ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.578.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 578/2021-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci J. K. , bytem v XY, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalovanému L. B. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Miroslavou Michálkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Bezručova 2297/2, o vrácení daru, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 7 C 47/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 10. 2020, č. j. 75 Co 244/2010-183, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě – pobočka ve Olomouci rozsudkem ze dne 6. 10. 2020, č. j. 75 Co 244/2010-183, potvrdil rozsudek ze dne 22. 5. 2020, č. j. 7 C 47/2019-161, jímž Okresní soud v Šumperku zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY v katastru nemovitostí pro obec XY, katastrální území XY na LV č. XY, a to pozemku p. č. st. XY - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba domu č. p. XY v části XY, a pozemků p. č. XY - ostatní plocha o výměře 368 m 2 a p. č. XY - trvalý travní porost o výměře 1685 m 2 , a rozhodl o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, která převzal od soudu prvního stupně, že žalobce převedl na žalovaného bezúplatně (darem) předmětné nemovitosti darovací smlouvou sepsanou formou notářského zápisu ze dne 25. 10. 2010, přičemž žalovaný zřídil v jeho prospěch věcné břemeno jejich doživotního a bezplatného užívání a zároveň bylo ujednáno, že náklady spojené s opravami a údržbou, s placením daní, pojistného či jiných poplatků spojených s vlastnictvím nemovitostí nese žalovaný. Dne 2. 2. 2011 sepsal žalobce u notáře závěť, kterou svůj majetek odkázal žalovanému a vydědil tím své dcery s tím, že žalovaný mu jako jediný pomáhá, investoval do oprav domu částku 400.000 Kč a jako jediný mu byl oporou v těžkých chvílích, uhradil za něj jeho dluhy. Žalovaný hradil veškeré náklady spojené s převodem nemovitostí, půjčil žalobci nejméně 320.000 Kč, jejichž vrácení nepožadoval, řešil situaci ohledně domu, který se nachází na cizích pozemcích (uzavíral nájemní smlouvy, uhradil dlužné nájemné, řešil geometrické plány a směnu pozemků). Darované nemovitosti užívá výlučně žalobce. V době uzavření darovací smlouvy probíhaly na domě opravy a úpravy, které žalovaný spolufinancoval, podílel se na výstavbě plotu, výměně expanzní nádoby, koupil traktor, štípačku a pilu; cenu věcí hradil z části hotově a z části z úvěru. V letech 2012-2015 převedl žalovaný na účet žalobce celkem 40.000 Kč na úhradu domovní daně a jiné náklady. Dne 16. 12. 2015 žalobce dopisem odvolal svůj dar žalovanému s odůvodněním, že se žalovaný nedodržel slib ohledně hrazení oprav domu, resp. že hrubě porušil dobré mravy tím, že se dlouhou dobu nestaral o údržbu a opravy domu. Žalovaný na výzvu k vrácení daru reagoval dne 22. 12. 2015 sdělením, že – byť je tvrzení v ní obsažené nepravdivé - dar žalobci vrátí, nahradí-li mu investice a půjčky, které žalobci poskytl, resp. zaplatí-li mu 500.000 Kč. Teprve s odstupem cca tří let dne 13. 12. 2018 žalobce žalovanému odpověděl, že s mimosoudním vyřešením věci, které mu žalovaný navrhl v roce 2015, souhlasí, žalovaný však s ohledem na další výdaje související s darovanými nemovitostmi a růst cen nemovitostí již neměl o takové řešení zájem. K výzvě soudu žalobce specifikoval následujících 8 případů, ve kterých ho žalovaný zklamal: 1) na celkovou rekonstrukci koupelny žalovaný přispěl částkou 25.000 Kč, zatímco žalobce vynaložil 130.000 Kč; 2) žalovaný odmítl realizovat malou čistírnu odpadních vod za cca 60.000 Kč; 3) v důsledku poruchy kotle v lednu 2015 byl instalován náhradní zdroj, na který žalovaný přispěl pouze 7.000 Kč, ačkoli náklady činily 21.589 Kč; 4) žalobce sám financoval fasádu a zednické práce, zejména přístavbu místnosti a přístavbu terasy v hodnotě 126.000 Kč; 5) žalobce v roce 2013 sám stavebně upravil terasu; 6) žalovaný zorganizoval stavbu nového plotu, přičemž dovezl 30 kovových trubek a 50 bm pletiva a další náklady ve výši 20.000 Kč nechal uhradit žalobce; 7) za opravu ledem poškozené střechy a okapů žalobce zaplatil 8.000 Kč, které mu žalovaný nerefundoval; 8) žalovaný požádal žalobce, aby zajistil techniku na údržbu zahrady s tím, že mu veškeré náklady uhradí, žalobce koupil traktor za 49.595 Kč a další techniku, za kterou uhradil celkem 38.715 Kč.
