ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.766.2020.1
sp. zn. 33 Cdo 766/2020-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Fakultní nemocnice v Motole, se sídlem Praha 5, V Úvalu 84/1, identifikační číslo osoby 00064203, proti žalovanému R. S., bytem XY, zastoupenému Mgr. Mariou Barabanovou, advokátkou se sídlem Praha, Tavolníková 2013/2, o zaplacení 157 920 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 33/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2019, č. j. 17 Co 319/2019-129, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2019, č. j. 6 C 33/2018-105, zamítl žalobu s návrhem, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 157 625 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 26. 1. 2015 do zaplacení a částku 295 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 3. 8. 2015 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a o nákladech státu.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2019, č. j. 17 Co 319/2019-129, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích o věci samé tak, že žalovaného zavázal k zaplacení částky 157 625 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 26. 1. 2015 do zaplacení a částky 295 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 3. 8. 2015 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání dle žalovaného zakládají následující otázky hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny:
1) zda lze odůvodnit posouzení relativní nesrozumitelnosti právního jednání pouhými domněnkami, aniž by odvolací soud provedl řádné vyhodnocení všech okolností projevu vůle;
2a) zda oprava data splatnosti na faktuře, provedená v rozporu se zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, je způsobilá přivodit změnu splatnosti závazku;
2b) zda k unesení důkazního břemene z hlediska prokázání seznámení žalovaného s dodatečně provedenou opravou údajů na listině postačí předložení soudu jediného vyhotovení opravované listiny, neobsahující podpis žalovaného;
3) zda je přípustné, aby pravost podpisu žalovaného na listinách, kterými žalobce dokládá svůj nárok na zaplacení žalované částky, popřel opatrovník žalovaného, ustanovený z důvodu neznámého pobytu žalovaného;
4) zda je přípustné, aby soud učinil závěr o skutkovém stavu na základě přečtení prosté kopie žalobcem vyhotovené listiny, aniž by si vyžádal originál posuzované listiny a provedl výslech osoby, jež předmětnou listinu sepsala.
Dovolání není přípustné.
Námitka, že odvolací soud nedostatečně vyhodnotil všechny okolností projevu vůle (v souvislosti s posouzením nesrozumitelnosti právního jednání), nesměřuje proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud uzavřel, že žalovaný, který na území České republiky dlouhodobě pobýval a pracoval, v záležitosti poskytování zdravotní péče byl schopen komunikaci v českém jazyce porozumět. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Lze uzavřít, že předloženou argumentací se žalovaný domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.
Na otázce, zda oprava data splatnosti na faktuře, provedená v rozporu se zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, je způsobilá přivodit změnu splatnosti závazku, kterou dovolatel předkládá k dovolacímu přezkumu, není napadené rozhodnutí založeno. Odvolací soud ohledně splatnosti práva na úhradu za poskytnutou zdravotní péči vycházel z obsahu smlouvy ze dne 5. 12. 2014, v níž se žalovaný zavázal zdravotní péči uhradit „neprodleně po jejím vyúčtování“, z uznání dluhu ze dne 26. 12. 2014, jímž se žalovaný zavázal k úhradě částky 157 625 Kč do 25. 1. 2015, a z faktury č. 722751/14 vystavené dne 2. 7. 2015, zaslané žalovanému dne 3. 7. 2015, kterou bylo vyúčtováno laboratorní vyšetření žalovaného částkou 295 Kč se splatností do 2. 8. 2017. Otázkou „opravy data splatnosti“ na vyúčtování se odvolací soud nezabýval. V návaznosti na uvedené nemůže být napadené rozhodnutí založeno ani na řešení otázky, zda k unesení důkazního břemene z hlediska prokázání seznámení žalovaného s dodatečně provedenou opravou údajů na listině postačí předložení (soudu) jediného vyhotovení opravované listiny neobsahující podpis žalovaného.
Přípustnost dovolání není s to založit otázka č. 3, zda je přípustné, aby pravost podpisu žalovaného na listinách, kterými žalobce dokládá svůj nárok, popřel opatrovník žalovaného ustanovený soudem z důvodu neznámého pobytu, kterou dovolatel spojuje s námitkou, že odvolací soud odepřel žalovanému, aby prostřednictvím ustanoveného zástupce popíral pravost podpisu na žalobkyní předložených listinách. Jde však o dezinterpretaci závěru odvolacího soudu, který možnost popření pravosti podpisu žalovaným prostřednictvím jeho zástupce nevyloučil, pokud konstatoval, že zpochybnění pravosti podpisu žalovaného na předložených listinách nemá oporu v odpovídajícím skutkovém základu a není konkrétním způsobem odůvodněno. Řečeno jinak – pochybnosti opatrovnice, že „ podpisy na předložených listinách a kopii průkazu totožnosti jsou si vizuálně nepodobné “ v sobě nezahrnují implicitně tvrzení samotného žalovaného (údajného vystavitele), že tu kterou listinu - z množiny všech, které byly předloženy - nepodepsal. Krom toho tvrzení opatrovnice, že „ podpisy na předložených listinách a kopii průkazu totožnosti jsou si vizuálně nepodobné “, nelze považovat za popření pravosti podpisu i proto, že jakýmkoliv způsobem reprodukovaný podpis (s výjimkou případů, kde zákon stanoví něco jiného) není vlastnoručním podpisem, ale jen jeho kopií (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018). Z řečeného vyplývá, že pouhá pochybnost opatrovnice žalovaného sama o sobě není pro závěr o účinném popření pravosti podpisu na předložených listinách (resp. jejich kopiích) relevantní. Navíc nelze přehlédnout, že opatrovnice žalovaného uvedenou námitkou zpochybňovala to, že žalobkyně žalovanému zdravotní péči vůbec poskytla a že s ním uzavřela smlouvu, přičemž odvolací soud na základě vyhodnocení všech v řízení provedených důkazů (počítaje v to nejen písemný souhlas žalovaného s hospitalizací či předloženou smlouvu, ale i zdravotní zprávy vyhotovené lékaři žalované – například propouštěcí zprávu či epikrízu) vzal za prokázané, že žalovaný se žalobkyní smlouvu o poskytnutí zdravotních služeb uzavřel a ta mu zdravotní služby poskytla. Odlišný náhled na vyhodnocení v řízení provedených důkazů není způsobilým dovolacím důvodem.
K otázce, zda je přípustné, aby soud učinil závěr o skutkovém stavu na základě přečtení prosté kopie žalobcem vyhotovené listiny, aniž by si vyžádal originál posuzované listiny a provedl výslech osoby, jež předmětnou listinu sepsala, lze odkázat na obsah protokolů z jednání (srov. protokol z jednání č.l. 85, 86 a č.l. 101, 102 spisu), z nichž vyplývá, že žalovaný, resp. jeho ustanovený zástupce námitku, že se fotokopie listin čtené k důkazu neshodují s originály, neuplatnil, tudíž na řešení této otázky nemůže být napadené rozhodnutí založeno. Kromě toho lze odkázat na usnesení ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016, v němž Nejvyšší soud v souladu se svou ustálenou praxí uvedl: „ Je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje pro sebe příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou, a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá “. Ve stejném rozhodnutí Nejvyšší soud k otázce hodnocení důkazů listin předložených v kopii přijal závěr, že občanský soudní řád neukládá soudu povinnost provádět důkazy pouze originály listin a ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější než jejich neověřené kopie a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií listiny, nelze takový postup (tj. provádění důkazu kopií listiny) prohlásit za odporující zákonu; v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení §132 a násl. o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016, a další judikatura tam uvedená).
Rozdíl mezi hodnocením originálu listiny vlastnoručně podepsané a kopií listiny je v tom, že je-li listina vlastnoručně podepsána, má se za to, že je pravá a správná (pravdivá); tvrdí-li účastník, že podpis není pravý, leží na něm ohledně tohoto tvrzení důkazní břemeno. Je-li pravost podpisu úspěšně popřena (tedy dokazováním vyvrácena), domněnka správnosti listiny se neuplatní; důkazní břemeno ohledně skutečností v listině uvedených pak leží na tom účastníkovi, který z nich dovozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Podpis na kopii listiny, okopírovaný spolu s dalším textem z originálu listiny, však stejné účinky jako vlastnoruční podpis na originálu listiny nemá; platí pro něj pravidla stejná jako pro kopie listin, včetně fotokopií, průpisů a průklepů, tak, jak jsou vyjádřena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3895/2016. Důkaz provedený úředně neověřenou a vlastnoručně nepodepsanou kopií (fotokopií, průpisem, průklepem) listiny soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení §132 a násl. o. s. ř., pravidla pro hodnocení důkazu provedeného vlastnoručně podepsanou soukromou listinou se v tomto případě neuplatní.
Dále platí, že jakýmkoliv způsobem reprodukovaný podpis (s výjimkou případů, kde zákon stanoví něco jiného) není vlastnoručním podpisem, ale jen jeho kopií. Podepisuje-li někdo originál listiny, má vysokou míru kontroly nad jejím obsahem, a proto je možné v souladu s obecnou zkušeností předpokládat, že s obsahem listiny souhlasí a lze tedy stanovit domněnku správnosti listiny (jejího obsahu). Nicméně nad kopií listiny, která není vlastnoručně podepsána a podpis na ní je okopírovaný z jiné listiny, již vystavitel takovou kontrolu nemá; navíc různé technické prostředky umožňují okopírovat na listinu podpis i z jiného pramene (v dané věci to připustil i odvolací soud). Proto nelze okopírovanému podpisu přiznat stejné účinky, jako podpisu vlastnoručnímu. Tuto skutečnost ostatně respektuje i obvyklý právní a obchodní styk (např. v bankovní praxi, ale i jinde), ve kterém účastníci vlastnoručně podepisují jak originál, tak i stejnopis nebo kopii listiny, která se tak stává z hlediska dokazování plnohodnotnou soukromou listinou.
V situaci, kdy odvolací soud provedl (zopakoval) dokazování fotokopiemi listin, aniž žalovaný, resp. jeho ustanovený zástupce namítal, že se tyto fotokopie neshodují s originály, neshledává dovolací soud jeho postup v rozporu s výše citovanou judikaturou.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 6. 2021
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu