ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.597.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 597/2021-267
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce V. N. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Leonou Žákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 686/38, proti žalovanému J. C. , podnikateli s místem podnikání XY, identifikační číslo XY, zastoupenému Mgr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné Brány 1078, o 320.000,- Kč s příslušenstvím oproti vydání vířivé vany, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 38/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2020, č. j. 23 Co 173/2020-227, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 5. 2020, č. j. 7 C 38/2019-171, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 320.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení proti vrácení vířivé vany Whirlpool Calderaspas CABE 2T1004, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že si žalobce u žalovaného dne 27. 5. 2015 vybral vířivou vanu značky CalderaSpas Cantabria (CABE 2T1004) za cenu 320.000,- Kč. Záloha 120.000,- Kč byla uhrazena v hotovosti. Žalobce žalovanému sdělil, že kupujícím bude blíže nespecifikovaná stavební společnost, na kterou bude kupní cena fakturována. Poté žalobce žalovanému sdělil fakturační údaje na společnost V. S., IČO: XY, se sídlem XY, Slovensko, s tím, že instalace bude provedena v místě trvalého bydliště žalobce na adrese XY. Vířivá vana byla žalovaným instalována dne 12. 6. 2015, kdy žalobce v hotovosti doplatil kupní cenu částkou 200.000,- Kč; faktury byly žalovaným vystaveny dne 29. 5. 2015 na výše uvedenou společnost se sídlem ve Slovenské republice. Z důvodu velkého množství vad žalobce dne 17. 8. 2018 od smlouvy vůči žalovanému odstoupil. Soud prvního stupně zamítl žalobu pro nedostatek aktivní legitimace žalobce, neboť dospěl k závěru, že smlouva byla uzavřena mezi žalovaným jako prodávajícím a společností V. S. jako kupující. Žalobce neprokázal, že by byl přímým účastníkem předmětné kupní smlouvy.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 9. 2020, č. j. 23 Co 173/2020-227, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Ačkoliv žalobce v odvolání (mimo jiné) poukazoval na skutečnost, že až po rozhodnutí soudu prvního stupně získal poznatek o tom, že v probíhajícím trestním řízení byl dne 28. 2. 2020 vyslechnut svědek M. V. – jednatel společnosti V. S., který potvrdil, že s žalovaným nikdy nekomunikoval a žalovaným předkládané faktury nejsou zahrnuty v účetnictví uvedené společnosti, neshledal odvolací soud důvod k doplnění dokazování protokolem o výslechu tohoto svědka v trestním řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu žalovaným (protokol o výslechu získal žalobce až dne 18. 6. 2020), jelikož se jedná o nepřípustnou novotu ve smyslu §205a o. s. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že v rozporu s ustanovením §205 odst. 2 písm. f) o. s. ř ve spojení s §205a o. s. ř. nepřipustil žalobcem v odvolání řádně označený a odůvodněný důkaz (protokol o výslechu svědka M. V. v trestním řízení), kterým měla být zpochybněna věrohodnost výpovědi žalovaného, jeho manželky a dalších žalovaným předložených důkazů (faktur zanesených do účetnictví). Prosazuje názor, že jím označený důkaz neměl být přitom (sám o sobě) důkazem, kterým měl být zjištěn skutkový stav jinak. Podle jeho přesvědčení nemůže jít ani o nepřípustnou novotu podle §205a o. s. ř. Připustil, že dne 27. 3. 2019 oznámil Okresnímu státnímu zastupitelství v Mělníku skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu; věc je vedena v šetření Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie Středočeského kraje, územní odbor Mělník, pod sp. zn. KRPS-121225/TČ-2019-010681. O obsahu výslechu svědka M. V. provedeného prostřednictvím příslušného oddělení Policajného zboru Slovenskej republiky ve Svidníku dne 28. 2. 2020 se dozvěděl právní zástupce žalobce až na opakovanou žádost dne 18. 6. 2020, kdy mu byla zaslána kopie protokolu u výslechu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále opět jen „o. s. ř.“
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalobce v dovolání - odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 175), a ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 5273/2017 - prosazuje názor, že odvolací soud měl označený důkaz připustit a provést, neboť jím žalobce zpochybňoval věrohodnost důkazů, na jejichž základě odvolací soud uvěřil skutkové verzi žalovaného.
Již v rozsudku ze dne ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, Nejvyšší soud uzavřel, že „zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které - kdyby byly prokázány - mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti. Věrohodnost důkazního prostředku může být zpochybněna například tehdy, bude-li tvrzeno a prokázáno, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky (tedy "křivě"), že listina je ve skutečnosti falzifikátem apod. Nejde však o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů. Uvedením skutečností a označením důkazů o věci samé totiž účastník nezpochybňuje věrohodnost důkazních prostředků, ale požaduje zjištění skutkového stavu soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně na základě před ním uvedených skutečností a provedených důkazů; takový postup neodpovídá požadavkům ustanovení §205a odst.1 písm. c) o. s. ř.“ Z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá dále závěr, podle něhož „skutečnosti a důkazy, o nichž se účastník dozvěděl až po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně a které nastaly (vznikly) před vyhlášením (vydáním) rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze uplatnit v odvolání nebo za odvolacího řízení, ale pouze žalobou na obnovu řízení.“
Na rozdíl od názoru žalobce není důkaz protokolem o výslechu svědka M. V. důkazem, kterým by byla zpochybňována věrohodnost důkazních prostředků ve smyslu výše uvedené judikatury dovolacího soudu, ale právě důkazem o věci samé, na jehož základě žalobce požaduje zjištění skutkového stavu odvolacím soudem jinak, než jak byl zjištěn soudem prvního stupně. Oproti názoru dovolatele Nejvyšší soud má za to, že při řešení otázky procesního práva, kterou v dovolání žalobce specifikoval, se odvolací soud od dovolatelem citované judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Jelikož dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2021
JUDr. Václav Duda
předseda senátu