Zjištěný skutkový stav posoudil odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně podle §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), neboť darovací smlouvu účastníci uzavřeli před 1. 1. 2014. Protože písemná výzva k vrácení daru z 16. 12. 2015 obsahuje pouze obecné vymezení důvodu pro odvolání daru (že žalovaný porušoval své závazky z dohody o zřízení věcného břemene a nehradil řádně náklady spojené s opravami a údržbou předmětných nemovitých věcí), posoudil ji odvolací soud jako právní úkon neurčitý, který nemohl vyvolat právní následek. Tvrzení žalobce, že se „žalovaný „nepodílel vůbec na ničem“, soud hodnotil jako nepravdivé. Zdůvodnil-li žalobce svůj požadavek na vrácení daru tím, že mu žalovaný v roce 2015 nabídl vrácení daru souhlasným prohlášením, avšak v roce 2018 odmítl dar vrátit, jde sice o určité vymezení důvodu, avšak nenaplňuje skutkovou podstatu ustanovení §630 obč. zák., zejména proto, že období tří let nelze považovat za přiměřenou dobu ve smyslu §43b obč. zák., po kterou lze návrh považovat za stále účinný. Ustanovením §630 obč. zák. předvídané hrubé porušení dobrých mravů nenaplňují ani na výzvu soudu žalobcem konkretizované důvody, zejména že žalovaný nefinancoval pokračující stavební úpravy domu, které žalobce prováděl, nebo že na své náklady nepořídil malou čistírnu odpadních vod. Předně je nelze podřadit pod pojmy oprava a údržba domu a nelze v nich spatřovat takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy; což je třeba posuzovat podle závěrů dovozených Nejvyšším soudem například v rozsudcích ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, a ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1180/2017, nebo v usnesení ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. 33 Odo 936/2006.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce usuzuje na přípustnost svého dovolání v první řadě z toho, že odvolací soud vyřešil právní otázku určitosti jeho písemné výzvy k vrácení daru v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1180/2017. Tato otázka však nečiní dovolání přípustným, jelikož žalobce kritizuje zpochybněný právní závěr odvolacího soudu na podkladě tvrzení, že nekonkretizoval, jaké stavební práce měly být provedeny a provedeny nebyly, neboť žalovaný byl ve vztahu k opravám a úpravám domu zcela nečinný. Prosazuje tak vlastní, od odvolacího soudu odlišnou, verzi skutku, neboť odvolací soud neuvěřil jeho tvrzení, že žalovaný byl ve vztahu k opravám a údržbě domu zcela nečinný. Uvedená dovolací námitka tudíž nenaplňuje způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení odvolacím soudem provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaný se na opravách a úpravách domu podílel; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobce svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Právní závěr, že v řízení zjištěné chování, které žalobce žalovanému ve výzvě k vrácení daru vytkl, neumožňuje uzavřít, že šlo o hrubé porušení dobrých mravů, zpochybnil žalobce argumentací, že odvolací soud v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1180/2017, při rozhodování nezohlednil, že v případě žalovaného šlo o soustavné porušování dobrých mravů, které ve svém souhrnu naplňuje žádanou intenzitu. Této námitce nelze přisvědčit.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích, v nichž se obecně vyjadřoval k aplikovatelnosti §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, opakovaně vyložil pojem „rozpor s dobrými mravy“, resp. „hrubý rozpor s dobrými mravy“ (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3097/2015, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2016, nebo ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5141/2016). Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci (nebo členům jeho rodiny), které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Soud hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod., a vždy také zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu Pojem dobrých mravů činí z ustanovení §630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata uvedených ustanovení, se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně. V rozsudku ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, pak Nejvyšší soud uvedl, že zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně (dříve hrubě) porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem obdarovaného ublížen, avšak teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k relevantnímu závěru o patřičnosti revokace. Pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (dárce vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě nepostačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti, chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce, a věc je třeba posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým.
Odvolací soud se v dané věci zabýval všemi relevantními skutečnostmi. Správně uzavřel, že k platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru je z hlediska jeho určitosti nezbytné, aby v něm dárce konkretizoval skutečnosti, v nichž spatřuje hrubé porušení dobrých mravů obdarovaným, neboť obecné, nekonkretizované tvrzení nemůže ani být předmětem dokazování (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001). Při rozhodování pak odvolací soud neopomenul zohlednit jak chování žalovaného, tak žalobce, zhodnotil jejich vzájemný vztah, zjišťoval, jaké poměry mezi účastníky panují, a následně rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud k aplikaci §630 obč. zák., obecně přijal. Jeho úvaha, že v řízení zjištěné žalovanému (obdarovanému) vytýkané chování vůči žalobci (dárci) z hlediska subjektivního a objektivního kritéria nenaplňuje důvody pro vrácení daru ve smyslu ustanovení §630 obč. zák., není zjevně nepřiměřená.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 5. 2021
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu