ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.56.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 56/2020-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České televize , se sídlem v Praze 4 - Podolí, Na Hřebenech II 1132/4, zastoupené JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Resslova 956/13, proti žalované Š. P. , bytem XY, zastoupené JUDr. Miloslavou Coufalovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Neštěmická 779/4, jako procesní nástupkyni J. P. , zemřelé dne XY, naposledy bytem XY, o zaplacení 2.160,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 3/2017, o dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2019, č. j. 9 Co 61/2019-28, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 31. 1. 2019, č. j. 14 C 3/2017-15, rozhodl, že v řízení o zaplacení částky 2.160,- Kč s příslušenstvím bude na straně žalované pokračováno se Š. P., narozenou XY, bytem XY, jako procesní nástupnicí po zemřelé žalované J. P.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 13. 5. 2019, č. j. 9 Co 61/2019-28, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které není přípustné.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Se zřetelem ke shora uvedeným východiskům je pro danou věc určující posouzení otázky přípustnosti dovolání pro případ procesního nástupnictví podle §107 o. s. ř. v řízení, jehož předmětem jsou neuhrazené televizní poplatky podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích ve výši 2.160,- Kč, tzn. zda jde o řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok (rozuměj výrok o procesním nástupnictví) peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, a zda nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy či o nárok z pracovněprávního vztahu [§238 odst. 1 písm. c) o.s. ř.]. Je-li pojmově vyloučeno, aby šlo o nárok z pracovněprávního vztahu, pak nezbývá než posoudit, zda požadavek na zaplacení televizních poplatků vyplývá ze vztahu podléhajícího regulaci spotřebitelských vztahů. Nutno mít na paměti, že spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná (§419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“), a že ten, „kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele (§420 odst. 1 o. z.); pro účely ochrany spotřebitele a pro účely §1963 o. z. se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele (§420 odst. 2 o. z.).
Nutno předeslat, že v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1229/2020, byl přijat závěr, podle něhož „[R]ozhlasové a televizní poplatky podle zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, jsou „jinou podobnou povinnou platbou“ ve smyslu §240 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.“ Na podporu tohoto závěru Nejvyšší soud přijal ve vztahu k televiznímu poplatku následující argumentaci:
- svou povahou jde o „platbu povahy neekvivalentní, veřejné, placené veřejné instituci na veřejně prospěšný účel a uložené a podrobně upravené zákonem, u něhož převažují prvky veřejnoprávní úpravy.“ [bod 43],
- slouží k financování České televize [srovnej bod 44],
- Česká televize poskytuje službu veřejnosti tvorbou a šířením televizních programů, popřípadě dalšího multimediálního obsahu a doplňkových služeb na celém území České republiky za účelem naplňování demokratických, sociálních a kulturních potřeb společnosti a potřeby zachovat mediální pluralitu [bod 45],
- Česká televize jako instituce zřízená státem při absenci soukromoprávního úkonu (jednání), jejíž orgány jsou utvářeny státem a která (v některých směrech) podléhá státnímu dohledu a její účel je veskrze veřejný, je typickou veřejnoprávní institucí [bod 47],
- Česká televize je veřejnou institucí hospodařící s prostředky určenými pro veřejně prospěšný účel (z nichž naprosto převážnou část tvoří televizní poplatky), a to pod kontrolou státu jako jejího zřizovatele a garanta jejího fungování [bod 53],
- platba televizního poplatku je uložena a podrobně upravena zákonem, konkrétně zák. č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích [bod 58],
- obsah právního vztahu mezi poplatníkem televizního poplatku a Českou televizí je podrobně a ve všech podstatných částech upraven zákonem, který neobsahuje dispozitivní ustanovení typická pro soukromoprávní vztahy rovnoprávných účastníků [bod 59],
- televizní poplatky jsou svého druhu daní z majetku (konkrétně daní z vlastnictví, držení či obecně z užívání televizního přijímače jako movité hmotné věci) se zvlášť poukázaným výnosem nikoliv ve prospěch státního rozpočtu, ale ve prospěch zákonem určeného provozovatele vysílání (srov. Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 701, a též Rozehnal, A.: Zákon o České televizi. Komentář. Wolters Kluwer. Praha 2018, dostupný v ASPI). Svou konstrukcí se televizní poplatky staly skutečnými majetkovými daněmi, když jsou placeny pravidelně a ne vždy je za ně poskytnuta odpovídající protihodnota (Radvan, M.: Rozhlasový a televizní poplatek aneb daň z rádia a z televizoru. Daně a finance. Praha: LexisNexis CZ, 2006, roč. 14, č. 3, s. 16-18) – [bod 62],
- nejde o úhradu za poskytnutí služby [srovnej bod 63],
- Česká televize … je veřejnou instituci hospodařící s televizními poplatky jakožto prostředky určenými pro veřejný účel, a to pod institucionalizovaným dohledem státu. [bod 97],
- povinnost platit televizní poplatek je stanovena a podrobně upravena zákonem, přičemž tato úprava je konstruována podobně jako např. u daní. Vznik ani obsah platební povinnost není založen dispozitivními úkony účastníků právního vztahu. V zákoně o rozhlasových a televizních poplatcích převažují prvky veřejnoprávní úpravy [bod 98],
- televizní poplatek je – stejně jako jiné veřejnoprávní poplatky – platbou povinnou, vynutitelnou, nenávratnou a neekvivalentní. Jde o svého druhu daň z majetku. Tato povaha televizního poplatku byla zdůrazněna už v zák. č. 252/1994 Sb. a v důvodové zprávě k němu. Nejde o úhradu za poskytnutí služby. Zaplacení poplatku neodpovídá nárok na příjem vysílání v nějakém rozsahu (v nějakém čase) [bod 99].
Z výše uvedené argumentace je zřejmé, že rozhodnutí o procesním nástupnictví v důsledku univerzální sukcese (§107 odst. 1 a 2 o. s. ř.) vydané v řízení, jehož předmětem je zaplacení částky 2.160,- Kč z titulu nezaplacených televizních poplatků nebylo vydáno ve věci vyplývající z pracovněprávního vztahu ani ze spotřebitelské smlouvy (vztah mezi poplatníkem televizního poplatku a Českou televizí není spotřebitelským vztahem, byť ve sporu o jeho zaplacení rozhodují obecné soudy v civilním řízení), a tak podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání přípustné.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k výsledku dovolacího řízení nerozhodoval Nejvyšší soud o návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení pro bezpředmětnost.
K absenci výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu