úvěrovou smlouvu uzavře či nikoliv. Přihlédnout je nezbytné k celkovému kontextu smlouvy o spotřebitelském úvěru. Informace o nutnosti zaplatit výše uvedené poplatky ve smlouvě nebyla opomenuta; naopak, ve smlouvě je – a to dokonce vícekrát – zmíněno zajištění hypotečního úvěru formou zřízení zástavního práva k blíže specifikovaným nemovitostem. Z toho muselo být každému průměrnému spotřebiteli zřejmé, že vklad zástavního práva do katastru nemovitostí bude nutné v souvislosti s úvěrem provést, a že takový úkon nějakému poplatku podléhá. Ochranu spotřebitele není možné chápat jako bezbřehou a je nutné při posouzení, zda je potřeba spotřebitele chránit oproti situacím, kde si svojí vlastní nedůsledností přivodil pro sebe nepříznivé následky, hledat rovnováhu. V tomto ohledu Nejvyšší soud poukazuje na nález ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, ve kterém Ústavní soud připomněl, že již několikrát aplikoval zásadu poctivosti v oblasti ochrany spotřebitele, a to ve formě tzv. „principu důvěry“ . V nálezu ze dne 6. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 3/06, uvedl: „Ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám způsobil. Uplatňování principu důvěry v úkony dalších osob při veškerém sociálním styku s nimi je základním předpokladem pro fungování komplexní společnosti (Luhmann, N.: Vetrauen. Ein Mechanismus der Reduktion socialer Komplexität. Stuttgart 1989, str. 1). Důvěru je třeba pokládat za elementární kategorii sociálního života. Jednak vyjadřuje vnitřní postoj odrážející eticky odůvodněné představy a očekávání jednotlivých členů společnosti a z druhé strany je výrazem principu právní jistoty, který představuje jednu z fazet materiálně, tj. hodnotově, chápaného právního státu, jehož ústavněnormativní výraz je obsažen v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Naznačená konkretizace principu právního státu je oním principem, který působí na straně stěžovatele a proti principu autonomie vůle, kterého se dovolávají obecné soudy. Je pak primárně úkolem obecných soudů najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti“ (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 342/09). Vztáhnuto na projednávanou věc lze dojít k závěru, že žalobkyně neměla v úmyslu výše uvedené poplatky jakkoliv před žalovaným skrývat. Navíc je nutno si uvědomit, že obecná informace o tom, že úřední ověření podpisu a vklad práva do katastru nemovitostí není zdarma, by měla být známá každému občanovi.
V rozsudku ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. C-42/15, který se týkal spotřebitelské úvěrové smlouvy, Soudní dvůr zdůraznil, že „sankce musí být přiměřené závažnosti porušení, která postihují, zejména zajištěním skutečně odrazujícího účinku, přičemž musí respektovat obecnou zásadu proporcionality“ (shodně bod 30 rozsudku Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18).
V nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3725/13, Ústavní soud uvedl následující: „Nelze nicméně po vzoru předválečného pozitivismu ("zákon je zákon", lex dura, sed lex) pouze zdůrazňovat, že "smlouva je smlouva". To platí v tom smyslu, že princip autonomie vůle v soukromoprávních vztazích nemůže být nahrazován jednostranně usměrňujícími (paternalistickými) zásahy ze strany státu. Postavení silnější strany (je druhou stranou téhož právního vztahu) nelze považovat z povahy věci samé za něco protiprávního, či dokonce neústavního. Postavení úvěrující banky je založeno rovněž právem a je její věcí v rámci svobody podnikání, aby se dožadovala ochrany svých práv proti případným nepříznivým rozsudkům obecných soudů; samozřejmě v případě, že by to dosahovalo intenzity zásahu do jejích ústavně zaručených práv, konkrétně práva či svobody usilovat o dosažení zisku v souvislosti s poskytováním úvěru. Princip autonomie vůle tedy není absolutní hodnotou (contractus durus, sed contractus) právě s ohledem na princip ochrany spotřebitele, ze kterého, jde-li o nyní posuzované souvislosti, plyne požadavek transparentnosti smluvních ujednání, která jsou klientovi bankou předkládána k podpisu. Z nich musí být zřejmé, jaké bude finální finanční zatížení žadatele o úvěr (příjemce úvěru), neboť pouze takto informovaný klient banky může učinit spolehlivou komparaci na trhu dostupných a nabízených úvěrů, aniž by později zjistil, že vycházel ze záměrně zkreslených informací“ .
Právní úsudek odvolacího soudu – že sankce uvedená v §8 zákona č. 145/2010 Sb. (úročení úvěru diskontní sazbou České národní banky) je vzhledem ke konkrétním specifikům této věci nepřiměřená – vychází z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu.
K námitce žalovaného, podle níž se odvolací soud dostal do rozporu s výslovným zněním zákona, dovolací soud poznamenává, že teleologická redukce, při níž nejde o výklad práva, nýbrž o jeho aplikaci, je namístě právě v takovém případě, o který jde v souzené věci. Ustanovení §8 zákona č. 145/2010 Sb. nepotřebuje výklad na bázi interpretačních pravidel právních jednání, jeho hypotéza i dispozice jsou jednoznačné. Smysl a účel této právní normy (ochrana spotřebitele) však vyžaduje, aby se pravidlo hypotézy na vztah účastníků založený smlouvou o neúčelovém hypotečním úvěru neuplatnilo (srov. nález Ústavního soudu z 13. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 318/06).
Na řešení otázky interpretace spotřebitelských smluv – zde smlouvy o neúčelovém hypotečním úvěru – není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Neuvedl-li dovolatel žádnou právní otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 19. 10. 2021
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu